Čechoslováci bojovali za druhé světové na většině jejích bojišť. Svou jednotku vytvořili i na Balkáně. Ta byla pod názvem „1. československá brigáda Jana Žižky z Trocnova“ založena 26. října 1943 u obce Bučje na severovýchodě Srbska. Brigáda se v náročných bojích mnohokrát vyznamenala a její působení stojí nespravedlivě poněkud ve stínu jednotek čs. armády na východní a západní frontě. Paměti národa se podařilo natočit vzpomínky lidí, kteří byli součástí této neprávem pozapomenuté jednotky.
Od té doby jsem se nemohl dívat na mrtvé ani v televizi
Brigádou prošlo za celou válku na 3500 lidí. Byla rozdělena do tří praporů, nicméně po svém založení čítala jen několik desítek bojovníků. Josef Novosad se k nim přidal v obci Cikoty ještě na podzim 1943. Bylo mu 18 let a neměl za sebou ani základní vojenský výcvik. Přidělili ho ke kulometčíkovi Antonínovi Staňovi. Ten byl pouze o dva roky starší a brzy se stali nejlepšími přáteli.
„Byli jsme oba mladí, byli jsme hloupí, takže kam nás poslali, tam jsme šli.“
Spolu získávali bojové zkušenosti v mimořádně obtížných podmínkách proti velmi dobře organizovanému a vyzbrojenému nepříteli. Štěstí se jich nedrželo dlouho, v jednom ze střetů byl Josef zraněn střepinou do hlavy. V dalším boji byl zasažen i Antonín. Nepřítel je donutil k ústupu u obce Dubrava. „Šli jsme se Staňou vedle sebe kolem plotu. Staňa najednou tak zařval… Byl to zvuk, který jen tak neslyšíte. Podíval jsem se a on v tu ránu byl fialový, modrý a skrčený na zemi. Povolal jsem záchranu, hned jsem rozdělal svou srolovanou deku a Staňu odvezli. Byl starší než já a volal tatínka, aby mu pomohl... Tatínek nemohl, protože byl daleko…, a tak Staňa zemřel. A takových bylo hodně. Já viděl mrtvých! Moc jich padlo i přímo přede mnou.“
Pan Novosad se opravdu účastnil množství dalších bojů. Dokonce byl po jistý čas i příslušníkem jednotky velitele partyzánů a poválečného hlavního představitele Jugoslávie Josipa Broze Tita.
Zapíchli dítě v peřince
Zajímavé jsou i vzpomínky Marie Králové. Ta svým prvním bojem prošla u obce Sibinj, kde její oddíl přepadl německou kolonu. Podle vzpomínek se tam podařilo zničit devadesát nákladních vozidel. Partyzáni zde ukořistili také značné množství materiálu. „My jsme byli stále v pochodu. Neměli jsme stálé stanoviště. Chodilo se na různé boje a potom byly nějaké dny volna, abychom se dali do pořádku,“ vzpomínala.
Partyzáni často přebývali přímo v jednotlivých vesnicích. Brigáda by však nemohla působit bez podpory místních obyvatel. Proti nim se pak pochopitelně obracela zloba okupantů, vypalovali domy a vraždili civilisty. „Viděla jsem, když přišli do vesnice, kde lidé spolupracovali s partyzány. Oni zapíchli dítě v peřince bodákem. Nebo tu vesnici nahnali na jedno místo a nechali vykopat díru. Kladivem je pak uhodili do hlavy, oni popadali do díry, posypali je vápnem a zaházeli. A tam byli ještě živí lidé.“ Tak Anna Doubková vzpomínala na jednu z děsivých scén.
Paní Doubková působila jako spojka, opatřovala ve vesnicích zásoby, ale předávala i rozkazy velitelům různých oddílů. I ona se ocitla v mnoha těžkých situacích. „Jednou jsem stála před samopalem. Jeden chlap přivedl gestapo a ustašovce, že prý se stýkám s partyzány. Jemu to moc nemyslelo... Vodil po lidech, kteří měli někoho u partyzánů, gestapáky. Gestapák mně strčil samopal pod bradu a pořád: ‚Přiznej se. Jak to, že se stýkáš s partyzány? Co pro ně děláš?‘ Já jsem říkala, že nic. Moje tchýně byla úplně strachy zelená. Najednou mně to došlo, otočila jsem se na toho chlapa a říkám: ‚Kdy jsi mě ty viděl s partyzány? Jak tohle můžeš říct?‘ On dostal strach, začal koktat, a já jsem měla strach, aby ho neoddělali. V tom tam vpadl důstojník státního vojska a ten mi zachránil život. Stála jsem tam a nebála se.“
„Čím víc na mě tlačili, tím více jsem byla tvrdší.“
V obraně i útoku
Popis bojových nebezpečí se objevuje i ve vzpomínkách Vladimíra Vaňouse. Líčil německou protiofenzívu z počátku roku 1945 podporovanou velkým množství tanků. Tehdy bylo úkolem brigády bránit držet strategické průsmyky, a bránit Němcům v manévrování a akcích proti postupující sovětské armádě.
„Někdy v únoru na nás Němci udělali ofenzívu. Přepadli nás a my jsme zrovna zmobilizovali nějaké lidi. Zaujali jsme obranné pozice a zakopali jsme se. Já už jsem byl ve štábu praporu. Působili jsme tam dva jako písaři a dělali jsme pro partyzány úředničinu a propagandu. V naší rotě bylo čtyřicet pět bojovníků, a jak vtrhli Němci, tak nás zůstalo pět.“
Partyzánům se po tomto mohutném německém útoku podporovaném množstvím tanků podařilo zkonsolidovat síly až v Požežské kotlině, odkud přešli do protiútoku. Rozbili nepřátelské jednotky a 1. brigáda Jana Žižka se s dalšími jednotkami 12. divize probila z obklíčení, do kterého se dostala. Po likvidaci nepřátelského odporu se přesunula zpátky na „domovské“ Daruvarsko, kde měla chránit české vesnice.
Z Bělehradu až do Prahy na Staroměstské náměstí
Brigáda přestala existovat 24. dubna 1945, kdy byla formálně převedena do pravidelné jugoslávské armády. V řadách brigády Jana Žižky padlo kolem sedmi stovek můžu a žen. To je velmi vysoké číslo, protože početní stav brigády se stěží blížil půl druhého tisíci bojovníků. Jejich válečné zásluhy tehdy neunikly ani představitelům vlády. Příslušníci brigády nastoupili 12. září 1945 k přehlídce před tehdejším ministrem obrany Ludvíkem Svobodou, kde převzali i vyznamenání od prezidenta Beneše.
Velká část z nich pak zůstala v Československu. První z nich se usadili v Jiřicích u Miroslavi na Jižní Moravě už v říjnu 1945. Tam také nechali vybudovat památník padlým příslušníkům čs. partyzánů v Jugoslávii. Ten je bohužel jednou z velmi mála připomínek působení 1. čs. brigády Jana Žižky z Trocnova na balkánském bojišti.
