Magická filozofická fakulta. 1. díl: od převratu do roku 1968

„Studium bylo skvělé. Naprosto skvělé. Tenkrát v 60. letech se říkalo, že filozofická fakulta v Praze je jedno z nejlepších míst k životu, minimálně ve středoevropském kontextu. Byla tam spousta lidí, od kterých jste se mohli něco naučit – třeba i stalinistů, kteří se z toho už ale vzpamatovali. A byla tam spousta talentovaných mladých lidí.“

Tak na svá studia na pražské filozofické fakultě pro Paměť národa vzpomínal pozdější docent filozofie, pedagog a zakladatel Fakulty humanitních studií UK Zdeněk Pinc. Na „fildě“ studoval v letech 1963–1968 a jak sám říká, nejspíš šlo o vůbec nejlepší dobu ke studiu, jakou by si býval pro sebe mohl přát. V letech předcházejících i následujících byly poměry na fakultě výrazně horší

Fakulta svobodných umění

Pražská filozofická fakulta vzhledem ke svému zaměření i výsadnímu postavení na poli vzdělávání vždy odrážela ducha doby zřejmě víc než jiná místa a jiné instituce. Od středověku až do poloviny 19. století jí musel projít každý adept vyššího vzdělání Univerzity Karlovy, a české kulturní dějiny tak jsou plné jmen s ní spjatých. Vyučovali zde namátkou Jan Hus, Bernard Bolzano, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Bedřich Hrozný, Josef Pekař, Jan Patočka, Václav Černý. Těžko představitelné je bez ní národní obrození: právě na její půdě se v první polovině 19. století etablovala česky hovořící věda a většina obrozenců a kulturních osobností té doby byli její absolventi. Nedocenitelná je její role při vzdělávání středoškolských učitelů – hlavních nositelů dobové české vzdělanosti. To patřilo mezi její hlavní úkoly až do vzniku Pedagogické fakulty UK v roce 1946.

Ve 20. století si filozofická fakulta tak jako celá země prošla dramatickými vzlety i pády. Euforické měsíce a relativně dobré roky střídala – většinou delší – období zmaru. I v dobách represí, kdy politika vítězila nad svobodou bádání, tu studenti ale mohli najít inspiraci. Monika Pajerová (provdaná MacDonagh-Pajerová), pozdější studentská vůdkyně sametové revoluce, diplomatka a pedagožka, tu studovala od roku 1985 vysněnou anglistiku a skandinavistiku. Na pražské FF UK strávila podle svých slov šest „paradoxně strašně zajímavých let“.

Zmiňuje profesorku klasické archeologie Růženu Vackovou, kterou věznili nacisté i komunisté a její pamětní desku dnes najdete na budově fakulty na Palachově náměstí.

„Samozřejmě že filozofická fakulta k sobě přitahovala ty nejlepší i ty nejhorší lidi,“ pokračuje MacDonagh-Pajerová. „Skutečně tam byly kreatury typu Arnošta Kolmana, hlavního ideologa strany v roce 1948. Nebo za nás v 80. letech vedoucí katedry české literatury, to byl úplný šílenec. Nebo na germanistice placený agent StB… Ale na druhé straně se tam taky záhadně ukrývali skvělí lidé, kteří třeba sice byli jen v pozici odborných asistentů, ale strašně se snažili, abychom se něco naučili.”

Filozofická fakulta byla rudá

Proti komunistickému puči v únoru 1948 fakulta jako celek neprotestovala. Velká část studentů i učitelů tehdy smýšlela levicově. V první vlně poúnorových vyhazovů školu opustilo deset učitelů a ze studentů především funkcionáři mládežnických organizací nekomunistických politických stran. Studenty i profesory přitom vyhazovaly tzv. Akční výbory národní fronty, skupiny komunistických aktivistů, jejichž počínání nemělo žádný právní základ. Na jejich řádění na filozofické fakultě vzpomínala Stanislava Kučerová, která tam od roku 1947 studovala filozofii a srovnávací dějiny světových literatur:

„Byli to studenti, kteří byli v mém věku, devatenáct dvacet let, a ti byli vybaveni takovou pravomocí, že každého profesora, který se nelíbil, prostě vyhostili. Dostal padáka, zbavili ho místa. Pak tam vládli takoví novopečení asistenti, kteří se zaklínali marxismem-leninismem a poslouchali jen marxistické profesory. Ale ani s jejich přednáškami nebyli /členové Akčních výborů/ vůbec spokojeni, protože nebyly dost třídní a stranické.“

První vlnou vyhazovů však poúnorová „očista“ vysokých škol neskončila. Počátkem roku 1949 na ni navázaly tzv. „studijní“ – ve skutečnosti však zcela politické – prověrky, které již byly připravené centrálně a dotkly se daleko většího počtu studentů. Studenti tehdy obdrželi rozsáhlý dotazník, který zjišťoval majetkové poměry jejich rodin, politickou příslušnost nebo třeba počet odpracovaných hodin na poválečných brigádách. Zatímco komunistům se promíjel i špatný prospěch, „reakčníky“ čekalo vyloučení bez ohledu na jejich studijní výsledky. 

„Filosofická fakulta byla rudá,“ konstatuje Jaroslava Slavíková, která od roku 1946 studovala na FF UK češtinu a historii. Komunističtí studenti, kteří při studijních prověrkách rozhodovali o osudech svých spolužáků, se podle ní mezi sebou dělili na stalinisty a trockisty, při schůzích se „prali“ a vedle politiky sledovali i své osobní zájmy.

Jaroslava Slavíková se spolužáky z vysoké školy, kolem roku 1947. Zdroj: archiv pamětnice

„Za mnou začal chodit jeden kluk, jmenoval se Weber, a že si mě vezme na starost při tom prověřování. Bylo mi to nepříjemné, bála jsem se ho. Tak jsem se dobrovolně přihlásila k jiné skupině s žádostí, aby mě prověřili. Kluci mě prověřili, že jsem schopná dál studovat na fakultě. Tomu Weberovi jsem pak řekla, že už jsem prověřená, a přestala jsem se ho bát.“

Na základě studijních prověrek opustila FF UK téměř tisícovka ze zhruba čtyř tisíc prověřovaných studentů. A odcházet postupně museli i další učitelé. Zavíraly se i celé katedry, třeba právě katedra srovnávacích dějin literatury, kde studovala výše zmíněná Stanislava Kučerová, a právě z ní musel odejít i věhlasný profesor Václav Černý. K atmosféře strachu, ve které se lidé báli mluvit nahlas, přispívaly i přednášky vojenské katedry konané přímo ve velké posluchárně filozofické fakulty. 

„Většina přednášejících důstojníků byla trapná. Ale hrůza z nich šla!“

Tak na vojenské přednášky vzpomínal Jiří Felix, který v 50. letech absolvoval obor rumunština. „Pokud jde o výuku samotnou, od rána do večera jsme dnes a denně probírali především marxismus-leninismus, politickou ekonomii. A strašně důležitá byla politická činnost, členství ve svazu mládeže, plenárky, nástěnky a tak dále. To se bralo šíleně vážně. Dneska je to pro smích, ale tenkrát to k smíchu nebylo vůbec...“

Od recese k pražskému jaru

Na pražské „fildě“ studovala v 50. letech historii a filozofii také pozdější signatářka Charty 77 a  socioložka Jiřina Šiklová. „Není pravda, že všichni byli jednoho ražení. Například historici Václav Vojtíšek, František Červinka a Josef Polišenský, to byli výborní lidé a odborníci. Pro Paměť národa v roce 2017 konstatovala:

Sama Šiklová v roce 1956 vstoupila do komunistické strany – bylo to krátce poté, kdy se na fakultě předčítal Chruščovův „tajný“ projev z  XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, v němž sovětský vůdce odsoudil Stalinovy diktátorské praktiky. Cítila prý, že strana se mění a že má smysl se na změnách podílet. V polovině 60. let pak spoluzakládala Katedru sociologie FF UK a v roce 1968 se aktivně angažovala v KSČ, aby podpořila reformní tendence.

„V šedesátých letech se mohli komunisté i nekomunisté spolu normálně bavit i přátelit, kdežto o deset let později tvořili dva nesmiřitelné tábory,“ dodává k atmosféře politického uvolňování Zdeněk Pinc, zmíněný v úvodu. Také on vstoupil do strany z podobných důvodů jako Šiklová do strany a záhy po svém nástupu na fakultu se stal jedním z nejaktivnějších představitelů studentského hnutí 60. let.

V roce 1964 Pinc na fakultě spoluzakládal původně recesistickou skupinu Klika opozičních živlů („Klikoživ“). Studenti druhého ročníku více méně z legrace sestavili opoziční kandidátku do voleb fakultního výboru Československého svazu mládeže (ČSM) – a ke svému překvapení v nich drtivě zvítězili. Recesisté tak najednou byli vrženi do skutečné politiky. Navázali kontakt s podobně naladěnými výbory ČSM na dalších fakultách a podařilo se jim dosáhnout vytvoření jediného společného Vysokoškolského obvodního výboru (VOV); ten byl na stejné úrovni jako stranické výbory pro jednotlivé pražské městské části. „A my jsme ten výbor postupně ovládli,“ dodává Zdeněk Pinc s tím, že reformovat jedinou povolenou mládežnickou organizaci jim v té době ještě připadalo účinnější než zakládat organizaci jinou, nezávislou na režimu.

V letech 1965–1967 se studentské hnutí značně radikalizovalo v souvislosti s děním kolem studentských aktivistů Jiřího Müllera a Luboše Holečka, kteří byli z politických důvodů vyhozeni ze škol a posláni na vojnu. A také v souvislosti s tzv. strahovskými událostmi, kdy policie v říjnu 1967 násilně ukončila pochod studentů demonstrujících proti výpadkům elektřiny na strahovských kolejích.

Zdeněk Pinc koncem roku 1967 požádal o své vyškrtnutí z KSČ a v lednu 1968 pak předsednictvo ČSM vyzvalo na své pražské konferenci členskou základnu, aby z ČSM vystoupila. Velká část pražských vysokoškoláků tak skutečně učinila. „Tři roky předtím jsme studenty přesvědčovali, že je lepší být v ČSM a snažit se v jeho rámci něco dělat. Teď jsme ale řekli, že si musíme vybudovat vlastní organizaci mimo rámec Národní fronty,“ popisuje Pinc, jak vznikla nezávislá Akademická rada studentů (ARS), po jejímž vzoru pak vznikaly nezávislé fakultní správy i na dalších fakultách.

V únoru byl zvolen také nový fakultní výbor KSČ a v březnu se rozběhly rehabilitace vyučujících vyakčněných po roce 1948. Ti se postupně začali na školu vracet a studium se znovu dostávalo na velmi dobrou úroveň. „Téměř na každém oboru byli moc dobří učitelé,“ říká Pinc. „My studenti jsme chodili na přednášky napříč studiem a hádali se o to, na které lidi se má v jednotlivých oborech navázat. Ve filosofii to byl především Patočka, který se vrátil už někdy v roce 1964. Polišenský na historii. Stříbrný na anglistice. Goldstücker na germanistice. Skvělí byli také bohemisti.“

Jedním z prvních rehabilitovaných učitelů byl i profesor Václav Černý, jemuž byla následně zřízena katedra světové literatury a srovnávacích literatur. Další katedry se přejmenovávaly, proměňoval se obsah výuky. V řadě oborů došlo k zásadním diskuzím, obnovily se kontakty se západními odborníky.

Tak popisuje atmosféru roku 1968 filozof Daniel Kroupa, který tehdy na fakultu docházel na přednášky Patočky, Černého nebo Milana Machovce. „Navštěvoval jsem také seminář prof. Michňáka o dějinách a dějinnosti – Karel Michňák se na začátku roku 1968 omluvil studentům, že je učil marxismus, roztrhal před studenty stranickou knížku a vystoupil ze strany.“

Pokračování zítra