Pět honosných budov pozdější porodnice vyrostlo na počátku dvacátého století na místě někdejší vinice, měly se stát sanatoriem pro bohatší městskou klientelu. Tím ale mohly být až poté, co byl proražen tunel do přilehlé vyšehradské skály, který odlehlé Podolí propojil s královskou Prahou. Architekti v budovách počítali s operačními sály i několikerými lázněmi, ústav ale svému účelu prakticky nikdy nesloužil. Sanatorium bylo totiž slavnostně otevřeno až 28. června 1914, tedy přesně měsíc před vypuknutím první světové války. Ta lázeňství nepřála a budovy dočasně proměnila ve vojenský lazaret.
Po válce se v Podolí pokračovalo s vodoléčbou a dalšími terapiemi, ale hlavně se roku 1925 v jedné z budov usídlilo porodnické oddělení, které mělo později opanovat celý komplex. Za druhé světové války ústav zabrali nacističtí okupanti, kteří v něm zřídili rekreační zařízení pro příslušníky jednotek SS. Krátce po válce se v budovách částečně poničených palbou během pražského povstání léčili zbídačelí vězni propuštění z koncentračních táborů. Roku 1946 byl ale nemocniční komplex s konečnou platností zestátněn a pouhých pár let poté přetvořen na dodnes existující výzkumný a zdravotnický Ústav pro péči o matku a dítě. Od padesátých let minulého století se v něm rodilo několik tisíc dětí ročně, na svět jim pomáhaly tisíce víceméně anonymních zdravotních sester a lékařek.
Bílá páska s písmenem N
Jednou z nich na přelomu padesátých a šedesátých let byla i sestřička Kristýna Voráčová, tehdy ještě Bauchová. Do Prahy přešla z vojenské dětské ozdravovny v rodné Vidnavě na Jesenicku. Byla schopná a chtěla studovat psychologii a naučit se francouzsky. Ale doba takovým snům nepřála, sestřička Kristýna navíc neměla patřičný původ. Počata totiž byla z nečekané lásky, které politická atmosféra dvacátého století nepřála. Její otec, pražský rodák a berní úředník Josef Merkl, byl československými úřady před druhou světovou válkou vyslán do Sudet. Tam se na poměry dobře sžil s místními, dokonce se zamiloval do Němky Marie Bauch.
Dcera Kristýna se jim narodila pouhé dva roky před zářím 1938, kdy sudetoněmecké bojůvky Freikorps začaly československé úředníky napadat. Otec nejprve mobilizoval, po odstoupení Sudet hitlerovskému Německu ale i se svojí německou ženou a dcerou utekl do vnitrozemí. Ani tam ale Kristýna kvůli svému částečně německému původu nesměla za války chodit do českých škol, což ji i její rodiče trápilo. „Maminka nesympatizovala s Hitlerem, všechno špatné vždycky odsuzovala,“ vzpomíná paní Voráčová. „Akorát si pamatuju, že vždycky říkala – jestli Němci prohrají válku, tak my se všichni dostaneme na Sibiř.“
Nešlo o úplně lichou obavu. Po válce byla většina Kristýniných německých příbuzných z Jesenicka vysídlena, německá jména jejích předků byla z hrobů na vindavském hřbitově vyškrabána. Ze sympatií s nacismem byl kvůli vztahu s maminkou obviňován i Kristýnin český tatínek. Ta musela jako Němka v poválečné době na rukávu nosit bílou pásku s velkým písmenem N. Směla ale ve Vidnavě zůstat i po odsunu. Jak bývalo zvykem, chtěla svoji dceru nechat vzdělávat i po roce 1948 u vidnavských boromejek. Kristýna se dostavila na první domluvenou hodinu a zkroušené sestry jí musely oznámit:
„Slečno, nezlobte se, včera přišel přísný zákaz, to opravdu nejde.“
Kristýna pochopila, že musí z Vidnavy pryč. Maturovala v Šumperku na střední zdravotnické škole a na sklonku padesátých let již pracovala v prestižním podolském ústavu. Práce ji těšila, vysněné studium psychologie jí ale nepovolila vrchní sestra. Sama si diplom údajně „udělala přes stranu a vládu“ a pro skutečnou vědu „neměla vůbec pochopení“. Kristýna nakonec v Praze poznala budoucího manžela Otto Voráče a v roce 1967 se jim narodila dcera. A kde jinde než v Podolí. „Narodila se pod vyšehradskou skálou, tak jsem jí dala jméno Šárka.“
Princezna se zlatou hvězdou
Se studiem měla větší štěstí MUDr. Raja Žádníková, která podolské porodnici věnovala více než půl století svého profesního života. Ani v jejím dětství to ale na zářnou kariéru nevypadalo... Spolu s ostatními židovskými dětmi totiž dívka Raja Engländerová byla roku 1940 vyloučena ze všech protektorátních škol. „Vytvořili jsme takový soukromý učební kroužek, učitelka k nám chodila domů, ale to jsme už museli dělat tajně,“ vzpomíná. Vybavuje si, jak musela coby Židovka nosit na oblečení našitou šesticípou hvězdu. průvodčí v tramvaji ji jednou vítal:
„Á, přišla k nám princezna se zlatou hvězdou.“
Milá slova v chladné době jí utkvěla v paměti nadosmrti.
Tři a půl roku malá Raja strávila v terezínských kasárnách, od ledna 1942 až do konce války. Spolu s dalšími dětmi pracovala v hradebních zahradách mimo ghetto, což mělo velkou výhodu – čas od času mohla do areálu propašovat mrkev nebo jablko. To byla velká věc, v ghettu byl pořád hlad. Tatínek, dokud byl také internován v Terezíně, dokázal dceři do dětské sekce propašovávat matematické úlohy, které poslušně řešila a udržovala se tak duševně fit. „On mi tímhle originálním způsobem doslova zachránil život.“ Dopisy s otcovým transportem do Dachau přestaly chodit. Kdy a kde přesně zemřel se dcera nikdy nedozvěděla.
Raja s matkou se souhrou šťastných okolností transportům vyhnuly, přežily i epidemii břišního tyfu, která pevnostní město zachvátila v květnu 1945. Matka v Terezíně potom ještě nějakou dobu zůstala, dcera krátce pobyla na zámku Štiřín, kde křesťanský humanista Přemysl Pitter organizoval ozdravné pobyty pro židovské děti, které přežily hrůzy koncentračních táborů. (A věren svým ideálům neváhal pomáhat i poválečným německým sirotkům, za což ve své době čelil kritice...) „My jsme ale měli jedinou touhu – chodit do školy,“ vzpomínala paní Raja, která ze Štiřína záhy utekla do Prahy. Tam se jí pracně podařilo dostat se na školu a dohnat zameškané roky. Zpočátku ale musela přespávat na nádražích, na lavičkách v parcích nebo po ubytovnách.
Jen díky své píli si dodělala maturitu a nakonec vystudovala medicínu. Nejprve nastoupila na dětské oddělení do nemocnice v pražské Krči, brzy ale byla přijata právě do Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí, kterému pak zasvětila většinu pracovního života. Možná i kvůli svému vlastnímu osudu působila na zvláštním novorozeneckém oddělení pro matky se sociálními problémy. Kromě kompletní péče o děti se lékařky a sestry v Podolí také snažily pomáhat v těžkých životních situacích jejich matkám. O každém z jejich osudů platí to samé, co platí i o osudu doktorky Žádníkové:
„O každém osudu by bylo možné napsat téměř román.“
