„Já hledám i v nejhorších situacích světlo,” tvrdil Stanislav Zindulka. Herectví považoval za jedno z nejtěžších povolání. Výjimečné v tom, že herec musí v určitý okamžik zcela mobilizovat svůj psychofyzický aparát – paměť, fantazii, pohyb, hlas i svůj prožitek smyslu. Bez ohledu na to, že je mu třeba zrovna spíš do pláče než do smíchu. „Herec nesmí nikdy zapomenout, že slunce svítí. I když je zrovna zamračeno.”
Divadlo prý stravuje a bere herci energii, ještě víc mu jí ale vrací. Stanislavu Zindulkovi tahle bilance vycházela kladně až do pozdního věku. Na jevišti se objevoval do roku 2018, poprvé přitom na divadelní prkna vystoupil jako pětiletý už v roce 1937 – byť tehdy ještě „jen” s ochotníky z rodné Jilemnice, kdy ho otec, textilní výtvarník Luděk Zindulka, často brával na představení a zkoušky. Do profesionálního angažmá vstoupil v roce 1955 v divadle v Hradci Králové. Rychle se prosadil a dostával velké role. Popularita ale v komunistickém státě nebyla beztrestná. Přinesla mu kromě jiného zájem Státní bezpečnosti, která se ho pokoušela získat ke spolupráci.
Ukradli nám domov
První jeho "politické" vzpomínky" pocházejí už z období Mnichova. „Učitel Sehnal nám řekl: ‚Přineste si, hoši, nějaké šavličky, budeme si hrát na vojáky.‘ Ale mezitím nás zabrali. My jsme přišli se šavličkami a on řekl: ‚Děti, šavličky můžete zahodit, už je nebudeme potřebovat,‘ a rozplakal se,“ vzpomíná Stanislav Zindulka na dobu, kdy chodil do první třídy obecné školy.
„Člověk nejvíce miluje to, co ztratí, a my jsme ten domov ztratili, ukradli nám ho. Měli jsme skvěle vyzbrojenou armádu, úžasný arzenál, a Němci nám to všechno sebrali,“ vypráví. Válka městečko poznamenala i tím, že kilometr od Jilemnice se nacházela hraniční závora, za kterou se už nesmělo, a nemocnice se proměnila v lazaret jednotek SS.
Čas odplaty v Jilemnici
Už 3. května 1945 vypuklo v Jilemnici spontánní protiněmecké povstání a 7. května vedení SS lazaretu kapitulovalo do rukou jilemnického národního výboru. „Bylo to poprvé, co jsem zapomněl na své narozeniny,“ vzpomínal Stanislav Zindulka. I v Jilemnici byla po válce cítit všudypřítomná pomstychtivost a nenávist vůči Němcům. „Jednoho příslušníka SS chytili, zavřeli ho do věznice a bylo rozhodnuto, že bude popraven. To byla veliká atrakce. Celé město se šlo průvodem podívat na popravu, včetně maminek s kočárky,“ popisoval Stanislav Zindulka své čerstvě poválečné prožitky. Jeho otec tenkrát převzal do správy textilku ve Vrchlabí, která patřila německé rodině Schreiberových.
„Když nastal odsun Němců a Schreiberovi museli opustit fabriku, kde žili po několik generací, bylo to podruhé, kdy táta seděl u stolu a brečel. On, který by dříve všechny Němce nejradši postřílel. Jsou to strašné paradoxy, co dokáže udělat válka, tahleta příšerná dějinná zběsilost.“
Lidé, bděte!
V roce 1945 Stanislav Zindulka nastoupil na jilemnické gymnázium. Škola zaměstnávala vynikající profesory, mnozí z nich ale byli předčasně penzionováni během politických čistek v padesátých letech. Nahradil je nový učitelský sbor a s ním se změnily i poměry na škole. Obzvláště před ředitelem se museli mít studenti na pozoru. Ale i v novém sboru se našli slušní lidé. „Psali jsme literární kompozici, kde bylo téma ke Dni požárníků. Už jsme měli tu novou gardu profesorů a já jsem to zakončil takhle: ‚Požáry vznikají nejčastěji v noci, lidé, bděte!‘“ Byla to parafráze na heslo Julia Fučíka. Avšak dříve, než z toho měl pamětník problém, pohotová učitelka práci odložila s varováním, že by za to mohl být i vyhozen ze školy.
Počítalo se, že divadla budou mít politický vliv
Na vytouženou DAMU se Stanislav Zindulka dostal na první pokus v roce 1951. Těšil se na skvělé pedagogy, jako byli Ladislav Pešek či Karel Höger, kteří pro něj představovali „bohy z Olympu”. Nakonec ho neučili, museli svá místa uvolnit politicky uvědomělejším kolegům. Zindulka sám měl štěstí, že vedoucí jeho skupiny byla vynikající Vlasta Fabiánová, s níž studenti mohli navázat niterný vztah, jaký divadelní prostředí vyžaduje.
„Herecký výkon je svým způsobem lidská zpověď, musíte se citově otevřít. Takže profesor musí pracovat nejen s vaší technikou, ale i s vaším nitrem. Co všechno osobního se od nás dozvěděla Vlasta Fabiánová! A já si nejsem jistý, jestli si ti ostatní pedagogové nechali všechno pro sebe. Ostražitost tam byla.”
V době, kdy televize teprve začínala, bylo divadlo významným nástrojem osvěty – nebo propagandy. Komunisté rozpustili soukromé soubory a namísto nich vybudovali kolos tzv. Vesnického divadla, mnohasetčlenný soubor divadelníků, obhospodařujících ty nejmenší vesnické štace. A vedle toho ještě hustou síť státem řízených oblastních divadel. „Svým způsobem to bylo strašně dobře. Počítalo se s tím, že to bude mít politický vliv, ale mělo to i velký kulturní dopad. Lidé se díky tomu seznámili s klasikou,” tvrdil Zindulka, jehož hereckou generaci kvůli budování celorepublikové divadelní sítě čekalo umisťování mimo Prahu. „Profesionální divadla byla i v malých městech jako Hořovice, Benešov, Trutnov, Nový Bor nebo Nový Jičín. A bylo potřeba tam zalidnit soubory. Takže my jsme nemohli zůstat v Praze, naše ročníky musely ven.” V roce 1955 Zindulka dokončil studia na DAMU a dostal na výběr mezi Benešovem a Hradcem Králové, vybral si to druhé.
Popularita není zadarmo...
V angažmá v Hradci byl velmi spokojen, měl kolem sebe skvělé lidi a rozuměli si i s ředitelem Milanem Páskem. Během angažmá se také setkal se svou budoucí ženou Milenou. Na divadlo byl ovšem vytvářen silný politický tlak, uvádělo se mnoho her, které byly poplatné režimu. „Kolikrát jsme hráli věci, které za to nestály. Člověk na to nebyl pyšný, ale museli jsme,“ vzpomínal na dobu, kdy si získal v Hradci takovou popularitu, že se do zdejšího divadla záhy začalo chodil „na Zindulku”. To ovšem bohatě stačilo, aby se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, která si ho vytipovala jako možného spolupracovníka.
„Dali mi kafe a byli na mě laskaví. Říkali, že jsou pyšní, že se se mnou můžou seznámit, a gratulovali mi k talentu a oblíbenosti. Vyrukovali na mě s věcmi, že jsem zíral. Zjistil jsem, že o mně všechno vědí.”
Napoprvé mu takzvaně „mazali med kolem huby”, postupně ale přitvrzovali. Vyhrožovali, že ho profesně zlikvidují, přesto všechny návrhy na spolupráci odmítl. Při třetí, poslední schůzce ho donutili podepsat slib mlčenlivosti – tedy prohlášení, že o neúspěšném verbování nebude mluvit.
Tajná policie své výhrůžky myslela vážně, obratem přišel řediteli hradeckého divadla příkaz, aby se Zindulky zbavil. Ředitel Pásek ho však v rozhodující okamžik podržel a s vyhazovem otálel a Zindulka se rozhodl s StB rázně skoncovat. „Řekl jsem jim, že mě můžou zavřít, protože nebudu respektovat podpis mlčenlivosti. Že to naopak od této chvíle budu všude zvěřejňovat.”
Ledy tály, ale zlo zůstávalo
Poté požádal o pomoc ideologického tajemníka krajského výboru strany Vladimíra Housera, kterého znal z povinných politických školení. Houser, jehož politická hvězda v té době stoupala, se za něho skutečně přimluvil, a Zindulka tak v hradeckém divadle mohl zůstat. S roční přestávkou v Hradci působil až do roku 1967, kdy ho ředitel Pásek vzal s sebou do brněnského Divadla bratří Mrštíků.
První Zindulkovou inscenací této éry byl August, August, august od Pavla Kohouta v režii Pavla Rimského. V Brně začal v roce 1968 také učit na herecké konzervatoři – další práce, která ho naplňovala. Měl skvělou skupinu žáků, mezi něž patřili například Oldřich Kaiser nebo Libuše Šafránková. „Oni brali hodně ode mě a já bral hodně od nich,“ vzpomíná Stanislav Zindulka.
Komunistickou stranu Stanislav Zindulka „z gruntu nenáviděl a z gruntu jí nevěřil”. Přesto se do ní v době počínajícího politického uvolňování rozhodl vstoupit – na čas uvěřil, že komunismus lze reformovat jen zevnitř. „Věděl jsem, že je to zlo, ale tály ledy, začala vycházet zakázaná literatura, přestala cenzura,” vysvětloval krok, kterého záhy litoval.
„Byla to více než blbost. Zkušenost, na kterou nerad vzpomínám, ale kterou bych nechtěl zatajit. Aby lidé chápali, jakým způsobem se také mohlo ubírat myšlení.”
Ve straně vydržel jen do roku 1968. Okamžitě po srpnové invazi, dřív než přišly jakékoliv prověrky, napsal na krajský výbor dopis, že nehodlá s touto organizací mít nic společného.
Když pak normalizace postoupila, nejenže musel odejít z brněnské herecké konzervatoře, ale v divadle mu byl "zaražen" kariérní postup, nedostával odměny, ale díky řediteli Páskovi v něm mohl alespoň zůstat. Jeho rozchod s KSČ nepříjemně zasahoval i rodinu, matematicky nadaný syn nemohl nastoupit ani na učení s maturitou a místo studia musel chodit pracovat do fabriky. „Měl jsem těžké období a začal jsem hledat únik v ohnivé vodě,“ vyprávěl Zindulka.
Lenin a Jack London
Z práce pro brněnské divadlo se nadále nešlo uživit, našel si tedy další uplatnění a začal hrát divadlo jednoho herce pro vojáky. Jezdil se svými pořady například do pohraničí, kam by se většina lidí nemohla ani podívat. „Jednou jsem hrál a začal zvonit alarm. Polovina lidí šla honit někoho, kdo prchal přes hranice. Bylo to namáhavé.“ Občas měl zadané téma, které bylo poplatné režimu. „Dostal jsem třeba zakázku připravit pořad k Leninovu výročí, to mi naskočila husí kůže, ale pak jsem zjistil, že Leninův oblíbený autor byl Jack London, a tak jsem dělal Jacka Londona.“
Koncem 70. let pak byl jedním z těch, kteří podepsali tzv. Antichartu, dokument, jenž vznikl jako protireakce režimu na prohlášení Charty 77. Tentokrát už si netroufl vzepřít se tlaku, po letech normalizace se bál života bez divadla i toho, že by nezvládl zabezpečit rodinu. „Vtipkovali jsme kolem toho s kolegy, vtipkovali jsme velice hořce a všichni jsme měli hlavu dolů a trochu jsme to brali jako recesi, protože nám nic jiného nezbývalo,” vzpomínal.
„V podstatě jsme všichni měli stejný názor, Chartě jsme fandili – a o to víc jsme se styděli.”
Krátce před listopadem 1989 Stanislav Zindulka přenesl svou divadelní kariéru z Brna do Prahy. Působil v Divadle ABC, Divadle Ká a od roku 1994 až téměř do své smrti potom v Činoherním klubu. V roce 2016 obdržel za „celoživotní činoherní mistrovství”, s nímž ztvárnil na dvě stovky rolí, divadelní cenu Thálie.
Nádherným jedem otrávené šípy
Bohatá je i Zindulkova filmografie, po celý život ale před filmem dával přednost divadlu. Stihl ještě, jak říkal, přičichnout k etice starých kočovných herců, kteří v 50. letech přecházeli do stálých angažmá. Poznal prý jejich neomezenou lásku k divadlu, která později byla čím dál vzácnější, i jejich patos, který tehdy zněl pravdivě, ale později se začal přežívat. Zcivilnění divadla ovšem Zindulka nelitoval, patos textového vyznání se podle něho přemístil do „ostrovtipu myšlení”. Poctivému herci to dává možnost maximalizace poselství, pokud diváka vyburcuje k myšlení.
„Poctivé divadlo vždycky musí přinést nějaký smysl. Jsou to nádherným jedem otrávené šípy, kterými musíte diváka zasáhnout. Nová doba má své nároky a vy jim musíte vyhovovat. Ale nelze ustupovat z té hlavní zásady přinesení smyslu.”
