Mladší generace do odboje
Pavel Tučný se narodil roku 1925 a vyrůstal v pražských Holešovicích. Jeho ideály v dětství formovalo cvičení v letenském Sokole a výlety se skautským oddílem. Okupace Československa ho zastihla jako čtrnáctiletého studenta gymnázia v Křemencově ulici. Válka jeho dospívání urychlila. V průběhu let, a zejména po heydrichiádě, cítil, že by se měl také zapojit do odboje:
„Pramenilo to z potřeby, aby po starší generaci odbojářů, která byla Němci likvidována, přišla nová. Cítili jsme se jako směna, která po nich musí nastoupit. My jsme si to takhle neříkali, ale byl to přirozený vývoj.“
Samozřejmě, že pro sedmnáctiletého chlapce tyto úvahy rámovala i touha po dobrodružství: „Mělo to v sobě i kus romantismu, motivovaného vlasteneckým cítěním. Nestydím se za to, v té době to bylo zcela přirozené. Šlo o odpor vůči všemu německému, který přerůstal v nenávist. Byla tím větší, čím lépe jsme byli informovaní a čím víc jsme vnímali, jak námi Němci pohrdají. Bohužel, válka je erupce zla.“
Přes staré kamarády ze Sokola a ze skautského oddílu se zapojil do činnosti Zpravodajské brigády. Tato odbojová organizace vznikla ve skautském prostředí a organizovala se na vojenské bázi. „Vytvořila se tam taková větší skupina, ze které vznikla četa pod velením Jiřího Lédra. My jsme ovšem nevěděli, že je to četa. Zachovávala se přísná pravidla konspirace. Působili jsme ve skupinkách po třech, čtyřech lidech.“ Než se někdo mohl stát členem, čekalo ho dlouhé proklepávací období, takže se do Zpravodajské brigády nedostali kolaboranti - díky tomu organizace mohla působit až do roku 1945.
Čekání na zbraně
Kromě zpravodajské a sabotážní činnosti chlapci procházeli také opravdovým polním výcvikem: „Měli jsme k dispozici jednu pistoli a jednu pušku, cvičili jsme i s precizně vypracovanou maketou lehkého kulometu. To vše proto, abychom uměli fungovat v terénu, až se zmocníme opravdových zbraní. Učili jsme se házet granáty, měli jsme instruktáž, jak zacházet s pancéřovou pěstí.“
Ke skutečným zbraním se ale téměř až do konce války nedostali. Připravovali se na shození zbraní ze spojeneckých letadel v oblasti Brd: „Byla vybrána speciální skupina lidí, kteří ten prostor znali, čekalo připravené nákladní auto. Z londýnského ústředí mělo v rádiu zaznít smluvené heslo, myslím, že to bylo něco jako ,niva skáče’ . Střídali jsme se ve službách u rádia. Já sám jsem to heslo slyšel a podal hlášení do mrtvé schránky.“ Ale ke shozu nakonec nedošlo, přestože nákladní auto dvakrát vyjelo na určené místo.
Pohotovost, všichni do kasáren
V dubnu 1945 Pavel Tučný jako jeden z mnoha mladých členů Zpravodajské brigády pomáhal zajišťovat tajné zasedání České národní rady v budově na Národní třídě. Mladíci byli rozestavení na ulici v rozestupech několika desítek metrů: „Byli jsme instruovaní bedlivě pozorovat pohyb policejních a německých jednotek a v případě nebezpečí dát znamení nejbližšímu, který stál vedle nás.“
Třetího nebo čtvrtého května dostal prostřednictvím řetězově předávaných informací zprávu, že má být v pohotovosti, už brzy bude povolán k nástupu do protiněmeckého povstání. K tomu došlo pátého května, kdy se celá jejich četa shromáždila v Kamenické ulici na Letné. Teprve v tu chvíli skončila přísná konspirace, která vydržela až do posledního okamžiku, a Pavel Tučný s úžasem zjistil, že členy Zpravodajské brigády jsou někteří jeho spolužáci z gymnázia a další známí. Všichni se přesunuli do kasáren Jiřího z Poděbrad na Náměstí Republiky (kde dnes sídlí obchodní centrum Palladium). Zde se setkali se zbytky vojáků vládního vojska, kteří se přidali k odboji; většinu jich ovšem Němci už předtím převeleli do Itálie, kde mnozí z nich přeběhli k partyzánům.
Začaly tuhé boje, které povstalcům ztěžoval velký nedostatek zbraní:
„Měli jsme jednu pušku na dva až tři muže, každý z nás měl jeden nebo dva granáty. Hlavním cílem tak zpočátku bylo odzbrojovat Němce, kteří se vzdávali.“
Zajatce shromažďovali v kasárnách ve velké jízdárně a jak Pavel Tučný zdůrazňuje, nedošlo zde k žádným krutostem vůči Němcům. V jízdárně byly i německé ženy a děti, které při bombardování přednostně chodily do krytu. „Mluvčí Němců nám navrhl, že nechtějí ženy a děti ohrozit, a tak si při bombardování vezmou bílé šátky a budou jimi mávat na letadla.“ Pavel Tučný dostal v jednu chvíli za úkol osobně hlídat významného příslušníka gestapa. „Když jsem tam za ním stál přemýšlel jsem, jestli bych dokázal na něj vystřelit, kdyby se pokusil o útěk. Vždyť to jsou taky lidi. Ale kdyby k tomu došlo, tak musíš, říkal jsem si. Takové myšlenky mi probíhaly hlavou.“
Cesta na Smíchov pod sprškou střel
V bezprostřední blízkosti se odehrávaly dramatické boje. Od Karlína přijížděly tanky SS, bojovalo se i v okolí Masarykova nádraží, kam přijížděly lazaretní vlaky s německými vojáky, kteří také byli částečně bojeschopní a ihned se zapojovali do akce proti povstalcům. V jiných částech Prahy, například na Pankráci, Němci stříleli na civilisty, nutili je pod namířenými zbraněmi rozebírat barikády nebo je hnali před sebou a využívali jako živé štíty.
Po odjezdu vlasovců byla ale nutná podpora hlavně na smíchovské straně. Z jihu totiž přijížděly jednotky SS ze cvičiště na Benešovsku. Pavel Tučný se svým družstvem dostal tedy 7. května za úkol přesunout se do smíchovských Štefánikových kasáren. Nebezpečná cesta napříč centrem města trvala tři hodiny.
„Postupovali jsme po družstvech, abychom nenápadně prosákli bojující Prahou. Všude se střílelo.…“
Na smíchovských barikádách se povstalci střídali ve tříhodinových směnách. Nejtěžších bojů se Pavel tučný zúčastnil na Zlíchově. Dramatická vygradovalo 8. května: „Čelili jsme silnému náporu Němců a střelbě. Už už to vypadalo, že barikády povolí. A najednou to postupně začalo slábnout. Potom jsme dostali hlášení, že Němci se obracejí směrem na Beroun a odjíždějí na západ.“
V noci z 8. na 9. května pak uslyšeli zdálky dunění těžkých palných zbraní. To už se k Praze blížila Rudá armáda. Následujícího dne dostali mladíci rozkaz vrátit se zpět do Štefánikových kasáren a posléze do kasáren Jiřího z Poděbrad. Poté je poslali rozebírat barikády, aby se zprůchodnily ulice pro dopravu. V následujících dnech sídlili ve škole v Křesomyslově ulici v Nuslích a vyfasovali dokonce uniformy: světlé blůzy a kalhoty Africa Corps včetně tropických přileb.
Válka skončila, zapomeňte
Po válce mohl Pavel Tučný dostudovat, vybral si slavistiku na filozofické fakultě. V následujících letech učil jazyky na gymnáziu a na Vysoké škole ekonomické. Odtamtud ho komunisté vyhodili v rámci normalizačních prověrek.
Členové Zpravodajské brigády se scházeli i po válce, to však skončilo rokem 1948. Nová totalita příslušníky nekomunistického odboje potlačovala a perzekuovala. „Jako celek jsme se scházet nemohli. Psát se o tom moc nesmělo. O odboji, který byl orientován na Londýn, se mlčelo,“ konstatuje Pavel Tučný. Odbojáři ze Zpravodajské brigády se oficiálně ve větším počtu mohli setkat až roku 1968.