Psal se rok 1958, když u Záleských v jihomoravské vesnici Mutěnice někdo zabušil na dveře. Tehdy tříletý Pavel šel otevřít. Do místnosti vtrhli muži, kteří přišli zatknout jeho otce Petra Záleského. Ten byl spolu se svým bratrem Františkem tehdy zatčen za psaní protirežimních básní. Svůj životní příběh Pavel Záleský svěřil Paměti národa v roce 2016.
Hrůza z tohoto zážitku v malém Pavlovi zůstala, bál se policie, vězení a všeho s tím spojeného. Přesto – nebo právě proto – se v dospělosti rozhodl pro odpor vůči režimu, který lidem upírá základní lidská práva, mezi nimi i náboženskou svobodu.
Pavel Záleský se narodil 28. února 1955 v Hodoníně. Rodiče, Petr Záleský a Julie, roz. Trávníková, měli v Mutěnicích hospodářství, byli věřící katolíci. Po převratu v roce 1948 Pavlův otec se strýcem Františkem strhávali komunistické plakáty, později začali psát a šířit protirežimní básně a texty, roku 1959 byli odsouzeni. Přitížilo jim i to, že odrazovali sousedy od vstupu do JZD. Po jejich zatčení místní do družstva raději vstoupili.
Oba bratry zpočátku drželi ve vazbě v Uherském Hradišti. Když jim roku 1959 soud vyměřil tresty, převezli je do největšího uranového lágru v Československu, pracovního tábora Bytíz na Příbramsku. Hospodářství v bylo v souvislosti s trestem otce rodině zabaveno, přišli o všechen majetek. Jejich dům znárodnili a do roku 1989 museli platit nájem. Mezi vzpomínky na jeho dětství patří kromě otcova zatčení i návštěva ve vězení dobře vykreslující zrůdnost režimu, který svých praktik neušetřil ani malé děti. „Byli jsme tam jednou s maminkou na návštěvě. Držel jsem se křečovitě mříže a na taťku jsem se ani nepodíval. Měl jsem strach. Pamatoval jsem si, když k nám pro něj přišli estébáci.“ Petra Záleského odsoudili na dva a půl roku, trest zkrátila amnestie prezidenta Novotného v roce 1960. Svým dětem z vězení posílal ručně vyrobené omalovánky. Dopisy procházely cenzurou, pravdu o podmínkách, ve kterých se nachází, psát nemohl. Po návratu začal pracovat na dráze.
Po základní škole se Pavel Záleský chtěl vyučit dřevomodelářem, ke studiu ho ale nepřijali. Vybral si tedy Střední průmyslovou školu železniční a strojnickou v Břeclavi, kde studoval v letech 1970–1974. Následovalo sedm let, které by zpětně nejraději vymazal. Po ukončení střední školy pracoval na dráze. Jak sám říká, žil běžným vesnickým životem, chodil do sklípku, o politiku se nestaral a bylo mu jedno, kdo je u moci.
Roku 1975 narukoval na vojnu. Nejprve do poddůstojnické školy ve slovenských Michalovcích, poté strávil rok a půl v Chebu a krátký čas v Lounech. Šikana a politická propaganda, které zažil na vojně, mu opět otevřely oči. „Zelené mozky mě přesvědčily, že tento socialismus opravdu nechci,“ vzpomíná na dva roky trvající období. Zvažoval i emigraci do Kanady, kam už odešli jeho bratranec a sestřenice. Na vojně se po večerech učil anglicky. V té době už ale chodil se svou budoucí ženou Alexandrou, která mu tento úmysl rozmluvila.
Vrátil jsem se sám k sobě a znovu našel víru
Roku 1977 se oženil. S manželkou Alexandrou se přestěhovali do Ludkovic nedaleko Zlína, pracoval na dráze jako výpravčí a později mistr trati. „Cítil jsem, že Bůh mě volá k něčemu jinému,“ vzpomíná.
Koncem sedmdesátých let začal rozmnožovat a šířit náboženskou literaturu, které zde byl nedostatek. „Něco jsem dostával od kněží, se kterými jsem spolupracoval.V Luhačovicích jsem se seznámil s páterem Rudolfem Vašíčkem nebo s Václavem Divíškem, kteří strávili mnoho let v kriminálech. Materiály jsem získával také z Křesťanské akademie v Římě,“ popisuje. Získané materiály přepisoval v deseti až dvanácti kopiích.
To ale nestačilo. „Vymyslel jsem takovou hmotu ze želatiny, suříku a různých chemických sloučenin, vytvořil jsem z ní formu, do které jsem otiskl matrici. Dalo se udělat až 30 kopií,“ vzpomíná. Takto vyrobené kopie se musely sušit rozprostřené po bytě, stačila nečekaná návštěva, aby se celá rodina dostala do problémů.
Přestěhovali se do Otrokovic, kde se Pavel Záleský seznámil se zlínskými disidenty Jaromírem Němcem a Stanislavem Devátým. Později se potkal se zásadní postavou katolického disentu Augustinem Navrátilem, s nímž začal tisknout a šířit vydání publikací Informace o církvi či Informace o Chartě 77 a spolupracovat na vydávání samizdatového časopisu Křesťanské obzory vycházejícím od června 1988 do července 1990. Za své aktivity Navrátil nebyl potrestán vězením, ale musel nedobrovolně podstupovat psychiatrická vyšetření a hospitalizace.
V červenci 1985 se Pavel Záleský zúčastnil Národní pouti na Velehradě. Při příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje se zde sešlo odhadem 200 tisíc věřících, kteří vypískali předsedu Okresního národního výboru Uherské Hradiště Lapčíka a následně i ministra kultury Klusáka, a dožadovali se příjezdu papeže, jehož návštěvu komunisté zakázali. Přijet mohl pouze kardinál Casaroli, který předal velehradské bazilice papežské vyznamenání – Zlatou růži – a sloužil mši svatou. Ze setkání věřících se stala největší protirežimní demonstrace. Lidé byli v euforii, v tu chvíli poprvé zvítězili nad všudypřítomnou tajnou policií. Šrouby se ale začaly utahovat a restrikce proti věřícím začaly nabírat na síle.
Absolvoval stovky hodin výslechů
O pár měsíců později v listopadu 1985 pro Pavla Záleského poprvé přišla StB. Krátce před ním zadrželi jeho spolupracovníky Jaromíra Němce a Pavla Dudra. „Byl jsem asi týden nebo čtrnáct dní ve vazbě, lidi nevěděli, co se stalo, proč mě zatkli, kde to jsem. Načež na Hlasu Ameriky četli můj protokol o domovní prohlídce, což byla veliká síla. A to jsme poznali, nebo tedy alespoň já jsem to pocítil, že najednou ti estébáci, bachaři i vyšetřovatelé měli před námi veliký respekt,“ vzpomínal pro Paměť národa Pavel Dudr v roce 2014.
U Záleských provedli domovní prohlídku, nepodařilo se jim však zajistit důkazy potřebné pro trestní stíhání, přestože je měli přímo pod nosem. Nenašli adresář skrytý za obrazem, ač se na toto místo dívali. V předsíni chodili kolem rozmnožovacího papíru a barvy, aniž by si těchto důkazů všimli. Pavel Záleský cítil, že ho před vězením chrání Bůh. Odvezli jej do Gottwaldova, kde absolvoval několikahodinový výslech. Manželku zatím doma hlídal soused, policista, aby se nemohla zbavit případných důkazů.
„Vystřídalo se na mě asi deset estébáků, tloukli mě pendrekem.“
Po domovní prohlídce podepsal Chartu 77, dříve byl opatrný kvůli samizdatu. Začala několik let trvající šikana ze strany státní policie. Byl vyslýchán, několikrát zadržen na 24 nebo 48 hodin.
„Jednou mě po osmačtyřiceti hodinách pustili, sotva jsem udělal pár kroků, zavřeli mě znovu.“
Přesto se jim nepodařilo psychicky jej zlomit. Naléhali také na vedoucího traťové distance, kde pracoval, aby ho propustil. Ten se za něj sice postavil, ale musel ho přeložit do dělnické pozice. Stal se pochůzkářem, což znamenalo podstatně nižší výdělek.
Do Mutěnic se sjeli zástupci disentu
V roce 1987 začal s Augustinem Navrátilem vydávat Křesťanské obzory, téhož roku mu pomáhal s přípravou tzv. Moravské výzvy. Nad zněním petice požadující náboženskou svobodu se sešli zástupci disentu z celé republiky. Setkání proběhlo v mutěnickém sklípku rodičů Pavla Záleského. Petici, k jejíž podpoře vyzval kardinál Tomášek 4. ledna 1988, podepsalo na tehdejší poměry neuvěřitelných 500 tisíc lidí. Navrátila komunisté vzápětí opět zavřeli do psychiatrické léčebny. Pavel Záleský jej pravidelně navštěvoval, řešili i redakční záležitosti.
K nejhoršímu napadení Pavla Záleského ze strany StB došlo 25. března 1988. Tentokrát pro něj přišli do práce. Držel se kolejí. Policisté ho zbili pendrekem tak, že nemohl 14 dní pořádně dýchat. Při výsleších býval bit častěji, pustili na něj dokonce policejní psy a vyhrožovali mu inscenovanou sebevraždou. Postupně přestal s vyslýchajícími mluvit úplně, při zadržení kladl pasivní odpor, což jeho tyrany dovedlo rozlítit k nepříčetnosti.
Stejného roku mu během dvou po sobě následujících zadrženích na 48 hodin zástupce náčelníka gottwaldovské StB Prusenovský nabídl spolupráci. Dohoda měla znít jasně: pokud bude donášet na přátele z disentu, budou tolerovat jeho náboženské aktivity. Pavel Záleský nabídku nepřijal, při rozhovoru pro Paměť národa ale zmiňoval, že psychologický nátlak policie byl horší, než její brutalita.
Poutníci z Československa zaplavili Řím
12. listopadu 1989 byla v Římě svatořečena Anežka Česká. Svatořečení mělo podle původního plánu proběhnout v Československu, režim však odmítal umožnit papeži vstup do země. Vatikánská delegace si vymínila, že stát poutníkům nebude bránit v cestě, překvapivě tak mohlo vycestovat asi deset tisíc lidí. Pavel Záleský mezi nimi nebyl, nikdy nedostal cestovní pas.
Už v polovině 15. století pronesl litoměřický probošt Jan Papoušek slavné proroctví, že šťastné časy v české zemi nastanou teprve tehdy, až bude nalezeno tělo svaté Anežky, tedy splněna podmínka svatořečení. Tomáš Halík v Římě prohlásil: „Anežka se jistě přimlouvala za nás v dobách nejtěžších, a tak oprávněně myslíme dnes na proroctví, že tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře. Cítíme příchod těchto lepších dob ve vzduchu jako jarní vánek, dotýkající se už našich srdcí.“ O pár dní později začala v Československu sametová revoluce. Pavla Záleského v probíhajícím trestním řízení už nestihli odsoudit…
