Bezstarostné dětství Jaroslava Ermise skončilo s nástupem Hitlera k moci. Do té doby vyrůstal v nemajetné rodině, která však bydlela spolu s dalšími jedenácti rodinami na zámku ze 17. století. „Obývali jsme velmi prostornou kuchyň a světnici. Voda byla na chodbě, suchý záchod také. Topilo se v kamnech, na kterých se i vařilo,“ popisuje pamětník bydlení, které rodinu stálo dvanáct korun měsíčně včetně elektrického proudu.
Heřma. matka Jaroslava Ermise, pracovala za svobodna ve vítkovické pískovně, otec Jan byl zaměstnán ve válcovně Vítkovických železáren, kam po obsazení nastoupil také mladý Jaroslav jako pomocný dělník. „Protektorátní úřady nám zkrátily školní docházku. Tatínek mi sehnal práci u strýce, který vedl ve Vítkovicích četu obráběčů.“ Nástupní plat činil tři koruny a patnáct haléřů na hodinu, po roce pak byl Jaroslav přijat jako soustružník do učňovské dílny ve strojírně.
Nástup nacismu v Ostravě
Příjezd německých vojsk v březnu 1939 tehdy jedenáctiletý Jaroslav vnímal jako tragédii. „Stál jsem v dešti u cesty pod zámkem a tekly mi slzy. Němci v přilbách a gumových pláštích jeli od Svinova v autech a na motorkách se sajdkárami.“ Jaroslav si také vybavuje zatýkání Židů, Romů i českých vlastenců, jednomu takovému případu byl osobně přítomen.
„Dovedete si představit, že gestapo před dětmi zatkne faráře?“
„Ke konci vyučování, když jsme se modlili, vešel do třídy ředitel a řekl: ‚Karle, přišli pro tebe.‘ Za ním vstoupili dva gestapáci v kožených kabátech,“ popisuje Jaroslav Ermis okamžik, kdy si přímo z hodiny náboženství gestapo odvedlo faráře československé církve a bývalého důstojníka československé armády Karla Čepka. „Byl zavřený po zbytek okupace. Potkali jsme se v den, kdy ho propustili. Poplakali jsme si spolu...“
29. srpen 1944
Lidé v Ostravě byli po pěti letech války na letecké poplachy zvyklí, do srpna jim však bombardéry pouze přelétávaly nad hlavami. Tentokrát mělo spojenecké letectvo jasně vytyčené cíle – rafinerie v Přívoze a v Bohumíně, nádraží v Moravské Ostravě, průmyslovou oblast Vítkovic a chemičku Julius Rütgers. Nálet byl uskutečněn v pěti vlnách, od Výškovic na jihu po Bohumín na severu.
Jaroslav Ermis pracující v učňovské dílně Vítkovických železáren měl běžnou ranní směnu, když se patnáct minut před jedenáctou hodinou rozezněly sirény. „Ozval se poplach, rychle jsem si v dílně zabalil věci a s kolegou Oldřichem Blažkem jsme utíkali ven.“ Do krytu pro zaměstnance instinktivně nechtěli jít, utíkali proto na rudiště k železnici. Život jim nakonec zachránil starší pán, který běžel kolem…
Bombardování skončilo a Jaroslav Ermis šel s kolegou po zahrádkářské kolonii nedaleko fabriky. Do ulic tehdejšího katastru Zábřeh spadlo několik desítek bomb, oběti Jaroslav viděl na vlastní oči ve hřbitovní kapli. „Leželi tam na zemi, celí špinaví od prachu...“
Vajíčka přežila!
Jaroslav Ermis pomáhal následující dva týdny na Sasínovci – v místech, kde je dnes ulice V Troskách. Spolu s mládeží z kuratoria čistil a rozebíral zasažené domy. Poničený byl každý druhý včetně bytu jeho bývalého spolužáka Luboše Kozmíka. „Vybírali jsme cihly a hledali každou drobnost, která se dala upotřebit. Bylo to jako zázrak, když jsme našli neporušenou pětilitrovou sklenici s vajíčky naloženými ve vápně! Paní Kozmíková měla velikou radost,“ vypráví pamětník o výjimečném šťastném okamžiku uprostřed trosek...
Do konce okupace následovaly téměř tři desítky leteckých náletů na Ostravu, žádný z nich však nepřinesl tak vysoký počet obětí a nezpůsobil takové škody. Jaroslav Ermis všechny nálety přežil, ve Vítkovických železárnách nakonec zůstal celý svůj pracovní život. Zemřel po těžké nemoci v únoru 2020.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
