„Přišli příslušníci StB, kteří nás přesvědčovali, ať se do ničeho nepouštíme a nic neděláme. To byl ten poslední impuls k tomu, abychom něco začali dělat,“ vzpomíná Petr, který organizoval také každodenní setkání na schodech divadla. Uvnitř to zatím vřelo: „Založili jsme akční výbor a převzali jsme fakticky vedení divadla.“
S delegací divadla šel na Okresní výbor KSČ v Pardubicích. „Tam jsme jim něco vysvětlovali. Všichni jsme chtěli nějakou změnu, ale nevěděli jsme přesně jakou. Chtěli jsme svobodu, chtěli jsme cestovat, ale nikdo nevěděl jak.“
Revoluce požírá své děti
Zlom přišel 24. listopadu 1989, kdy odstoupilo tehdejší vedení KSČ. „Do té doby jsme se báli, že Lidové milice rozpráší to naše shromáždění na schodech před divadlem. Dokonce měl jeden kolega za tchána nějakého vysokého důstojníka, který nám sděloval, že se šikují nějaké skupiny milicionářů a snad i vojáků před Pardubicemi.“
Podle vyprávění pamětníka se po 24. listopadu počet demonstrantů před divadlem ztrojnásobil, začali chodit lidé, ze kterých se stali velcí revolucionáři. Petr Dohnal to komentuje:
„Najednou lidé, kteří nás předtím varovali, chtěli promlouvat a vystupovat. Takže najednou my, kteří jsme tam byli od začátku, jsme byli upozaděni. Řekli jsme si, že tak to je revoluce, která holt požírá své děti. “
Petr jezdil po podnicích, firmách, školách, kde vysvětlovali tehdejší situaci: „Jezdili jsme v takových skupinkách tří až čtyř lidí ve složení herec z Pardubic, někdo z OF a třeba známý herec z Prahy. Měli jsme sebou videokazety, aby lidé věděli, co se vlastně stalo, protože televize to vysílala velmi sporadicky a zpožděně.“
Později se v divadle se vyslovila nedůvěra řediteli divadla Janu Hyhlíkovi. Podle Petra se však ředitel divadla choval odvážně i před listopadem 1989. „Někteří ti postrevolucionáři a i disidenti byli spolupracovníci StB, jak se ukázalo po odtajnění svazků. Bylo to hodně zajímavé a hodně bolestivé, protože jsme těm lidem hodně důvěřovali, a pak jsme zjistili, že jsme byli pod velkou kontrolou estébáků.“
Život je jedno velké divadlo
Petr Dohnal se narodil v roce 1960 v Pardubicích. Svého biologického otce nikdy nepoznal a příjmení převzal po svém otčímovi, na kterého vzpomíná s láskou. Jeho maminka byla zdravotní sestra. Jako žák dramatického oboru na Lidové škole umění v Pardubicích byl jako třináctiletý vybrán pro účinkování ve hře Richard III. inscenovaného ve Východočeském divadle v Pardubicích a stala se z toho láska na celý život. Po maturitě byl přijat na DAMU v Praze, kde studoval v ročníku režiséra Františka Laurina.
První herecké zkušenosti sbíral v Národním divadle v Brně, které mu však jako mladému herci připadalo příliš zkostnatělé. Po dvou sezónách odešel do Moravského divadla v Olomouci (tehdy Divadlo Oldřicha Stibora). Tam se potkal s vynikajícími režiséry Janem Burianem či Michaelem Tarantem, který později zanechal významnou režisérskou stopu právě ve Východočeském divadle v Pardubicích. Petr Dohnal se do Pardubic vrátil v roce 1987, Východočeské divadlo tehdy mělo odvážný repertoár, například představení Přelet přes kukaččí hnízdo.
V divadle zůstal i po sametové revoluci a po deseti letech přijal v tehdejší složité ekonomické situaci divadla funkci ředitele a působí jako uznávaný „principál“ úspěšně až doposud.
