Jarmila Kaplanová (provdaná Halbrštátová) prožila dětství u babičky v Hylvátech u Ústí nad Orlicí, kde žilo více Němců než Čechů. Z toho důvodu chodila Jarmila do německé školy. Rodiče odjeli za prací do Sovětského svazu a v roce 1936 si pro dvanáctiletou Jarmilu přijela maminka. Celá rodina poté žila dalších pět let v rostovské oblasti ve městě Šachty.
„Když pro mě mamka přijela a odvezla do Sovětského svazu, znala jsem jenom češtinu a němčinu, tak mně najali učitelku a učila jsem se ruský jazyk,“ vzpomíná paní Jarmila na těžké chvíle před nástupem do ruské školy. Prožila pak relativně klidné období, tatínek pracoval jako dispečer, maminka jako kuchařka a Jarmila trávila odpoledne s dětmi z Pionýra.
Zásadní změna přišla po 22. červnu roku 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz a Jarmila musela opět opustit svou rodinu. Měla totiž protektorátní pas, a tak se ze dne na den stala občankou nepřátelského státu na území Sovětského svazu: „Všichni, kdo nebyli Rusové, byli internováni. Moji rodiče měli starý ruský pas, tak zůstali doma. Ale mě odvezli do Rostova.“
Z lágru putovala přímo do Buzuluku
Následující rok strávila sama v pracovním táboře nedaleko města Akťubinsk, kde vyráběla mýdlo. Na jaře přišla amnestie, ale Jarmila neměla kam jít, k rodičům se vrátit nemohla, protože město Šachty už obsadili Němci. Tehdy se od ruských dozorců dozvěděla, že se v Buzuluku tvoří československá armáda, a tak se vydala tam.
V Buzuluku se Jarmila přihlásila u velení vznikající československé jednotky a dne 16. června 1942 byla skutečně odvedena, dostala číslo 855 a šla na čtrnáct dní do karantény. Po ní se dostala do budovy s dalšími děvčaty a všem začal výcvik.
„Nebyly jsme u žádných rot,“ vzpomíná paní Jarmila, „musely jsme se naučit všemu. Třeba i zacházet s plynovými maskami. Byla tam budova, kde nám pustili yperit nebo chloracetofenon. Prostě, abychom byly přichystané, protože Němci měli plyn a Rusové taky.“
Absolvovala zdravotnický kurz a na konci léta, kdy českoslovenští vojáci zformovali 1. polní prapor, se dostala do 1. roty nadporučíka Otakara Jaroše, v níž sloužily ještě další čtyři ošetřovatelky.
U Sokolova bojovalo 38 děvčat
Československý polní prapor dostal příkaz přesunout se do Charkova. Museli ujít 340 kilometrů, často jen v noci, aby je nezpozorovala německá letadla. Po příchodu do Charkova byli všichni sice ubytováni, ale ještě v noci pokračovali dál: „V jedenáct nás vzbudili a museli jsme pochodovat dvěma proudy k městečku Sokolovo. Tam jsme drželi obranu patnáct kilometrů dlouhou a naše první rota tam byla předsunutá.“
Bitva u Sokolova vypukla 8. března 1943 a Jarmila ošetřovala zraněné v budově školy: „Najednou začaly přijíždět tanky. Bylo jich hodně, asi šedesát, a byly stále blíž,“ vzpomínala na bitvu, která trvala šest dní. První útok byl odražen a velení poslalo zdravotnice do kostelíka.
„Uvnitř kostelíka jsme nesměly chodit, kdyby něco spadlo. Raněné jsme obvazovaly podél zdí. Tanky pořád přijížděly a plamenomety všechno zapalovaly. Ale člověk se nesměl bát, prostě jsme musely obvazovat raněné.“
Rota měla obrovské ztráty, a tak zdravotnice dostaly rozkaz vrátit se přes řeku Mži na velitelství praporu: „Až po cestě jsme si vzpomněly, že jsme v kostele nechaly pytel obvazů. To byla tenkrát velká vzácnost. A jedna taková drobná holka, nikomu nic neřekla, pro ten pytel letěla a přinesla ho.“
Kóta smrti
Po Sokolovu byl polní prapor v Novochopersku díky příchodu dalších vojáků reorganizován na 1. československou brigádu. Ta pak pokračovala dál směrem na Kyjev. Jarmila Kaplanová prošla spojařským výcvikem a přešla k dělostřelecké baterii:
„Přesunovali jsme se vlakem. V jedenáct večer jsme přijeli do nějaké vesnice. Vlak zastavil a najednou přiletěl messerschmitt. Jedna bomba spadla do vagonu, kde byli vojáci. Slyšela jsem strašný nářek, pláč a volání. Všechno hořelo, celý vlak, všude dým. Vzala jsem brašničku a šla obvazovat raněné. Bylo tam 54 mrtvých a mezi nimi i velitel baterie.“
Po osvobození Kyjeva a narukování více než deseti tisíc volyňských Čechů a Češek na jaře 1944 se z brigády stal armádní sbor, který čekal křest ohněm – kruté boje o Dukelský průsmyk. „My jsme byli v údolích a oni byli na kótách. Nejhorší kóta měla označení 534, té říkali Kóta smrti, protože se tam pořád střídali naši a Němci,“ vzpomíná na Duklu paní Jarmila. Původní plán, že se armáda dostane na Slovensko během několika dní, nevyšel, krvavé boje trvaly déle než dva měsíce.
Tři děti v jednom roce
Konec války zastihl Jarmilu Kaplanovou ve Vsetíně. Nejdřív odjela do Ústí nad Orlicí, aby pozdravila své známé a příbuzné, které devět let neviděla. Po slavnostní vojenské přehlídce v Praze 17. května 1945 se Jarmila dostala do Rané u Loun, kde absolvovala jako jedna ze čtyř žen letecký kurz, a do roku 1946 působila v armádě jako instruktorka výcviku bezmotorového létání. Po odchodu do civilu se vrátila do rodného města, kde v textilní továrně získala místo účetní. Do Československa se ze Sovětského svazu vrátili také její rodiče.
Jarmila se později přestěhovala do Letovic, vdala se a v jednom roce porodila v lednu syna a v listopadu dvojčata. „Kdybych byla neprošla vojnou a tím vším utrpením, tak bych to asi nezvládla,“ hodnotí zpětně svůj mateřský úděl Jarmila Halbrštátová, která měla pět let poté ještě jednoho syna, celkem tedy vychovala čtyři děti.
Za účast v bojích o Sokolovo, Kyjev, Bílou Cerkev a Zaškov dostala v roce 2019 od prezidenta republiky Medaili za hrdinství. Zemřela 2. prosince 2020 ve věku 96 let jako poslední veteránka bitvy u Sokolova a poslední pamětnice bojové cesty československé jednotky z Buzuluku do Prahy.
