Vzpomínky Věry Ďuľové (Richterové) jsou vpravdě středoevropské: její vyprávění také začíná v podunajské monarchii, na přelomu devatenáctého a dvacátého století. K Věřiným příbuzným patří Židé ze Slovenska, kteří se ještě před druhou válkou rozprchli do všech koutů světa, patří k nim rabín z malého maďarského města, i módní návrhářka žijící ve Spojených státech amerických.
Jejími předky jsou též Rakušané německého jazyka z českého města Aš. Věřin osud ukazuje bohatství střední Evropy – a současně rozměr tragédie, v níž se toto bohatství ztratilo:
„Když jsem se v roce 1935 narodila, nechal mne bratr Arnold zapsat do židovské víry. Jenomže potom přišel Hitler, a táta běhal a zařizoval, aby mne z židovské matriky dostal pryč. Pak jsem byla pokřtěná, jako pětiletá, v chrámu svaté Markéty na Břevnově. Táta to zařídil přes nějakého známého… Takže jsem byla původně zapsaná jako Židovka, pak mám křestní list jako římská katolička, potom jsem byla dlouho bez vyznání, a v roce 2003, když jsem byla zoufalá z manželovy těžké nemoci, jsem se vrátila k židovské víře. Člověk se musí k nějakému Bohu modlit, když je mu úzko.“
Rozhovor s Věrou Ďuľovou jsme natáčeli v letech 2011-2013. Mluvila raději o příbuzných než o sobě – a pokud jde o rodinnou historii, uchovávala v paměti všechna data, místa, jména. Tak se stalo, že její vyprávění je rodinná sága, a že hrdinkou jejího příběhu není „jen“ ona sama, ale také její teta Amálie Weiszová, přezdívaná Malčinka.
„Ottochen“ Richter a rodina kantora Weisze
Na začátku 20. století žila v Aši rodina Richterova. Byli to vyznáním katolíci, jazyka německého, a jak už zmíněno, národností Rakušané, jejichž příbuzenské svazky sahaly do Vídně. Roku 1902 se mladý pan Richter zamiloval do své budoucí ženy Emy, Věřiny babičky:
„Padli si do oka, ale neměli to snadné, protože babička byla evangelička a dědeček katolík. Musela přestoupit na katolickou víru, aby mohli mít sňatek. Babička byla už před sňatkem v jiném stavu, a trvalo dost dlouho, než se přestup k jiné církvi vyřídil. Svatba se konala 31. května 1903 a můj otec se narodil po čtyřech měsících a pár dnech. Babička často vzpomínala, že Ottochen, tedy Otíček, se při obřadu v břiše pohnul – tohle pojmenování táta dost nesnášel.“ Chlapec Ottochen, oficiálně a v dospělosti Otto Richter, přišel na svět 13. října 1903.
Teď je ale třeba přemístit se do jiné části monarchie, na Moravu a ještě předtím na Slovensko, kde do ortodoxní židovské rodiny přibyla o čtyři roky později Věřina matka – Jolana Weiszová:
„Maminka se narodila 26. dubna 1907 ve Vrbovcích na Slovensku, ale když jí byly asi čtyři roky, tak se Weiszovi odstěhovali do Napajedel. Maďarštinu, kterou mluvili na jižním Slovensku, máma zapomněla, vyrostla v moravském prostředí. V Napajedlech je slavný hřebčín, který patřil místní baronce a skoro každý o něm slyšel. Maminka byla nejmladší dítě, její rodiče už překročili čtyřicet let, a vždycky říkala, že si je nepamatuje mladé. Jejich vyšší věk pro ni znamenal i praktické komplikace – kdyby chtěla studovat, nemohla, protože dědeček odcházel do důchodu a peníze by na její studium nestačily.“
Rodina kantora Samuela Weisze byla dosti početná. Sedm dcer a dva synové. Nejstarší děti odešly za prací do ciziny. Jedna z Věřiných tet, maminčina sestra Vilma, se už roku 1907 odstěhovala do Ameriky – a udělala kariéru: „Sestry byly vyučené švadleny, Vilma se dokonce stala u nějaké firmy Best and Co. návrhářkou, vypracovala se od švadleny přes střihačku. Dovedla ,hodit‘ na zákaznici látku, přímo na těle ji naaranžovala a pak se teprve stříhalo. Pracovala v té firmě celý život, až do důchodu.“
Dva synové Samuela Weisze se jmenovali Arnold a Ludvík. Starší Weiszovy děti měly ještě dostatek svobody. Pro Jolanu a její sestru Amálii, řečenou Malčinku, to však neplatilo. Byly poslední a byly to dívky. Samy nesměly téměř nikam, rodiče o ně měli strach:
„Nebáli se poslat nejstarší děti do ciziny, protože u nich zůstávaly další. Ale moji maminku Jolanu a o dva roky starší tetu Malču už drželi zkrátka. Bránili jim v odchodu, báli se, aby je nezkazilo velkoměsto. Takže musely čekat, až se starší bratr Arnold, ročník 1902 vrátí z vojny a usadí se, a pak jim dovolili, aby za ním odešly do Prahy. Arnold byl vyučený koželuh, v Napajedlech byly velké koželužny. Měl i obchodní vzdělání a zřejmě i nadání, protože majitel koželužny, pan Zwilinger, ho chtěl oženit se svou dcerou. Ti mladí si ale nějak nepadli do noty, tak si strýc po vojně našel práci v Praze, v obchodě. Když se zabydlel, pozval nejmladší sestry. Máma přišla do Prahy v devatenácti letech.“
Jolana a Amálie neboli Malčinka přišly za bratrem Arnoldem Weiszem do českého hlavního města roku 1926. Obě si v Praze našly práci, Jolana, která absolvovala občanskou obchodní školu, vzala místo v advokátní kanceláři, Malčinka u firmy na výrobu stanů, celt a plachet na nákladní auta, u firmy, kterou vlastnil pan Stein:
„Máma pak všelijak měnila zaměstnání, u toho advokáta se jí nelíbilo, nakonec pracovala ve spolku pro ochranu věřitelů. Byla takový kamarádský typ, vždycky měla přítelkyně. Teta Malča, ta pracovala pořád v jednom místě, u té firmy Stein, kde dělala sekretářku, korespondentku i účetní a různé další věci. Dělala zkrátka všechno, a tak neměla čas ani příležitost se s někým kamarádit. Známé vždycky ,dědila‘ po mámě.“
Starší sestra se má vdávat před mladší
Tenkrát ještě platilo, že starší dcera se má vdávat dřív než mladší, tedy Amálie před Jolanou. A tak Malčinka odjela koncem dvacátých let hledat ženicha do Maďarska, kde žil bratr Ludvík, který vystudoval filosofii, oženil se a stal se rabínem:
„Na vesnici bylo zvykem, že se mají sestry vdávat po sobě, od nejstarší po nejmladší. Strýc Ludvík byl rabínem v takovém menším městě, v Móru, a pozval Amálii k sobě, protože ji chtěl seznámit s přáteli, kteří byli svobodní nebo vdovci, zkrátka mohli se ženit. Jenomže jim nemohl slíbit vysoké věno, takže z námluv nakonec nic nebylo. Zato té situace ,využila‘ moje maminka. Zůstala v Praze bez dozoru, a namluvil si ji můj otec. Potkali se na Modré plovárně v Praze, byla tam s kamarádkami, začalo pršet, a tak se dohodly, že pojedou domů. Máma šla vrátit klíč od šatny, pak přišla k holkám zpátky, a nikde neviděla svoji tašku s plavkama. A jedna přítelkyně říkala: ,Ten tvůj pytlík nemáme, má ho támhleten mladík, a jestli chceš svoje věci, musíš jít za ním.‘ Táta to provedl mazaně – máma za ním šla, domluvili se, že ji doprovodí na tramvaj, a protože se mamince líbil, měli hned večer další schůzku… Taky si pojistil, že se budou dál vídat. Jeho zaměstnavatel se rozhodl koupit auto, a požadoval, aby si otec udělal řidičský průkaz. Táta sice česky mluvil, ale nerozuměl všem formulacím v učebnici. Požádal tedy maminku, aby mu pomohla, a asi se skutečně učili, protože zkoušku úspěšně složil.“
Otto Richter pracoval jako prodejce u pražské firmy Jaňoun. Velkoobchod s jízdními koly, dětskými kočárky a šicími stroji sídlil na Senovážném náměstí. Mladý pan Richter, jazyka německého a národnosti rakouské, se do židovské dívky Jolany Weiszové zamiloval, ona do něj rovněž. Otto se brzy spřátelil i s jejím bratrem Arnoldem Weiszem, koželuhem a kolegou obchodníkem.
Když se Malčinka Weiszová vrátila z Maďarska, zjistila, že zatímco její námluvy skončily neúspěchem, mladší sestra si zatím našla muže. Dotklo se jí to a je zřejmé, že jí to zraňovalo, žárlivost vůči mladší a prý i hezčí sestře Jolaně se prohloubila:
„Teta byla smutná a obnovila nad mámou dozor. Ta už se ale táty nechtěla vzdát, on jí taky ne, takže museli chodit na rande ve třech. Tátovi to samozřejmě vadilo, a tak šel za Arnoldem, poradit se, co má dělat. A on mu samozřejmě řekl, že je jediná možnost, totiž aby jel za dědečkem a požádal o máminu ruku.“ Otto Richter se tedy rozjel do Napajedel. Aby se mohl s Jolanou oženit, musel přestoupit k židovské víře.
Věra, dítě zanikajícího světa
Svatba byla 1. prosince 1931. Otec nevěsty Samuel Weisz měl ale ještě další požadavek: „Dědeček řekl, že si rodiče musí najmout větší byt a Malču vzít k sobě, že se s nimi bude stravovat, že je zkrátka neopustí. Táta se vším souhlasil – a nejspíš nevěděl, co si natropí. Pronajali byt, ale teta jim všude lezla, chodila jim do ložnice, prostě se chovala tak, že to bylo novomanželům mírně řečeno nepříjemné. A tak šel otec zase za strýcem Arnoldem, bědoval, a strýc mu řekl, že je to přece jednoduché: ať rychle přivede mámu do jiného stavu, pak bude mít důvod vzít si do domácnosti pomocnici, v bytě bude málo místa a Malčinka se bude muset osamostatnit. Arnold také soudil, že dokud bude teta u rodičů, nikoho si nenamluví. Rodiče se podle té rady zařídili, a tak jsem se narodila já, a to 31. března 1935. Malčinka se prý na mě přišla do porodnice podívat, a já jsem tehdy, jak mi maminka vyprávěla, vypadala jako pomeranč, měla jsem kojeneckou žloutenku. A Malča šla za mámou a řekla jí: ,Vošklivá, jako von!‘ Máma se smála, že si táta může být aspoň jistý, že jsem opravdu jeho.“
Jenže ani po narození Věry neopouštěl Amálii čili Malčinku Weiszovou smutek a hořkost posilované osamělostí. K Richterovým pravidelně docházela, dokonce jim i našla pomocnici do domácnosti. Jenže i tahle pomoc skončila špatně:
„Tetička pořád rodičům zasahovala do života, pletla se jim do věcí, sama od sebe zorganizovala tu služebnou. Pak se zjistilo, že ta dotyčná byla nezaměstnaná, protože si pletla věci domácích se svýma. Máma šla nakoupit, druhý den jí zastavila domovnice a ukazovala: ,Podívejte, tady je proužek, jak se sypal cukr, co jste včera koupila, a ten cukr vede do sklepa. To tam služka schovala váš nákup. A tady je další proužek, jak to jídlo nějaká její příbuzná nesla ven. Nejspíš s vámi, paní Richterová, jídává ještě jiná rodina.‘ Služka pak dostala výpověď, protože se ukázalo, že opravdu kradla.“
Malou Věru měla teta Amálie nejspíš hodně ráda. Učila ji číst, kupovala jí časopisy, dala jí její první knihu – Pohádky Boženy Němcové.
Třicátá léta se chýlila ke konci. Otto Richter byl, jako tehdy mnozí, přesvědčen, že Československo je před hrozbou z Německa chráněno důmyslným opevněním a mezinárodními smlouvami. Ještě roku 1937 dostal práci v pohraničí a celá rodina – ovšem bez Amálie-Malčinky – se z Prahy odstěhovala do Sudet:
„Táta bohužel velice věřil Anglii a Francii, že nás Německu nedají. Dostal ve Varnsdorfu výhodné zaměstnání, měli jsme tam prý pěkný podnikový byt, bylo tam hezké prostředí, lesy, příroda, zdravěji než v Praze. Představte si: stěhovali jsme se v roce 1937 a v září 1938 jsme už utíkali, protože Hitler zabíral Sudety. Malča si tenkrát, zaplaťpámbu, konečně našla kamarádku, nějakou Věru Neumannovou-Kleinovou. Její manžel byl policejní důstojník – a později zahynul na lodi Patria, která vezla židovské uprchlíky do Palestiny. Pan Klein se kamarádil s číšníkem z kavárny Savarin, jistým panem Oldřichem Knížkem. Seznámil ho s tetičkou, sblížili se, ona pak sedávala s Kleinovými v té kavárně, čekali, až pan Knížek zavře, a potom odcházely dva zamilované páry. Československo mezitím obsadili Němci, začaly platit protižidovské zákony, a máma dojednala, že by tetičku v klášteře na svaté Markétě pokřtili, že by pak mohla mít s panem Knížkem katolickou svatbu. Jenže milý pan Knížek ji nechal jít do lágru. Nevzal si ji s ,vysvětlením‘, že mu jeho matka nedala požehnání.“
Přestože byl Věřin otec Otto Richter ze Sudet a rakouské národnosti, mobilizoval v září 1938 proti Hitlerovi, odhodlán bránit Československo. Když byla mobilizace po Mnichovu odvolána a Německu odstoupeno pohraničí, vzdal se judaismu a svou židovskou dceru nechal pokřtít. Podobně, jako se vyjednával křest tety Malčinky, pokřtili roku 1940 i Věru v břevnovském chrámu.
Pan Oldřich Knížek si Amálii Weiszovou nevzal, ačkoli už s ní žil, ačkoli už byl v jeho bytě její nábytek. Po roce 1939 tajně likvidovala firmu Stein, v níž do té doby pracovala – před arizací pečlivě zdokumentovala majetek pana Steina, který uprchl do Anglie. V listopadu 1941 zemřel Věřin dědeček Samuel Weisz. Nechal se zaregistrovat do transportu a vzápětí dostal infarkt.
Pár měsíců poté odjela do ghetta Terezín a následně do Osvětimi Amálie neboli Malčinka Weiszová se svou matkou, Věřinou babičkou. Dochovala se z té doby portrétní fotografie: „Tady je to napsané, že ji Malčinka věnuje Jolaně a Věře 3. května 1942, ta fotka vznikla těsně předtím, než šla do transportu. Teta doprovázela babičku, a babička pochopitelně v Osvětimi neprošla selekcí, bylo jí už sedmdesát osm let, tak ji poslali do plynu. Tetička byla zdravá, taková podsaditější, a snad i díky tomu přežila.“
Amálii Weiszovou našli britští vojáci v Bergen-Belsenu v hromadě mrtvých těl. „Byla zraněná, skončila pod mrtvými. Britové naštěstí zjistili, že ještě dýchá, odnesli ji do nemocnice, a zachránili jí život.“ O tom, co prožila v lágrech, Amálie Weiszová nechtěla mluvit.
Nikdo si mě nechtěl vzít
Vraťme se o pár let zpátky. Richterovi – Otto, Jolana a malá Věra – tvořili tzv. smíšenou rodinu, což je po určitou dobu chránilo před rasovou perzekucí. Pak se ale na Otto Richtera zaměřilo gestapo a v roce 1943 byl zatčen: „Tatínka sebrali 15. listopadu. Měl ho ,v péči‘ nějaký gestapák nebo důstojník jménem Walter Bönisch, to jsem pak dohledala v dokumentech... Táta se totiž odmítal rozvést s maminkou - Židovkou, a přijmout tu čest, že může bojovat ve wehrmachtu. Protože byl Rakušan, poslali ho ,na převýchovu‘ do káznice v Bernau.“ Když Otto Richtera sebralo gestapo, zůstala jeho židovská žena Jolana s dcerou Věrou bez zastání a bez prostředků.
V posledních měsících války Němci změnili přístup ke smíšeným manželstvím a začali deportovat i jejich členy. V lednu 1945 musela Jolana Richterová do Terezína. Na Věru, pokřtěnou dceru Rakušana a Židovky, se příkaz k deportaci nevztahoval. Jolana s sebou své dítě do ghetta nechtěla brát – z pochopitelných důvodů: blížil se konec války, mnoho lidí už vědělo, že Židé byli odváženi dál na východ, a Jolana nechtěla dceru ohrozit. A tak začala zoufale obcházet známé:
„Maminka musela do Terezína 30. ledna 1945. Nastalo drama, protože její příbuzní byli buď v koncentrácích, nebo mrtví. Babička z otcovy strany zemřela dávno před válkou, rok před mým narozením, a ostatní otcovi příbuzní nežili v protektorátu. Maminka mě tedy v tom pětačtyřicátém neměla kam dát, obcházely jsme všechny možné známé, ale všichni mě odmítli. Poslední člověk, ke kterému jsme šly, pak mamince řekl, že už jsem dost velká holka, že se o sebe přece můžu postarat sama, a že si k němu můžu dojít pro peníze, když bude nejhůř.“
Jolana Richterová usoudila, že nemá na výběr. Spolehla se na slib onoho posledního navštíveného známého, který se jmenoval Trojan a bydlel v Havelské ulici, nastoupila do transportu a desetiletou Věru nechala v břevnovském bytě samotnou. Za pár týdnů začaly Věře docházet peníze i jídlo, neměla lístky na potraviny. Chodila dál do školy, dostala tehdy vysvědčení a chtěla je někomu ukázat. Vypravila se tedy za panem Trojanem, pochlubit se a současně požádat o pomoc:
„Šla jsem tam 15. února 1945, s vysvědčením za první pololetí obecné školy. Bylo pěkné, neučila jsem se špatně. A on místo toho, aby mě pochválil, mi dal ve dveřích pár facek. Mě naši předtím nikdy neuhodili, maminka, od té byl největší trest, když mi řekla, že se mnou nebude mluvit. A táta, ten mne nikdy nebil, jenom vyhrožoval. A najednou přijdu ukázat vysvědčení a dostanu facku! Jak jsem pak došla domů, to si vůbec nepamatuju.“
Pan Chmelař a pan Kameník
Věra šla pěšky z Havelské zpátky domů na Břevnov, kde jí nakonec pomohl majitel konzumu, u kterého dřív Richterovi nakupovali potraviny:
„Jmenoval se Chmelař, a skutečně mne zachránil. Vydala jsem se k němu, pamatuju si, že to bylo v pátek, a řekla jsem mu, že jsem sama a nemám, co jíst. Neměla jsem ani žádné potravinové lístky, nevím, jestli je někdo kradl nebo jestli byly spojené s maminčinými a jednoduše je přestali posílat, když mámu deportovali do Terezína, ale lístky prostě nebyly. Pan Chmelař mi dal kus chleba a řekl, že v pondělí můžu zase přijít. Měl takový malý obchůdek, na dnešní Patočkově ulici. Chodila jsem pak za ním pravidelně a on mne vždycky ujišťoval, že máma všechny nákupy zaplatí, protože se určitě vrátí.“
Další muž, který se o Věru staral, byl domovník jménem Kameník: „Měli jsme doma na zdi mapu východní Evropy, tam jsme si kreslili, jak postupují Rusové. A on se čas od času chodil podívat. Jednou jsem ležela, měla jsem vysoké tepoty, a on se u nás zastavil a v té nemoci mne našel. Měla jsem zápal pohrudnice, to víte, desetiletá holka, jezdila jsem na koloběžce, málo oblečená. Tak sehnal lékařku a pomohl mi.“
Několik měsíců byla desetiletá Věra Richterová – dnes Ďuľová – zcela odkázaná na milodary v podstatě cizích lidí. Počínala si obdivuhodně dospěle, nepřestala chodit do školy, připravovala si doma jídlo. Domovník Kameník ji sem tam kontroloval, obchodník Chmelař jí pravidelně dával chléb, meltu, ocet, hořčici, někdy i umělý med:
„Jak se říká, psal všechno ,na futro‘. On toho přitom taky sám moc neměl, byla nouze, nebylo, co prodávat. Umělý med byl příšerně sladký, a to já nemám ráda, takže jsem snídala chleba, namočený v meltě, obědvala kus chleba, namočený v octě, a k večeři jsem měla jako lahůdku chleba s hořčicí.“
Věra se na pražském Břevnově sama dožila osvobození. Sledovala, jak z Prahy odjíždějí němečtí vojáci a kolony německých uprchlíků, doufala, že se její rodiče vrátí – a dočkala se. Rozvětvená židovská rodina jejího dědečka Samuela Weisze za nacismu v podstatě zanikla. Přežili jen příbuzní, kteří už dávno byli v Americe, Věřina maminka a její sestra Amálie.
Návraty – a vlasy černé jako uhel
Jolana Richterová se vrátila z Terezína do Prahy 10. května 1945. Otec přijel z německého vězení o šest dní později:
„Den předtím, než se máma vrátila, se u nás objevili nějací lidé a chtěli si zabrat náš byt. Ačkoli už bylo po osvobození, ačkoli se vědělo, že je máma v koncentráku a táta někde v kriminále… Káznici v Bernau osvobodili Američané, a táta, ten doputoval do Prahy s jedním známým, s doktorem Holečkem. Pamatuju si, že donesl domů americkou konzervu – vepřové ve vlastní šťávě s jablky. Původně ty konzervy byly dvě, ale jednu věnovali Němce, která jim na cestě pomohla. Ubytovala je u sebe a pohostila je. Doufala prý, že její manžel, který byl stejně jako táta kdesi uvězněný, se už také vrací domů, a že i jemu cestou někdo pomáhá…
Když táta přišel, máma ho ani nepoznala. Vlastního manžela. Z táty, jak vypadal před válkou, zůstaly jen oči. A hlas. Protože já jsem ho poznala po hlase, a volala jsem: ‚Mami, venku je přece táta, pusť ho dovnitř!‘ Napustil si vanu, snažil se sundat si boty, ale nemohl se zbavit ponožek, protože je měl úplně vrostlé do mozolů a ran na nohou. Asi týden nemohl chodit.“
Richterovi čekalo ještě jedno shledání. Amálie-Malčinka Weiszová přijela z Bergen-Belsenu domů až v létě, několik měsíců po osvobození. Na kost vyhublá a k nepoznání. Na nádraží Praha-Smíchov požádala, aby zatelefonovali Richterovým. Všechno se změnilo, ale telefonní číslo, které znala nazpaměť, zůstalo stejné:
„Kolem 15. července nám zavolali, že na Smíchově stojí sanitární vlak a že tam máme příbuznou, ať si pro ni přijedeme. Pan Knížek, který si tetu na začátku okupace nechtěl vzít, k nám celou válku chodil, než mámu deportovali do Terezína. Tak pro něj táta zašel a donutil ho, aby šel k tomu vlaku s námi. Když pan Knížek viděl tetu, kostřičku, která vážila jedenačtyřicet kilogramů, tak se k ní moc neměl, stál s rukama vzadu. Táta někde sehnal taxík, odvezl Malčinku k nám a zavolal lékařku, jmenovala se Karlíková, a pak k nám chodila každý den. Teta měla takové zranění na zádech, velké krvavé rány, velké jako dvě mužské ruce, muselo se to převazovat. Byla strašně malá, a já jsem jí tehdy jako desetiletá holka podpírala, aby mohla bez pomoci chodit. A ještě jednu věc si pamatuju – Malčinka prodělala tyfus, a vrátila se skoro holohlavá, snad to i s tou nemocí nějak souviselo. A potom jí narostly uhlově černé a jiskrné vlasy, jaké předtím neměla.“
Amálie Weiszová se sice zotavila ze svých zranění, ale nedokázala se zotavit ze svého smutku. Kromě sestry a její rodiny nikoho neměla. Předválečný snoubenec Oldřich Knížek se od jejího příjezdu u Richterových ani jednou neukázal. Dělal národního správce hospody v Holešovicích, která byla jen pár metrů od místa, kde se shromažďovali Židé před deportací. Na hospodě visel nápis Knížkova restaurace. Osamělá Amálie Weiszová nicméně jednou na procházce s malou Věrou vyslovila přání zajet se za panem Knížkem aspoň podívat:
„Říkala, že by za ním na chvíli chtěla… A tak jsme jely do Holešovic, ti dva se nějak domluvili, on jí dal klíče, ať jde k němu do bytu a počká na něj. Doma měl tetin nábytek, ten u něj zůstal už před tím, než ji deportovali. Jela jsem zpátky sama, a vzpomínám si, že jsem měla radost, rodičům jsem nadšeně sdělovala, že jsem tetu udala, a že už je u ,strejdy Oldy‘. Jenže on se zase k ničemu neměl, a teprve když mu teta pohrozila, že vezme všechno zařízení bytu a odstěhuje si ho k sobě – přitom neměla kam – tak se konečně rozhoupal a vzal si ji. Pan Knížek se oženil s paní Amálií Weiszovou! To byla událost. Svatbu měli 8. listopadu 1945, v den výročí bitvy na Bílé hoře.“
Láska není totéž, co štěstí
Amálie Weiszová provdaná Knížková se dožila velmi vysokého věku, ale holocaust jí poznamenal život napořád. Kvůli nemocem, které jí způsobilo týrání a věznění v lágrech, přišla třikrát o dítě, naposledy v pátém měsíci těhotenství. Manželství s mužem, který ji v nejtěžší chvíli nepomohl a nechal ji odejít do transportu, nebylo podle Věřina vyprávění příliš šťastné, po dětech toužila, ale nemohla je mít. Věra vzpomíná, jak šla tetě a strýci popřát k výročí svatby – a strýc přání odmítl: „To se u nás neslaví, to manželství je moje Bílá hora.“
Věřin otec Otto Richter zemřel v roce 1967 na infarkt. Maminka Jolana Richterová-Weiszová umřela v září 1980. Když se to stalo, začala prý Malčinka projevovat Věře takřka mateřskou náklonnost. Manžela zřejmě navzdory všem neshodám a navzdory jeho zradě velice milovala, zůstal jedinou láskou jejího života.
V osmdesáti osmi letech se Oldřich Knížek dostal do domova pro přestárlé, protože Věra žila sama a nedokázala pracovat a současně se starat o nemocnou tetu i těžce nemocného strýce. Když ho odvezli, Amálie-Malčinka se zhroutila a sama skončila v nemocnici. Oldřich Knížek záhy zemřel, a Věra se rozhodla, že to před tetou raději utají, aby se její stav ještě nezhoršil. Po několika měsících, v roce 1988, převezli Amálii Weiszovou do stejného domova, kam předtím umístili jejího muže:
„Už nevím, co jsem jí o něm přesně řekla, ale nevěřila mi. Myslela jsem to dobře, nechtěla jsem ji rozrušit, ale teta chodila v noci po domově a po tmě strýce hledala. Bylo to zlé. Ve dne byla normální, ale v noci křičela a křičela. Strachy, a současně povely, které na vězně řvali v lágru. Přes den dokázala ty věci potlačit, v noci se jí všechno vracelo, nikdo s ní nechtěl spát v jedné místnosti, a tak ji stěhovali z jednoho pokoje do druhého.“
Amálie Weiszová se dožila 86 let, zemřela 20. října 1991. Věra bydlela v době natáčení interview v Praze na Břevnově, ve stejném bytě, v němž žila na sklonku války jako všemi opuštěná desetiletá holčička. Vzpomínala věcně a bez hořkosti - dítě nepříliš šťastné doby, v níž člověk nemohl vznášet nároky, ale přesto musel žít a v životě obstát.
