„Být doma a být Čech není tedy program jako kdysi v obrozeneckém 19. století. Je to prostě a obyčejně náš život, který je nám dán až do smrti,“ zaznělo tehdy mimo jiné z televizních obrazovek. Nenápadné, střízlivé, ale vlastně podivuhodně sebevědomé věty naznačovaly v den, kdy se Československo rozpadlo a vznikla výrazně menší Česká republika, že češství už pro Čechy nemusí být zvláštním tématem. Že Česká republika je prostě naše konkrétní příležitost, jak „vzdělávat svůj domov“, jak o něj pečovat. Projev tehdy Uhde zakončil civilním a optimistickým: „Česká republiko, dobrý den!“
Uhdeho cesta 20. stoletím byla pro československého intelektuála v mnohém typická: do roku 1956 věřil v komunismus a teprve Chruščovova kritika stalinismu mu otevřela oči. V šedesátých letech psal rozhlasové i televizní hry, do povědomí lidí se dostal satirickou hrou Král Vávra. V době normalizace se po očernění komunistickým Rudým právem stal zakázaným autorem, přesto pod pseudonymem napsal pro brněnské divadlo Husa na provázku později zfilmovanou Baladu pro banditu, publikoval v samizdatu a v zahraničí. Podepsal Chartu 77, absolvoval zatčení a výslechy. Na světlo ho znovu vynesla sametová revoluce, po níž několik let působil v politice.
Srovnat se s židovskými kořeny
Narodil se v roce 1936 v Brně ve smíšené česko-židovské rodině. Židovského původu byla jeho maminka Olga, která i jako matka čtyř dětí dokázala úspěšně provozovat soukromou advokátní kancelář. Byla jediná brněnská žena-advokátka a mimo jiné prý také ráda a výborně řídila automobil.
V roce 1938 však Olgu z rasových důvodů vyloučili z advokátní komory. Aby předešla další perzekuci, domluvila se se svými rodiči, že proti nim povede tzv. paternitní spor. Musela soudně napadnout jejich rodičovství, ponižující procedura zahrnovala i přezkoumávání „rasovým znalcem“ z Berlína. Nakonec se ale podařilo získat soudní doklad, že Olga není dcerou svých rodičů, a není tedy Židovka.
„Maminka získala rozhodnutí soudu, a nenosila tak například židovskou hvězdu,“ říká Uhde. „Ale jednou jsem s ní šel do řeznictví a prodavačka se na ni osopila, co tu dělá. Jestli neví, kdy má chodit, a že je všechny ohrožuje.“
Matka prý tehdy s malým Milanem z obchodu odešla, nepřiznala mu ale, že ji vyhodili kvůli židovskému původu. Raději mu namluvila, že se snažila předběhnout ve frontě a osopili se na ni právem. Až mnohem později tak pochopil, o co tehdy šlo, a podobně se teprve zpětně dozvěděl, že jeho prarodiče neodešli na Slovensko, jak mu bylo řečeno, ale zahynuli v roce 1942 v koncentračním táboře v Rize. Nebo že matčina bratra Ericha Geigera, také advokáta, nacisté popravili ne jako „partyzána“, ale z rasových důvodů.
Také proto se Uhdemu až ve zralé dospělosti podařilo srovnat se se svými židovskými kořeny.
„Byla tam nakupena spousta nepravd, sice řekněme ‚zbožných’ – ale nepravd. Takže jsem s tím zápasil do vysokého věku, ještě po padesátce jsem to stále přetřásal.“
Trvalo mu prý hodně dlouho, než ho židovská historie rodiny přestala v noci sužovat.
Pochopil, že žije v gangsterce
V roce 1948 Milanovi rodiče vstoupili do komunistické strany. Otec díky tomu povýšil ve státní správě, matka mohla zůstat v advokacii, byť soukromou kancelář musela zavřít a v advokátní poradně vydělávala jen zlomek dřívějších částek. Jako členka strany ale získala prověření k obhajobám u Státního soudu a absolvovala zde několik – slovy jejího syna – „velmi nepěkných procesů“, v nichž spravedlivá obhajoba měla jen omezené pole působnosti. „Směla samozřejmě jen shledávat polehčující okolnosti. Přestože, vzato před pánembohem, to byla strašná obhajoba, ti lidé byli tak zdecimovaní, zmučení, že i za slovo, které mělo vlídný nátěr, byli vděční,“ říká Uhde.
Politické procesy zasadily ránu jeho důvěře v komunismus stejně jako stísněná atmosféra na gymnáziu, kam nastoupil v roce 1950 a kde krátce předtím došlo k razii, při níž Státní bezpečnost kvůli masarykovskému pomníčku pozatýkala na čtyřicet studentů. Studenty tehdy propustili po několika týdnech mučení, museli podepsat mlčenlivost, jeden z nich ale později Milanovi celou záležitost popsal. Přesto se ještě několik dalších let zdráhal uvěřit, že systém je od základu špatný.
„Já byl vždy legalista, vyznavač soudobé vlády. U tety v Bratislavě jsem mluvil o tom, jak vše v Československu vzkvétá. Nevěřil jsem, že by mohlo být něco špatně, ani když mě zavedla do židovských rodin, jejichž synové byli tzv. Španěláci a komunisté je po roce 1948 zavřeli. Zase jsem si to nějak omluvil.“
Definitivní vystřízlivění mu přinesl až rok 1956 – nejdřív Chruščovův projev na XX. sjezdu KSSS, v němž tehdejší vůdce SSSR odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce Stalina, a poté sovětský vpád do Maďarska.
V té době už Uhde studoval češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity (tehdy nesla název Univerzita J. E. Purkyně). Na rozdíl od svého tamního učitele Jaroslava Šabaty Uhde nevěřil, že Chruščovovým odsouzením Stalina se komunistické hnutí začíná ubírat správnou cestou.
„Četl jsem Jeana-Paula Sartra a ten říká, že cíl je souhrn prostředků, které jsme vynaložili k jeho dosažení,“ přibližuje své tehdejší smýšlení.
„Když se zaseje obilí, něco vzroste. Když se vraždí lidé a přepadají státy, tak se rozhodně nedostaneme k socialismu, ale k tvrdé diktatuře.“
Rok 1956 tak Uhde vnímá jako zlomový pro své další smýšlení a následné směřování. „Začal jsem přemýšlet, jak se má chovat člověk, který pochopil, že žije v gangsterce. Rozhodně nevstoupit do KSČ – ale stačí to?“
Rudé právo ho prohlásilo za nepřítele
Ještě před vojnou začal Milan Uhde působit v brněnské redakci měsíčníku Host do domu, v roce 1960 pak do tohoto časopisu nastoupil jako řádný redaktor. „Redakci vedl od roku 1963 básník Jan Skácel. Osobně jsme si tolik nerozuměli, ale časopis řídil znamenitě.“ Pod Skácelovým vedením se Host do domu stal skutečně aktuálním literárním a uměleckokritickým měsíčníkem s vysokou úrovní.
Také Uhdeho ostře satirická hra Král Vávra, jež měla premiéru v roce 1964, zaznamenala triumfální úspěch. Uhdeho rychle proslavila. Byl přijat do Svazu spisovatelů, divadla ho žádala o další hry, za honorář postavil rodinný domek. Doba úspěšné a relativně svobodné tvorby ale netrvala dlouho. Po sovětské invazi musel Host do domu v roce 1970 za počínající normalizace skončit a všichni redaktoři dostali výpověď.
Uhde mohl ještě krátce působit jako spisovatel na volné noze – ovšem jen do 30. října 1972, kdy Rudé právo otisklo proslov předsedy Svazu spisovatelů Jana Kozáka.
„Řekl, že v kultuře je už téměř vše v pořádku: ‚Ti, co mají publikovat, publikují. Ti, co ne, nepublikují. Jsou už jen výjimky jako například Oleg Sus nebo Milan Uhde, kteří si klidně, ač jsou politicky zdiskreditovaní, publikují, a státní orgány jim za to ještě dávají honoráře.‘“
Kozákovo prohlášení stačilo k tomu, že se Uhde s okamžitou platností stal politickým nepřítelem s nulovou možností uplatnění. „Přišlo mi písemné zrušení všech smluv. Začali za mnou chodit mí takzvaní brněnští přátelé a říkali mně: ‚Víš, Milane, ty styky teď načas přerušíme, počkáme, až to pomine. Ale v klidu, nic se nemění…‘“
Po Chartě se postupně zmátořil
Nejvíc deprimující období, plné vzteku a existenčních obav, trvalo do roku 1974, kdy mu „podala křídlo“ Husa na provázku – tedy brněnské divadlo toho jména, pro něž pod pseudonymy napsal několik her, mezi nimi i známou Baladu pro banditu. Posléze publikoval v samizdatu. Díky spisovateli Pavlu Kohoutovi také začal své hry posílat přímo do zahraničí, takže pak vycházely v západoněmeckém nakladatelství Bärenreiter.
Pavel Kohout ho také seznámil s plány na chystanou Chartu 77. Do dalšího střetu s režimem se mu prý nechtělo, přesto ji podepsal už v prosinci 1976.
„Podepsal jsem ani ne tak kvůli textu samému, jako spíš kvůli pocitu, že někdo mně stojí na krku, abych nemohl dýchat – a že najednou mám příležitost vykřiknout.“
V tomto smyslu mu prý Charta pomohla najít ztracené sebevědomí, byť po jejím zveřejnění okamžitě zesílil tlak Státní bezpečnosti, která ho sledovala už dřív. Absolvoval domovní prohlídku, při jednom z následujících výslechů v brněnské věznici Bohunice mu hrozili okamžitým uvězněním. Na rozdíl od svého prvního vážného výslechu o dva roky dříve, kdy podle svých slov „katastrofálně vyhořel“ – snažil se totiž s estébáky hádat a řekl jim víc, než bylo zdrávo – tentokrát už byl zkušenější a odmítl vypovídat.
„Postupně jsem se zmátořil. A řekněme, že v takovém dvaaosmdesátém třiaosmdesátém roce už jsem byl svůj člověk a už jsem výslechy absolvoval s nadhledem.“
Naposledy ho sebrali v říjnu 1988 – částečně „preventivně“, jak se to disidentům stávalo v předvečer významných výročí, částečně na základě jeho podpisu otevřeného politického prohlášení Hnutí za občanskou svobodu. „Tam už se otevřeně mluvilo o svobodných volbách, o konkurenci politických stran i o náboženské svobodě. Sebrali nás v 5.45, den před 28. říjnem, i se ženou. Děti už byly velké, vše věděly, nachystaly nám svačiny.“
Věřil v nutnost rychlé ekonomické transformace
Rok před sametovou revolucí Uhde stál u zrodu nakladatelství Atlantis. Brněnští disidenti v čele s Janem Šabatou se tehdy pokusili využít novely družstevního zákona a založili družstevní nakladatelství, pro něž oslovili zakázané autory z okruhu samizdatové edice Obsah. Když pak uprostřed revoluce roku 1989 Václav Havel přebíral na ambasádě SRN cenu západoněmeckých nakladatelů, věnoval ji právě nakladatelství Atlantis. A během následné tiskové konference na Hrádečku poté Havel improvizovaně prohlásil Uhdeho za šéfa nakladatelství. “Přísahám, že nikdy předtím se o tom nemluvilo. Ale přece jsem nemohl shodit kamaráda před velikými světovými novináři. Musel jsem říct: ‚Ano, jsem šéfredaktorem. Už se připravuji k prvním krokům.’”
Od prosince 1989 tak šéfoval Atlantisu, v únoru 1990 navíc nastoupil jako odborný asistent na brněnskou filozofickou fakultu. Studenti, se kterými přišel diskutovat již během okupační stávky, si ho vyžádali jako vyučujícího. Přednášel o donedávna zakázaných autorech a na jeho přednáškách bývalo nabito. V porevoluční euforii na ně kromě studentů chodilo i mnoho novinářů a zvídavých zájemců z řad veřejnosti.
Obojí – přednášení na filozofické fakultě i šéfredaktorování v Atlantisu – jen nerad opouštěl, když v červnu 1990 přijal nabídku předsedy české vlády Petra Pitharta, aby se stal ministrem kultury. Byl jím do června 1992, poté působil jako poslanec a také předseda České národní rady. Když se 1. ledna 1993 rozpadlo Československo a vznikla Česká republika, stal se prvním předsedou nástupné Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a z této pozice pronesl známý novoroční projev, zakončený slovy: „Česká republiko, dobrý den!“
Část novoročního projevu Milana Uhdeho, který zazněl v den vzniku České republiky 1. ledna 1993:
„Tomáš Garrique Masaryk, který se zasloužil o stát, uvedl do českého politického života dávné heslo Pravda vítězí. Jako chlapec jsem si pod vítěznou pravdou představoval autoritu, která se prosadila bojem, zbraněmi a oběťmi. Jako dospělý vím o pravdě, která je proudícím a neuchopitelným pramenem, vítězným ne proto, že poráží a drtí odpůrce, ale že přetrvává, zůstává, ano: i zbývá.
Tři roky po listopadu 1989 se ukázalo, že pokus našich národů o společnou existenci, několikrát v minulosti ohrožovaný převážně zvnějšku, neobstál v podmínkách, kdy byl ponechán jen sobě samému a své svobodě. Nebylo v silách politiků zabránit rozpadu; probíhal znatelně po celé polistopadové období. Byl jsem jeho přímým svědkem a dotvrzuji, že se stalo, co se stát muselo.
Politické dohody letos v létě a na podzim umožnily završit rozchod včasnými a uvážlivými činy respektujícími cizí touhu po nezávislosti a prokazujícími vlastní zralost.
Samostatný český stát se obnovuje ve znamení pravdy, která zůstala. Prý je to pramalý důvod k jásotu. Je to však dobrý důvod k naději, že pravdivý základ dá vyrůst domovu, který bude k radosti těm, kdo jej sdílejí, a obstojí před blízkými i vzdálenými sousedy, před celým světem jako přirozená složka jeho stability.“
Zdroj: prezidentské projevy na webu Českého rozhlasu
V té době byl Uhde členem Občanské demokratické strany, která pod taktovkou Václava Klause vznikla z části Občanského fóra. Klausově politice zpočátku vycházel vstříc, stejně jako on věřil v nutnost rychlé ekonomické transformace a nechal se přesvědčit i Klausovou vizí transformace jako „nebezpečné cesty údolím smrti, na níž se člověk pro nic nevrací“.
Podporoval tedy například Klausův požadavek, aby privatizace státního majetku neměla právo soudního přezkumu, které by celý proces pravděpodobně značně zpomalilo. Proti rozhodnutí privatizační komise, která na posouzení jednoho privatizačního projektu měla půl hodiny, tak nebylo odvolání. I ona půl hodina se ale prý Klausovi zdála příliš dlouhá.
„‚Já bych jim dal dvě minuty,‘ říkal Klaus. Já povídám: ‚A co by za ty dvě minuty na tom projektu prozkoumali?‘ On říká: ‚Kvalitu papíru, na kterém je ten projekt napsán! Milane, vždyť je to lhostejné! Státní privatizační komise vybere Frantu, Franta se ukáže špatnej, zkrachuje, převezme to Tonda – špatnej, převezme to Jirka a ukáže se – Jirka je výbornej. Trh si ho sám najde.‘“
Postupně ale Uhdemu začal vadit Klausův agresivní politický styl, nacionalismus v ODS i samotná podoba privatizace – účet za ní se mu zdál až příliš vysoký. V roce 1996 Uhde vystoupil na kongresu ODS v Brně s kritikou Klausova vedení a o rok později z ODS odešel do odštěpivší se Unie svobody. I to však zpětně považoval za omyl a v roce 1998 se stáhl z politiky.
