„Tatínek kamaráda byl komunista, a když mě viděl, tak normálně odjišťoval pistoli,“ vypráví Josef Hlava o tom, jak svou vizáží provokoval okolí. „Nosil jsem dlouhé vlasy a černý kabát. Jednou jsem na kamaráda přišel zazvonit a jeho otec na mě začal řvát z balkónu: ‚Ještě jednou se tu objevíš a uvidíš, ty darebáku!‘“ Josef Hlava se jen pousmál, vzpomněl si totiž na mejdany, které v onom kamarádově bytě pořádali, když starý komunista odjel na chalupu.
Rodina Hlavových bydlela v pavlačovém domě v Nových sadech v Brně, později se musela kvůli stržení budovy přestěhovat do bytu v Bohunicích. Manželům Karlovi a Marii se v roce 1958 narodil syn Josef a o pět let později přišel na svět také Pavel. „Tatínek mě asi rozmazloval, protože jsem byl poslední dítě. A maminka byla skvělá, ta by se rozdala,“ vzpomíná na své rodiče mladší ze sourozenců.
Životní cesty bratrů se ale postupně začaly rozcházet. Josefa bavila házená nebo fotbal, kromě sportování však neustále brojil proti režimu. S partou kamarádů např. strhávali sovětské vlajky během Mírových slavností v brněnské Líšni. V roce 1978 musel na vojnu, k oddělení pasové kontroly u hranic s Rakouskem narukoval schválně o den později.
Pavel odjel ve svých patnácti letech do Ostravy, aby se vyučil důlním zámečníkem. Ve slezské metropoli se nakonec po období stráveném na vojně usadil a živil se jako horník. O politiku se nikdy příliš nezajímal, ale nabídku na vstup do strany odmítl.
Porevoluční americký sen
Listopadový převrat prožívali bratři také odlišně. Josef v roce 1989 pracoval na brněnském výstavišti, kde 20. listopadu promítal na shromáždění zaměstnanců záběry z násilného potlačení demonstrace studentů na Národní třídě. Pavel se spolu s ostatními kolegy do revolučních událostí tolik nezapojoval. „Na Ostravsku se stejně příliš nestávkovalo. Nějaké manifestace byly, ale necinkalo se tu klíči jako v Praze.“ S koncem režimu ovšem mladší z bratrů také souhlasil. Oběma devadesátá léta přinesla rozpady manželství, a tak se nakonec rozhodli zkusit své štěstí ve Spojených státech amerických.
Pavel Hlava odcestoval do New Yorku 30. prosince 1999. Zpočátku pracoval u jedné polské firmy za osm dolarů na hodinu, po čase se však stal údržbářem v Židy vlastněném podniku zabývajícím se výrobou jídla pro letecké společnosti a školy. Tam se poznal se svým šéfem Mikem Cohenem. „Žilo se tam skvěle. Být mladší, nevím, jestli bych se do Česka vrátil.“ V roce 2001 našel ve firmě uplatnění také Josef, který do Ameriky přijel po smrti maminky Marie. „Ať po New Yorku jdete v jakémkoli oblečení, nikdo si vás na ulici nevšimne,“ oceňoval na životě za „velkou louží“ starší z bratrů. Zklamalo ho však, že mimo zaměstnání se lidé tolik nesdružovali.
Stáli jsme jako opaření
Bylo úterý dopoledne 11. září 2001. Bratři Hlavové stáli spolu se šéfem Mikem Cohenem u Brooklynského mostu a sledovali hořící budovy „dvojčat“. Byli nedaleko a předcházela tomu série několika náhod. Pracovní cestu do Pensylvánie tato skupina lidí měla podniknout už o den dříve, Mike Cohen však potřeboval zajistit určité opravy v jejich brooklynské fabrice. Odjeli tedy až v úterý po osmé hodině ranní. Pavel Hlava si s sebou vzal kameru, a proto Mike vyrazil směrem k Manhattanu místo možné kratší trasy přes Staten Island, aby si mladší z bratrů z předního sedadla natočil průjezd kolem newyorských mrakodrapů. Natáčel s novým přístrojem poprvé…
„Když jsme vyjeli z tunelu, zeptal jsem se Mikea, zda bychom mohli zaparkovat, protože dění kolem mohu kamerou vše natočit,“ pokračuje Pavel ve vyprávění. Mike původně mladšího bratra nechtěl vyslyšet, ale nakonec se provoz zastavil úplně a lidé zaraženě koukali vzhůru. „Já říkal hned, že to je atentát. Ale oni si mysleli, že jsem magor,“ tvrdí Josef Hlava. Krátce po deváté hodině narazilo letadlo i do druhé věže a začalo být jasné, že se starší z bratrů nemýlil.
Když se Mike dozvěděl, že byl zprovozněn most George Washingtona, rozhodl se, že ještě ten den přece jen do Pensylvánie vyrazí. Při odjezdu skupiny se jedna z věží začala hroutit a zvedl se obrovský oblak prachu a dýmu.
O čtrnáct dní později se Josef a Pavel šli podívat na trosky, které po útoku zůstaly. Dým a suť ve městě stále byly. „Když jsem viděl ty luxusní obchody, vše vevnitř bylo obaleno prachem. Trvalo téměř půl roku, než to dokázali vyklidit,“ vzpomíná Josef Hlava.
„Teroristé poprvé udeřili v 8:46. Mám známého, který mi říkal, že v ten den měl jít na devátou hodinu na poradu do té budovy, nevím už do jakého patra. Tím si nejspíš zachránil život,“ říká Pavel Hlava, o jehož videonahrávku měla zájem i FBI. Od Federálního úřadu pro vyšetřování pamětník za odměnu dostal knihu, která se neprodávala a v níž byl útok důkladně popsán. Po návratu do České republiky si Pavel Hlava koupil byt v Brně a otevřel bar s názvem Twins. Po čtyřech letech Pavel sice musel podnik zavřít, výročí teroristického útoku si však připomíná dodnes.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
