„Pamatuju si obrovské nadšení mladých lidí v roce 1949. Moře modrých košil v ulicích Brna a heslo ,Budujeme novou společnost’. Všichni tomu obrovsky věřili,“ vzpomínal pro Paměť národa klavírista a hudební pedagog Radoslav Kvapil. Událost, o které hovořil, nesla název Mládež vede Brno. Od pátku 13. května do neděle 15. května 1949 mladí lidé, většinou teenageři do osmnácti let, zaujali vedoucí funkce v brněnských úřadech, továrnách, veřejných službách, zdravotních i kulturních institucích. Akce zasáhla do života každého, kdo v té době v Brně žil. U mladých se nadšení potkávalo s pragmatickými motivy, střední a starší generace často s rozpaky a odporem uposlechla ideologický „befel“ shora, který jim velel přenechat provoz svých podniků a institucí nekvalifikovaným svazákům.
Šlingova posedlost kultem mladých
Iniciátorem akce byl krajský tajemník KSČ Otto Šling, který se oproti jiným komunistickým funkcionářům vyznačoval značnou dávkou kreativity, dobrým vzděláním a originalitou svých nápadů. Na mládež se orientoval už za války během svého působení v londýnské emigraci, kde založil hnutí Mladé Československo, a prosazoval myšlenku, aby 17. listopad, výroční den nacistického zásahu proti československých vysokým školám, byl vyhlášen Mezinárodním dnem studenstva. Jeho aktivity pokračovaly po válce v Brně. Jak píše historik Jiří Pernes, byl doslova „posedlý kultem mladých,“ a Brno se podle něj mělo stát „Leningradem naší republiky“. V řadách Krajského výboru KSČ měl své stoupence, ale i odpůrce, kterým vadilo jeho prosazování mládeže stejně jako jeho nemalé ambice.
Ty se ostatně promítly i do termínu pořádání akce Mládež vede Brno. Konala se necelé dva týdny před IX. sjezdem KSČ a Otto Šling v ní možná viděl vhodnou příležitost, jak se před sjezdem v celostátním měřítku zviditelnit.
Zájem o akci mu v tom rozhodně pomohl: původně se počítalo s účastí pěti tisíc mladých lidí, nakonec se jich však přihlásilo 19 400, takže zdaleka ne každý mohl nastoupit na místo, o které měl zájem. Například k práci u policie se hlásilo 1 700 mladých, ale vybráno jich bylo jen sedm set. Ne všichni se ovšem zapisovali jen z budovatelského nadšení. Například pamětník František Růžička v televizním dokumentu z roku 1999 hovořil o tom, proč se přihlásil k práci v dopravním podniku:
„Já jsem měl takové, jak se tenkrát říkalo, hrozivé ‚kaňky‘ na třídním původu – otec stavitel, matka zubní lékařka – a já jsem měl zájem studovat. A tak jsem se musel chtě nechtě zapojit, i když neříkám, že jsem se do této činnosti zapojil nerad.“
Mnoho středoškoláků se navíc přihlašovalo čistě proto, že v akci viděli příležitost k recesi.
Ti soudruzi vůbec nejsou skromnými soudruhy
V pátek třináctého května tak téměř dvacet tisíc mladých lidí nastoupilo do svých funkcí, na které je během několika týdnů během hromadných školení narychlo připravili. Jako policisté pak řídili dopravu a pokutovali neukázněné chodce, stali se řidiči tramvají, v továrnách zaujali místa mistrů a ředitelů.
Velký zájem byl o práci v divadle: „Sto dvacet mladých se chtělo školit na herce, a soudruzi řekli, že za dva měsíce s nimi nic nenastudují. To byla velká chyba. Nyní to uznávají a chtějí to dělat dodatečně,“ komentoval to Otto Šling. Na situaci v divadle vzpomíná i Radoslav Kvapil, v té době šestnáctiletý student brněnského gymnázia:
„Můj spolužák se stal ředitelem divadla. Chtěl jako režisér nastudovat nějakou hru. Bylo jediné štěstí, že hlavní představitelka si zlomila nohu, takže představení bylo stornováno, protože kdyby na něj došlo, byl by to hrozný průšvih. Byla to naprostá anarchie.“
Další studenti převzali role svých učitelů, někteří z recese, jiní ale velmi zodpovědně: „Já sama jsem měla velkou trému a strach. Přesto jsem se přihlásila k absolvování vyučování svého oblíbeného předmětu – češtiny a literatury,“ vypráví pamětnice Jarmila Potměšilová. „Třeba já konkrétně jsem to brala vážně. Byla to pro mě šance. Oni nám totiž slibovali a říkali, že když se dobře uvedeme, tak nás popřípadě zaměstnají.“ Vilém Prečan, pozdější historik a exilový podporovatel českého samizdatu, se stal školským inspektorem.
Velký rozruch vzbudila neochota redakce brněnského deníku Rovnost zapojit mládež do svých řad: „Nedovedou s mládeží cítit, podívejte se, jak je jim to cizí. Předsednictvo musí konstatovat, že stranický orgán Rovnosti udělal v této věci úplný krach. V redakci Rovnosti není kolektiv a jsou tam nedostatky v ideologii, soudruzi neznají, co je to sebekritika, a nejsou vůbec skromnými soudruhy, každý si myslí, že je nejchytřejší ze všech,“ kritizoval Otto Šling. Redakce se pochopitelně musela podřídit a i tam nastoupilo několik studentů, mezi nimi pozdější ekonom Radoslav Selucký a novinář Dušan Hamšík.
Zmiz, chtějí tě zavřít
Akce ale měla i vážnější rozměr. Mladí lidé zasedli také na radnici, kde zaujal místo brněnského primátora sedmnáctiletý cukrářský učeň Josef Novotný. Mladí zasedli na krajském výboru KSČ, kde reálně převzali rozhodování o lidských osudech. Fatálně se to dotklo studenta práv Richarda Belcrediho, potomka starého šlechtického rodu Belcrediů, jehož rodiče emigrovali už v dubnu 1948. On sám v Brně zůstal, aby mohl dostudovat. Během akce Mládež vede Brno jeho jméno ale zaznělo na jednání KV KSČ: mladí nadšenci považovali jeho přítomnost ve městě za nežádoucí.
„Přišel za mnou můj dobrý přítel Stanislav Jágr, člen komunistické strany, a říkal: ,Richarde, prosím tě, zmizni. Oni tě chtějí zavřít do kárnýho tábora. Budeš mít asi tři dny, víc mít nebudeš.‘“
Protože si v té době už připravoval různé způsoby cesty do emigrace, jednoho z nich urychleně využil: s jedním z otcových přátel a s pomocí jistého skauta se přebrodil u Lanžhota přes řeku Dyji, a dostal se do Rakouska.
Jak ochutnali moc, tak…
„Akce Mládež vede Brno byla podnikem velmi rafinovaným,“ hodnotí ji historik Jiří Pernes. „Zdánlivě dávala mladým lidem šanci ukázat, co dovedou, umožňovala jim, aby se tvořivým způsobem uplatnili a rozvíjeli své schopnosti. Ve skutečnosti je však značnou měrou korumpovala. Mnohé sedmnáctileté i ještě mladší stavěla do rozhodujících pozic a dávala jim do rukou moc – lhostejno, zda skutečnou či fiktivní. Současně je sladce vábila k oddanosti komunistické straně, která jim to vše umožnila.“
„Akce také navíc dokázala vystrašit ty, kdo až dosud řídící funkce zastávali: strana jim ukázala, že má dostatek ,kádrů‘, kterými je může nahradit, když se nebudou dostatečně snažit.“
Podobně se vyjádřil i brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek, který si zapsal do deníku: „Myšlenka by nebyla špatná: objevovat talenty mezi mládeží. Ale zde běží hlavně o to, aby mladým lidem bylo polichoceno, a aby tak byli snadněji připoutáni ke káře totalitního režimu. Poskytne se jim na několik dní možnost uplatňovat se ve veřejných záležitostech, řídit tramvaje a úřady, řečnit z předsednického místa v Ústředním národním výboru a podobně, a doufá se při tom, že když jednou ochutnali moci, budou po ní toužit dále a učiní vše, aby se k ní dříve nebo později dostali. Podmínkou je ovšem věrnost komunistické ideologii.“
Šlingova sláva a pád
Dny mládeže v Brně vyvrcholily 14. května slavnostním otevřením Domu pionýrů a mládeže, prvního v celé republice. A na jejich popularitu se v následujícím roce pokusilo navázat několik dalších měst a regionů v akcích Mládež vede Hustopečsko, Mládež vede Znojmo nebo Mládež vede Plzeňsko. V Plzni dny prosadil vedoucí tajemník místního KV KSČ Hanuš Lomský, ovšem celý podnik skončil značným chaosem, uzavřením mnoha socialistických závazků, které ovšem zůstaly pouze na papíře, a už ve své době byl považován za naprostý debakl.
Otto Šlingovi se roku 1950 mládežnickou akci v Brně podařilo zopakovat v ještě větším rozsahu, ale už několik měsíců poté jeho politická kariéra skončila. Byl vyloučen z ÚV KSČ a stal se jedním z obžalovaných v procesu s Rudolfem Slánským. Popravili ho v pankrácké věznici 3. prosince 1952.
