Ne každý ale měl takové štěstí. Při násilném rozhánění demonstrací po prezidentských volbách v srpnu 2020 utrpělo mnoho lidí těžká zranění nebo byli mláceni, mučeni a ponižováni po zadržení v minské vazební věznici Akrescina. A zatímco dva tisíce žalob kvůli mučení a násilí běloruská justice zcela ignoruje, soudy začaly vynášet absurdní rozsudky trestající demonstranty.
Jedním z odsouzených je dvaaatřicetiletý podnikatel Viktar Baruška. Když se vloni 18. října vracel z demonstrace domů a uviděl policii, začal utíkat. Příslušník OMON (zásahové jednotky běloruské policie) po něm skočil a povalil ho na zem. Sám při tom také upadl a zlomil si nohu. Tento fakt je zachycen na videu a potvrdilo ho několik svědků.
Po zadržení byl Baruška podroben nelidskému mučení: „Bili mne a zastrkovali mi obušek do konečníku. Strávil jsem potom dvanáct dnů na jednotce intenzivní péče. Nohy jsem měl tak napuchlé, že jsem si nemohl sundat kalhoty. Když mě bili, chránil jsem si levou nohu. Mám v levé noze operované vazy, nemohl jsem ho kopnout.“
Baruška byl obviněn z útoku na onoho omonovce během demonstrace a odsouzen k pěti letům nápravné kolonie ve zostřeném režimu.
Zraněna na demonstraci den po volbách
Darota, která se nyní léčí v České republice, utrpěla zranění 10. srpna 2020, den po prezidentských volbách. V nich celá její rodina hlasovala pro Svjatlanu Cichanouskou. Vyhlášení výsledků voleb sledovali ve městě Novopolock, kde se Darota v roce 1996 narodila ruským rodičům. Její otec dvacet let pracuje jako vedoucí technik v televizní a rozhlasové společnosti, matka je kvůli potížím se srdcem v domácnosti. Mladší bratr Vasil studuje na Technologické univerzitě ve Vitebsku.
„V zemi nefungoval internet. Navečer ve státní televizi oznámili, že Lukašenko získal osmdesát procent hlasů. Každou hodinu jsme sledovali zprávy na Euronews. Ukazovali tam strašlivé záběry, jak bezpečnostní síly střílejí na protestující lidi, byli tam mrtví a ranění. Následujícího dne jsme se s tátou a bratrem rozhodli, že půjdeme vyjádřit svůj názor,” vypráví Darota, která studuje dějiny umění na Sorbonně v Paříži a domů do Běloruska se vrátila na začátku pandemie koronaviru, ve výuce pak pokračovala distančně.
Granáty do davu
Když večer 10. srpna přijela s bratrem a otcem autobusem z předměstí Novopolocku do centra, viděli všude jednotky OMON. Mnoho lidí vůbec nechápalo, co se děje. Na náměstí vyzvedli v lékárně léky pro maminku, a když vyšli, omonovci pendreky rozháněli všechny přítomné:
„Přišli k tátovi. Ten jim řekl, že má právo tam stát, a oni ho požádali, aby přešel do antonu. To už to ve mně vřelo vzteky. Dívala jsem se těm lidem do očí a řekla jsem jim, že my teď odejdeme. Tátu jsem od nich odtáhla. V tu chvíli začali mlátit obušky jiného člověka. Měla jsem slzy v očích, byla jsem vyděšená a ke své hanbě jsem se toho člověka nezastala.“
Darota a její blízcí šli s davem lidí a skandovali: „Ať žije Bělorusko!“ V davu se pohybovaly podezřelé skupinky mužů. „Věděli jsme, že příslušníci bezpečnostních složek v civilu, říká se jim ‚tichari‘, mohou nenápadně sledovat lidi a snažit se je vyprovokovat k akci,“ říká Darota.
Na křižovatce auto dopravní milice zatarasilo davu cestu a Darota s bratrem a otcem se rozhodli situaci sledovat ze svahu u křižovatky. Uviděli, jak přijel autobus a z něj vyběhli příslušníci jednotek OMON. Utvořili kordon a začali na demonstrující házet granáty.
„Hodili do davu sedm granátů. Nechápala jsem hned, co se děje, protože ve Francii vás nejdřív upozorní, a až potom vypustí slzný plyn. Do lidí ale nestřílejí a neházejí po nich granáty.“ Jeden z omonovců se obrátil směrem ke svahu, kde stála Darotina rodina spolu s dalšími lidmi, a hodil granát směrem k nim.
„Začali jsme utíkat, ale najednou mi pod nohama vybuchl druhý granát. Bylo to strašné, ta ohlušující síla výbuchu. Padla jsem na kolena, byla jsem zraněná, několik minut jsem neslyšela ani neviděla. Nechápala jsem, co se děje, bylo to děsivé. Myslela jsem, že nás obklíčili a začnou nás mlátit. Hlavou mi proletěla myšlenka: To je konec. Pak jsem měla pocit, jako by začala válka a já ležím bezbranná na zemi.“
Z nemocnice k výslechu
Darotin tatínek se nedlouho předtím doma zranil a měl ruku v sádře. Proto Darotu popadl do náručí neznámý muž. Když byli v bezpečí, zavolali sanitku a Darota následkem bolesti a šoku ztratila vědomí. „Táta ani bratr nepanikařili. Když se ujistili, že žiju, že jsem jen zraněná, řekli, že bude všechno v pořádku. Neznámí mladíci a muži na mě mluvili, snažili se žertovat a nechtěli, abych si prohlížela svá zranění.“
Záchranka přijela za hodinu, i když nemocnice je blízko. „Lékaři přijeli ve staré sanitce jako z dob socialismu. Byli šokováni tím, co viděli. Měla jsem tři rány na noze, na holeni mi chyběl kus masa. Dali mi injekci proti bolesti a lékař se zeptal, co má uvést jako příčinu zranění.“ V nemocnici Darotu zrentgenovali. Ukázalo se, že zranění od střepin granátu má po celém těle. Vyjmuli jí střepiny, které byly i pod hrudníkem a v ohanbí.
„Doktor byl rozzlobený, říkal, že pokud se dnes směju, zítra budu plakat. Vysvětlil mi, že tenhle druh ran se musí nechat vyhnisat, a ukazoval mi dost hrozné snímky. Obvázali mi rány a poslali mě domů. Čekali, že jim přivezou pacienty s těžšími zraněními.“ Když Darota seděla chvíli v čekárně, slyšela, jak se sestra nemůže dovolat na městské oddělení policie a říká: „Zítra jich předám štosy.“ Darotě v té chvíli došlo, že nemocnice spolupracuje s policií a nahlašuje všechny raněné.
Ranní návštěva majorů
V jednu hodinu v noci si bratr s otcem vzali taxi a všichni jeli domů. Celé centrum a hlavní třída byly obklíčeny armádou. Vojáci taxík zastavili a přikázali jim vystoupit a přesednout do auta milice, které už bylo plné lidí. Převezli je na městský výkonný výbor, kde je čtyři hodiny vyslýchali, pak je vyfotili a propustili. „Táta se zeptal, jestli nás znovu nezatknou, na což milicionář cynicky odpověděl: ‚Bělorusko je svobodná země, jděte si, kam chcete.‘“
Internet stále nefungoval, ani taxíky už nejezdily, Darota nemohla chodit. Otci se podařilo stopnout auto. Než se dostali domů, obvazy jí povolily. Otec jí pomáhal převázat rány. „Na stehně jsem měla ránu hlubokou asi tři centimetry. Viděla jsem, jak je z toho táta v šoku. Při pohledu na má zranění stále jen opakoval: ‚Ty svině...‘“ Potom si šli lehnout.
Za hodinu někdo zvonil. Nejprve u domovních dveří, pak u dveří bytu. „Bylo půl šesté ráno. Přišli dva majoři milice [jak se v Bělorusku nazývá policie] a mluvili s tátou a bratrem. Byla jsem tak nervózní, že jsem nevydržela, zabalila jsem se do deky a vyskákala po jedné noze ze svého pokoje. Trvali na tom, že s nimi musím na stanici sepsat protokol oběti.“
Policisté jednali dost zostra. Nezapůsobily na ně ani Darotiny zakrvácené obvazy ani to, že nemůže chodit. Otec byl ale neoblomný, a tak nakonec s prásknutím dveří odešli. „Překvapilo mě, že přijeli jak za sovětských časů nad ránem. Chtěli vyvolat psychický tlak. Když odjeli, začala jsem se celá třást, jako bych měla epileptický záchvat.“
Hlavně šetřit maminku
Když milicionáři odešli, přišla do pokoje Darotina matka. „Máma má problémy se srdcem, nesmí se rozčilovat. Chtěla se podívat, co mám s nohou. Ja jsem ale měla obvazy i deku celé od krve, věděla jsem, že jí to nemůžu ukázat. Tak jsem ji jen uklidnila, že to nic není.“
„První dny mě všechno bolelo. Tělo jsem měla plné modřin, už jenom vstát z postele pro mě byl problém. Zavírala jsem se na záchodě a plakala. Každý den jsem jezdila na polikliniku na převazy. V ranách jsem měla drenáže, které odváděly hnis. Lékaři se ke mně chovali dobře. Na místo, které nebylo možné šít, mi chirurg dal náplasťové stehy, aby rána srostla rovně.“
Do lékařské zprávy na poliklinice napsali, že se jedná o domácí úraz. Po několika týdnech přijel milicionář a znovu Darotu vyslýchal. „Neřekli jsme mu pravdu, že jsme záměrně šli na demonstraci, protože mezitím už volali do tátovy práce a vyžádali si na něho posudek. Řekli jsme, že jsme se vraceli domů z lékárny a náhodou se připletli do davu. Jinak by mi přišili žalobu.“
Začátkem září dostala Darota poštou oznámení, že správní řízení podle článku „organizace hromadných akcí“ proti ní bylo zastaveno pro nedostatek důkazů.
Jizvy na těle i na Bělorusku
„První týdny mě trápilo, že mi zůstanou jizvy na celý život, a nechápala jsem, jak je možné s lidmi takhle zacházet. Ještě 10. srpna ráno jsme s bratrem diskutovali o tom, jestli je správné odsuzovat příslušníky jednotek OMON. Říkala jsem tehdy, že bychom k nim měli být shovívaví, protože jen plní rozkazy. Musíme jim přece ukázat, že jsme lepší než oni. Dnes si myslím, že by za své činy měli být potrestáni podle zákona.“
Darota přijela do České republiky v rámci vládního zdravotně humanitárního programu MEDEVAC. Podstupuje zde léčbu a rehabilitaci.
„Pronásleduje mě strach, že na to, co se stalo, už nikdy nezapomenu. Jizvy mi zůstanou navždy. A nejen mně. Utrpělo příliš mnoho lidí.“
Darota se domnívá, že společnost v Bělorusku není zralá na revoluci. „Obyčejní lidé s demonstranty soucítí, nosí jim vodu a jídlo. Ale jakmile OMON začne lidi mlátit, nikdo jim nepomůže. Omonovců není tolik, aby se nedali přemoci. Mnoho lidí ale sedí doma a bojí se vystrčit nos. Ne všichni jsou připraveni vyjít do ulic a to je problém.“
Pro běloruský národ si přeje svobodu. „Je nutné hájit svá práva, člověk musí mít práva. Otázka svobody je velmi složitá. Všichni jsme svým způsobem nesvobodní, ale nějakou svobodu mít musíme, abychom byli lidmi.“
