„Dodnes je mi zle, když slyším Urválkův hlas,“ říká dcera Eduarda Goldstückera

Dějinné zvraty dvacátého století přinesly jejímu otci Eduardu Goldstückerovi rodinnou tragédii, rychlý vzestup na výsluní a ještě rychlejší pád. Profesor německé literatury a překladatel na začátku války uprchl před nacismem do Británie a pracoval pro exilovou vládu v Londýně, ale celá jeho rodina ze Slovenska se stala obětí holocaustu. Jeho víra v komunistické ideály a služba komunistické moci dramaticky poznamenala nejen jeho život, ale také osudy obou jeho dcer – Anny Grušové a Heleny Vávrové. 

Pod jednou střechou s Madeleine Albrightovou 

Anna Grušová se narodila roku 1942 v Oxfordu v době, kdy si tam její otec dodělával doktorát na Magdalen College. Po studiích působil na exilovém ministerstvu zahraničí československé vlády. Bydleli poblíž Londýna v městečku Walton on Thames, kde sdíleli dům s rodinou Korbelových, s rodiči Madeleine Albrightové. Protože dům neměl sklep, při náletech se schovávali pod ocelové stoly v obývacím pokoji. Hvízdavý zvuk německý raket zůstal Anně Grušové v paměti dodnes.

Po válce se vrátili do Československa, ale brzy mířili zpět do Londýna, kde otec působil jako rada československého vyslanectví. V červnu 1947 se tu narodila Annina mladší sestra Helena. Tentokrát sdíleli bydlení s rodinou překladatele Aloyse Skoumala, jehož syn, pozdější skladatel Petr Skoumal, byl vůdcem místní dětské party při společných hrách. Vývoj v Praze směřoval k převzetí moci komunisty, což kariéru Eduarda Goldstückera zprvu urychlilo: na počátku roku 1950 byl jmenován prvním československým velvyslancem v nově vytvořeném státu Izrael.

Past v hotelu Esplanade

Právě z Izraele pocházejí první dětské vzpomínky Anniny mladší sestry Heleny: „Pamatuji si dům, ve kterém jsme bydleli. Otec koupil v Tel Avivu dům pro československé velvyslanectví, ve kterém je ambasáda dodnes. Dlouho jsem také díky Izraeli měla představu, jak vypadá moře, protože pak až do svých osmnácti let jsem u žádného moře nebyla.“

Poměry v Československu se rychle měnily. Goldstückerovi byli už následující rok povoláni zpět do Prahy. Anna vzpomíná na náhodné setkání se zelinářem, emigrantem z Polska, k němuž došlo krátce před odjezdem: 

 Přesvědčený komunista Eduard Goldstücker ale nezapochyboval, nepřipouštěl si, že v KSČ právě začínají antisemitské čistky. Před sebou měl příslib vyslaneckého postu ve Švédsku. Netušil, že míří do předem promyšlené pasti, jejíž následky měla celá rodina brzy pocítit. 

Po návratu do Prahy nedostali Goldstückerovi od ministerstva zahraničí žádný byt. Matka s dcerami odjela ke svým rodičům do Jičína, zatímco otec bez obav přebýval v pražském hotelu Esplanade. Právě tady byl 12. prosince 1951 zatčen Státní bezpečností. Manželka Marta zjistila pravdu až po několika dnech, když se vydala ho do Prahy hledat.

Mnoho žen věřilo víc straně než svým mužům

Ani ne desetiletá Anna se v tomto těžkém období stala matčinou jedinou důvěrnicí: 

„Byla jsem jedinou osobou, se kterou mluvila o všech svých obavách a pochybnostech.“ Ani tato situace ovšem nezviklala matčinu víru v komunistickou ideologii: 

Narozdíl od jiných manželek uvězněných komunistických funkcionářů však Marta Goldstückerová nikdy nepochybovala o manželově nevině: „Zajímavé je, že celá řada žen věřila víc straně než svým mužům, i když se svými muži žily mnoho let a měly s nimi děti,“ dodává Anna Grušová. 

Její otec byl donucen svědčit v procesu proti Rudolfu Slánskému a Anna vzpomíná, jak nemohla uvěřit, když v rozhlasovém přenosu ze soudní síně slyšela svého otce říkat zjevné nepravdy. Celoživotní trauma jí způsobil pronikavý hlas prokurátora Urválka, který bolestné vzpomínky oživuje i dnes, když ho zaslechne v dokumentárních záznamech. 

Ve vězení jako v Daliborce

Mladší Helena se dozvěděla, kde tatínek doopravdy je, až před nástupem do školy v roce 1953. V té době již byl Eduard Goldstücker odsouzen na doživotí a uvězněn v Leopoldově. „Moje jediná představa o vězení byla věž Daliborka. A tam jsem si tatínka představovala,“ říká Helena Vávrová. První návštěva v Leopoldově bohužel její představy o středověkém žaláři jen potvrdila: 

Šestileté děvčátko děsily mohutné zdi, silné mříže a volně puštění psi. Při další návštěvě v červnu 1954 dozorci nechali rodinu šest hodin čekat na slunci, děti se nesměly postavit do stínu u zdi, a Helena po návratu onemocněla spálou. 

Když byl otec v následujícím roce převezen do tábora Rovnost na Jáchymovsku, návštěvy se již s vězni mohly setkávat u stolů a podat si ruce.

Už jsem nemusela být dospělá

V prosinci 1955 došlo k nečekanému obratu. „Někdo přijel, a budeš mít strašnou radost,“ dozvěděla se od matky osmiletá Helena, která v té době ležela v nemocnici s průduškami. Otec byl nečekaně propuštěn z vězení, Vánoce již rodina slavila společně. 

Eduard Goldstücker se vzápětí dočkal i plné rehabilitace, a dokonce i finančního odškodnění za čas strávený ve vězení. „Prožitek vězení měl pro mě dalekosáhlý důsledek, jímž bylo rozhodnutí, že pokud se z toho dostanu, což vůbec nebylo jasné, budu se napříště řídit jen vlastním rozumem a zkušeností,“ uvedl ve svých pamětech. K rozchodu s KSČ tehdy ale ještě nedospěl. Oba rodiče zůstali navzdory prožitým zkušenostem věrni komunistické ideologii. 

Annu Grušovou zastihl otcův návrat ve třinácti letech v době nastupující puberty. Zatímco doposud musela být své matce oporou a předčasně sdílet témata dospělých, nyní se to změnilo: 

Kafkovo nebezpečné vítězství

Pomalu se blížilo období šedesátých let, které oběma sestrám dalo možnost vystudovat ve svobodnější atmosféře na filozofické fakultě: Anna si zvolila angličtinu a švédštinu, Helena historii a ekonomii. Anna navíc v tomto období potkala svého prvního manžela, básníka Jiřího Grušu. 

Na filozofické fakultě působil i jejich otec, který tam vedl katedru germanistiky. V roce 1963 se také podílel na přípravě Liblické konference k tématu pražské německé literatury, a zejména Franze Kafky, který byl dosavadní marxistickou kritikou zavrhován. Konference tak výrazně přispěla k uvolňování kulturní atmosféry v Československu. Helena Vávrová k tomu podotýká: 

V době nadcházejícího Pražského jara se Eduard Goldstücker angažoval v reformním křídle KSČ a jeho popularita rostla. Anna Grušová vzpomíná, že jejich společná procházka Prahou se neobešla bez častých zastávek, kdy otce oslovovali neznámí lidé zvědaví na jeho komentáře aktuálního dění. Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ale euforickou atmosféru ukončil: „Jak to dopadne mi bylo jasné hned, jak jsem viděla první sovětský tank,“ konstatuje Anna Grušová. Její sestru Helenu zastihly srpnové události na studijním pobytu ve Velké Británii. Obě sestry se však v nadcházející normalizaci rozhodly zůstat v Československu narozdíl od jejich rodičů, kteří emigrovali – stejně jako za německé okupace – právě do Británie.

Středoevropský osud

Anna i Helena byly za normalizace terčem šikany Státní bezpečnosti. Střídaly různá nekvalifikovaná zaměstnání, Anna pracovala jako prodavačka nebo pečovatelka o seniory, Helena dělala pokladní v podniku Restaurace a jídelny nebo pletla košíky v JZD. Své rodiče znovu spatřily až po čtrnácti letech: „Matce bylo v roce 1983 sedmdesát, a napsala ministrovi vnitra dopis, že by ještě chtěla vidět děti a vnoučata.“

Obě sestry s dětmi tak mohly rodiče navštívit, i když Helenin zaměstnavatel, předseda onoho JZD, kde pletla košíky, její vycestování zprvu nedoporučil: „Politická situace v našem JZD a ve světě vůbec nedovoluje, abych souhlasil s cestou,“ vyjádřil se s bizarní velkohubostí. Přesto se návštěva uskutečnila a v následujících letech se sestry směly ještě dvakrát za rodiči vydat, než se Goldstückerovi na konci roku 1989 vrátili do Prahy. 

Eduard Goldstücker ve svých pamětech shrnul paradoxy svých životních peripetií: 

Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a přečtěte si další.