V Klenčí na Domažlicku zrovna řádila epidemie tyfu, když se do chalupy číslo 203 první říjnový den roku 1922 narodila Helena. Byla šesté dítě. „Maminka onemocněla tyfem a nesměla mě kojit. Dávali mi proto ředěné kravské mléko. Mám ho ráda doteď. Byla jsem prý menší, ale čilá, to mléko mě zachránilo. Když jsem povyrostla a maminka chodívala dojit naši krávu, stávala jsem u maštale s plechovým hrníčkem a čekala. Maminka nadojila, přecedila mléko přes plátýnko a říkala mi – pij ho hned, ještě když je teplé. Myslím, že čerstvé mléko je lepší, účinnější. Celý život pak mléko a chléb zůstaly mým živobytím,“ říká Helena Polsterová.
Helenin tatínek se narodil v roce 1880 a pracoval jako zedník. Maminka byla o pět let starší. Porodila sedm dětí, jeden hoch zemřel, čtyři dcery a dva synové se dožili dospělosti. Oba rodiče pocházeli z Dílů na Domažlicku a oba nesli rodové příjmení Kuželkovi. Když se v lednu 1910 brali, kněz se vyptával, zda nejsou příbuzní. Nebyli. Jméno Kuželka se v místě vyskytovalo často, je jedno z nejstarších na Chodsku. První dcera, nejstarší Helenina sestra, se Kuželkovým narodila v roce prosinci 1910, druhá o dva roky později a třetí ve čtrnáctém roce.
„Zemřely brzy, bylo jim něco přes šedesát.“
„Myslím, že proto, jak vyrůstaly v první světové válce, kdy byl hlad. Můj bratr, který se narodil v devatenáctém roce, se dožil devadesáti čtyř let. Moje sestra, ročník jedenadvacet, žila do třiadevadesáti a já zanedlouho oslavím sté narozeniny.“
Nový vodovod a škola
Epidemie tyfu se v Klenčí opakovala několikrát. Naposledy obec zasáhla v roce 1925, to byly Heleně tři roky. V obci nebyl vodovod, voda se nabírala ze žlábků a ze studánek, proto nebylo divu, že se nemoc rychle rozšířila. Na nákazu zemřelo mnoho lidí. Situaci zachránil až vodovod, který nechal postavit sociální demokrat Rudolf Knop v roce 1932. „Celé Klenčí bylo tehdy rozkopané. Vodovod vedl z kopce Vojtěcha, je tam kaplička a kousek dál jsou pak Výhledy. Byla to dobrá voda, silný pramen, říkalo se mu Vojtěška. Od starosty to bylo moudré rozhodnutí,“ vzpomíná Helena.
Rudolf Knop postavil v Klenčí také školu, která se otevírala v pětadvacátém roce. Docházely do ní nejen děti ze vsi, ale i z okolních obcí – z Capartic, z Nemanic, z Postřekova, z Chodova. Na výuku i učitele vzpomíná Helena Polsterová s láskou. Chvilku je učil i Jindřich Šimon Baar. Potom Helena nastoupila na měšťanku, kde měla jako třídní paní učitelku Bozděchovou, dceru místního lékaře Leopolda Bozděcha, který stál modelem malíři Špillarovi. Ten podle něho vymaloval Lamingena z Albenreuthu, známého jako Lomikar z Jiráskových Psohlavců. „Paní učitelka Bozděchová byla vzdělaná. Často cestovala do Francie a pak nám o ní vyprávěla. Když kluci nechtěli, aby se zkoušelo, stačilo, že zaprosili – povídejte nám o Francii. A už to bylo. Také nás brávala večer ven, na hvězdy. Sešli jsme se v devět večer u Mrázojc lípy, ona byla za války vybombardovaná a zasadili místo ní novou, ta je teď mnohem menší. Názorně nám potom vykládala, kde je jaké souhvězdí, třeba Sírius, proto znám doteď dobře hvězdy.“
Ze švadleny cukrářkou
Když Helena vychodila měšťanku, učila se na švadlenu. U mistrové mívaly s děvčaty hodně práce, pořád jen šily a stříhaly látky. Bylo to v zimě, dlouho nešla domů, u Kuželkových se zrovna dralo peří. Když kolem půl osmé večer Helena konečně otevřela dveře, maminka jí řekla, že to takhle dál nejde, že je celý den pryč, ke svačině má jen krajíček chleba a jablko. Hledali proto jiné řešení. Odepsali na inzerát do cukrárny v Plzni. Poslali i Heleninu fotografii. Tatínek ji do města vezl čtrnáctého dubna 1938, jen pár týdnů před částečnou květnovou mobilizací. Cukrárna byla v rohovém domě přilepeném k Velké synagoze, hned vedle kasáren Pětatřicátého pluku. „Tatínek u Pětatřicátníků sloužil čtyři roky, byl s nimi i v první světové válce, tak se šel na kasárna podívat, až potom jsme vešli do cukrárny. Napřed si ověřili, že umím počítat. A že prý mě vezmou na čtrnáct dní na zkoušku.“
Helena v Plzni zůstala tři a tři čtvrtě roku. Prožila tam i patnáctý březen 1939, kdy do města vstoupila německá armáda – Wehrmacht. Byla středa a na náměstí Republiky, kde Helena bydlela, se zrovna chystaly trhy. Už neproběhly. „Bylo šílené počasí, vítr, sníh, po náměstí lítala prkna ze stánků, do toho Němci a jejich auta. V sedm hodin ráno jsme s kamarádkami kráčely Prešovskou ulicí do obchodu prodávat. Hned se tam nahrnuli němečtí vojáci a skupovali sladkosti. Nosili si na ně prázdné krabice od margarínu, balící papír, špagát. Do krabic chtěli nugát, višně v griotce, oříšky, prostě co viděli. Všechno po půl kile. Naplnili jsme krabici, museli jsme jim ji zavázat a oni si ji odnesli na poštu, už jen napsali adresu. Posílali to všechno domů,“ vypráví Helena.
Protože na Chodsku se vždycky mluvilo i německy a lidé chodívali na práci do Bavor, Helena se s vojáky dorozuměla. Nebylo jí to ale příjemné, měla strach, bylo jí smutno.
„Přitom jsme předtím s Němci nějak žili, my chodili tam, oni k nám.“
„Můj bratranec Václav Kuželka z Dílů, který se narodil v devatenáctém roce, se zapojil do jedné odbojové buňky, na Chodsku jich bylo několik. Chytili ho a zavřeli ve věznici na Borech. Obrátil se na mě strejček, tátův bratr, že pošlou Václavovi balík, abych ho na Bory donesla. Tak jsem šla. Měli na to vždycky vyčleněný den – jednou za dva týdny. Pamatuju si, že bylo úterý. Vešla jsem, hromada stolů, za nimi němečtí důstojníci. Jeden otevřel krabici, přebral ji a hodil mi ji zpátky. Smutek, smutek, smutek. Šla jsem domů, a nesla to vše zpátky – byl tam suchý salám, velká bábovka, nějaké oblečení. Byla jsem z toho špatná a můj šéf, majitel cukrárny, mi řekl, že to za čtrnáct dní půjdu zkusit zas, ať neztrácím víru. On byl věřící. Tak jsem šla.“ Tentokrát už balíček přes důstojnickou kontrolu prošel. Helena měla štěstí a narazila na vojáka, který se jí zeptal, jestli je „ta slečna z cukrárny“. Když se s bratrancem Václavem setkala po válce, děkoval jí, že díky ní má zuby. Měl slzy v očích, a tak se neptala na podrobnosti. Celkem prošel Václav Kuželka devíti kriminály – nejhorší to podle něj bylo v Klatovech, kde sídlilo gestapo.
Loučení se židovskými přáteli
Do cukrárny u Velké synagogy, kterou provozoval Jan Mráz a kde Helena pracovala, docházeli také židovští spoluobčané. Často se tam zastavovali po bohoslužbách pro macesy, křehké nekvašené chleby. Do cukrárny donášela čerstvé pečivo z pekárny svého otce Otto Hány i jeho dcera Irma. Byla židovského původu. Jednoho dne se přišla rozloučit.
„‚Děvčata, už se víckrát neuvidíme,‘ řekla. Ptali jsme se, kam jede. Tvrdila, že do Palestiny.“
„Přišlo nám to divné, protože Hitler už měl tehdy obšancovanou celou Evropu. Jak to s ní nakonec dopadlo, to nevím,“ přiznává Helena.
Rozloučit se musela i s majitelkou módního salonu v domě na rohu Pražské a Saské ulice, paní Sachsovou. Do salonu chodívala pro oblečení a doplňky manželka cukráře Mráze i děvčata, která v cukrárně prodávala. Paní Sachsová musela kvůli restrikcím a zákonům salon zavřít – a stejně jako přes 2 600 plzeňských Židů byla transportována do Terezína.
Když se začaly zpřísňovat protižidovská opatření, Velká synagoga se postupně proměnila ve skladiště. Přijížděla auta, parkovala na dvoře za synagogou a muži z nich vynášeli nejrůznější cennosti, například svícny. „My tam nesměli chodit okounět, vždycky nás vyháněli, ale cukrárna a synagoga měly společný dvůr a na tom dvoře byl záchod, tak jsem se tam vždycky nějak dostali a okukovali jsme, co to nosí. Všechno to byly ukradené věci – asi z dalších synagog nebo ze židovských domácností.“
Ponižující německá prohlídka
Plzeň se pod německou okupací viditelně proměnila. Když Helena do města přišla, ještě tu tepala první republika, chodívalo se do divadla, do kaváren, na koncerty nebo tančit. Pod německou správou město ochablo.
Ve dvaačtyřicátém roce pak Helena dostala předvolání, aby se dostavila domů k odvodu, že půjde pracovat do Říše. S ostatními děvčaty z Klenčí, z Trhanova a z Chodova – ročníky dvaadvacet, třiadvacet a čtyřiadvacet – je shromáždili u obecního úřadu, nahnali do autobusu a odvezli do Waldmünchenu. Tam napochodovali do haly, kde už byli němečtí důstojníci.
Doprovázel je český kolaborant Konopík z Dílů, protože většina děvčat se nedomluvila německy. Dívky se musely vysvléknout do košilek a kalhotek. Postupně je volali dovnitř, u dveří dozoroval Konopík, který je po několika vpouštěl do místnosti, kde byly žíněnky. Před nimi postávali němečtí důstojníci. Děvčata se musela zcela vysvléct, lehnout si a roztáhnout nohy.
„Oni na nás koukali, něco si říkali německy. Pak nás zase nechali jít.“
Nasazovali nás většinou v Německu anebo na jinou práci. Já jsem ale měla štěstí, že mě nechali doma, nastoupila jsem do dílny Jana Zíky v Dílech, kde se vyráběla dřevěná obuv, taková bagančata pro zajatce a vězně. Boty se posílaly ve velkých pytlích do doků v Polsku. Co s nimi bylo dál, to nevím.“
Nálety na západě Čech
Helena odešla z Plzně ještě předtím, než město zažilo spojenecké nálety. Spojenci se snažili zasáhnout Škodovku, která vyráběla zbraně pro německou armádu – továrna v Protektorátu totiž za války patřila do koncernu Reichswerke Hermann Göring. Přesto si jeden z náletů prožila. Před Vánoci v roce 1944 se s kamarádkou vydaly vlakem do Plzně, aby tu pořídily rámečky na fotografie, jimiž chtěly obdarovat své chlapce. Zašly do obchodu v Pražské ulici, když se rozezvučely sirény. Utíkaly společně s dalšími lidmi do restaurace u Salzmannů, do sklepení. Letadla ale tentokrát jen prolétla, mířila dál na západ, žádné bomby nepadaly. Vyděšené dívky nastoupily do vlaku a ujížděly domů.
I Klenčí si prožilo ničivý nálet. Odehrál se 26. dubna 1945, kdy nad Českým lesem nalétávali hloubkaři, aby zneškodňovaly německou armádu. Nálet způsobil požár, který se rychle šířil, zasáhl některé domy i hospodářská stavení. Dům Kuželkových neštěstí přečkal.
Helenin tatínek, který byl nasazený v Říši, ale podařilo se mu koncem války utéct a vrátit se domů, rozhodl, že ještě před náletem odejdou k příbuzným do Dílů. Přecejen Klenčí bylo u hlavní cesty a očekával se průchod armády. Rodina naložila na malý žebřiňák peřiny, načerno pořízené maso, tvaroh a chleby, které Helenina maminka pekla vždy do zásoby – pro jistotu. Z maštale vyvedli kravku a vydali se na cestu. Ještě předtím vytahali z chalupy nábytek, kdyby shořel dům, doufali, že nezůstanou aspoň bez postelí a bez skříní.
Klenčí a Díly osvobodila americká armáda 30. dubna 1945. „Na konec války jsme čekali ve sklepě, tam jsme přečkali bombardování.“
„A pak v deset dopoledne někdo přišel, otevřel dveře a řekl: ‚Už jsou tu Američani!‘ Jak jsme byli rádi, že je po válce!“
Do své chalupy se ale Kuželkovi ještě vrátit nemohli, důstojníci si v ní zřídili velitelství. Chodili proto jen krmit a dojit krávu a sbírat vajíčka od svých sedmi slepic.
Ještě před příchodem Američanů zažila Helena zvláštní situaci, skoro jak z Čapkovy povídky. Bylo časně zjara, všude sníh a v něm obtisknutá velká bosá mužská noha. Kráva byla to ráno podojená. Nkterý z vězňů z pochodů smrti z nedalekého koncentračního tábora Flossenburg si pravděpodobně přišel pro mléko.
Svatba až po válce
Ještě za války se Helena scházela se svým budoucím manželem Václavem Polsterem, ale na společný život si museli počkat. Vzali se v roce 1947. Když po válce odsunuli Němce, zůstala v pohraničí řada prázdných stavení i obchodů. Třeba prodejna v Hostouni, kde Helena nějakou dobu pracovala.
„Tehdy se razilo takové heslo: mužský do průmyslu, ženské za pult. Se zásobami to bylo po válce mizerné. Nic nebylo. Můj muž se chtěl ženit hned zjara, ale já mu říkala, ať počká na podzim, že bude aspoň mák na koláče. Pamatuju si ještě, že mě jeden známý varoval – ty si chceš vzít toho Polstera, ten ti bude odpočítávat i hrách do polívky. Já mu na to řekla – ať odpočítává, stejně si ho vezmu. A vzala jsem si ho,“ uzavírá vyprávění Helena.
