Jednou z posledních československých obětí Železné opony byl třiatřicetiletý František Faktor. Jeho případ je výjimečný tím, že ho příslušníci tehdejší pohraniční stráže stíhali až na rakouské území, kde ho střelbou ze samopalů těžce zranili a nechali bez pomoci umírat.
I když od tragédie uplynula už řada let, lidé z Českých Velenic a okolí, kde František Faktor pracoval a žil, mají příběh stále v živé paměti. Jak jsme se přesvědčili, na událost si dodnes pamatují i lidé na rakouské straně hranice.
V Česku je ale také řada těch, kteří si událost připomínat nechtějí nebo o ní šířili a šíří vědomé nepravdy, od někdejších příslušníků 8. roty 15. brigády Pohraniční stráže z Fischerových chalup či jejich velitelů až po nejvyšší složky tehdejší vlády a komunistické strany. Případ smrti Františka Faktora má svým způsobem také přesah do současnosti - stal se i součástí trestního spisu na bývalého ideologa KSČ a někdejšího člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa, v současné době čtyřiadevadesátiletého Jana Fojtíka. Toho na základě iniciativy Platformy evropské paměti a svědomí začátkem ledna 2021 obvinil vyšetřovatel ze zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby.
František pomáhal sousedům, byl to hodný člověk
„Bydleli bez otce, jen s maminkou v domku tady kousek od nás, u lesa. On se o ni staral, pomáhal jí, dělal dříví a tak. Ještě měl dva sourozence, bratra Standu a mladší sestru Irenu, ta se ale vdala na Slovensko. Už tady s nimi nebydleli, ale občas sem jezdili,” vzpomíná Marie Feslová z vesničky Vyšné, kde žil i František Faktor, podle pamětníků prostý, ale hodný člověk, což potvrzuje i paní Feslová:
„Chodíval k nám, pomáhal, když jsme potřebovali, byl zkrátka hodný, no. Jednou čistil studni, pak zase tady s dědou dělali udírnu. Byl tu jako doma.”
Osada Vyšné je součástí Nových Hradů, na dohled od státní hranice s Rakouskem. Daleko to odtud není ani do Českých Velenic, kam František Faktor denně na kole dojížděl do práce do železničních opraven, kde pracoval jako dělník.
Vyšné bylo za totalitního režimu součástí hraničního pásma, příbuzní místních sem mohli jen na propustky a pokud sem zabloudil někdo cizí, hned si vysloužil pozornost příslušníků pohraniční stráže.
„Tu jejich pozorovatelnu, tzv. špačkárnu, jsme měli hned vedle domu. Na ní pořád seděli pohraničníci s dalekohledy a když přijel někdo cizí, hned přiběhli a toho člověka kontrolovali. Ani pro nás to nebylo nic příjemného, žít pod takovým dohledem,“ popisuje Marie Feslová.
Při svých cestách do Českých Velenic projížděl František Faktor kolem sídla pohraniční roty ve Fischerových chalupách, s některými z pohraničníků se dokonce i znal a dělal si z nich legraci, jak vypráví paní Feslová.
„Někdy je provokoval třeba tím, že se schoval někde v příkopu, a když šla kolem jejich hlídka, vytáhl anténu tranzistorového rádia a volal do něj: tady orel, tady orel.”
Osudové rozhodnutí
Přestože měl mezi místními lidmi dobrou pověst, dostal se František Faktor v letech 1970-1979 jako mladý člověk, zřejmě shodou nešťastných okolností a také kvůli své důvěřivé a naivní povaze, několikrát do konfliktu s tehdejšími zákony. Podle dochovaných dokumentů se z dnešního pohledu jednalo o drobné až banální prohřešky, které ale tehdejší represivní režim trestal velmi přísně.
Na počátku Faktorových potíží se zákonem byla záliba ve střelných zbraních. Podomácku si totiž upravoval vzduchovky na malokaliberní zbraně, ale skoro vždy ho při pokusech s nimi někdo viděl nebo chytil, jako např. počátkem roku 1970, kdy v blízkosti svého bydliště zastřelil předělanou vzduchovkou samce a samici bažanta obecného, čímž podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích způsobil tamnímu lesnímu závodu škodu ve výši 107, 50 Kčs.
Kromě své dobrácké a veselé povahy byl František Faktor podle pamětníků tak trochu i podivín. Sem tam se prý měl občas chlubit tím, že ví, jak a kudy přejít ostře střežené státní hranice do Rakouska. Ostatně jako obyvatel hraničního pásma a člověk, který byl v lese jako doma, měl poměrně dlouho možnost pozorovat úsek tehdejší signální stěny na státní hranici v okolí Českých Velenic a mohl tak odhalit možné slabiny v zabezpečení hranice pohraničními hlídkami. O tom, že nemluvil do větru, svědčí i jeho rozhodnutí z osudného 30. října 1984. Toho dne se, zřejmě impulzivně, rozhodl během cesty z práce z Českých Velenic domů do Vyšného pro útěk za železnou oponu.
Co ho k tomu opravdu vedlo, se dnes už asi nedozvíme. Byla to hrozba úřední perzekuce kvůli jeho protikomunistickým postojům, jak v roce 1992 uvedla jeho matka Marie Faktorová v podnětu ke stíhání trestného činu vraždy spáchané na jejím synovi hlídkou československé pohraniční stráže? Nebo to byly obavy z dalších problémů a postihů ze strany orgánů tehdejší Veřejné bezpečnosti? Či bylo důvodem osudového rozhodnutí Františka Faktora něco úplně jiného?
Běh o život
František Faktor při svém útěku překonal nejprve zhruba třímetrový kontrolní pás z uhrabané zeminy těsně před drátěnou signální stěnou, pokusil se zahladit stopy, které v oranici zanechal, přelezl vrata v signální stěně a pokračoval ke státní hranici s Rakouskem. Dotykem s vodiči v signální stěně ale spustil poplach, který ve 12,29 zaznamenali pohraničníci 8. roty 15. brigády Pohraniční stráže ve Fischerových chalupách.
Další sled událostí si můžeme zrekonstruovat z vyšetřovacích spisů ÚDV a Vyšší vojenské prokuratury Tábor, které se tímto případem zabývaly v první polovině 90. let.
Dozorčí důstojník roty desátník Smoloň sestavil a okamžitě na místo vyslal poplachovou hlídku, které také sám velel. Dalšími členy hlídky byli psovod desátník Sirotný, vojín Macošek a řidič vojín Štrunc. V té chvíli měl František Faktor před nimi náskok zhruba kilometr.
Pamětní deska pro zemřelého
Nedaleko Českých Velenic a rakouského Gmündu, na kraji lesíka v blízkosti vesnice Wielands a asi 700 metrů od česko-rakouské státní hranice, můžete s trochou štěstí nebo za pomoci místních obyvatel najít plechovou desku připomínající osud Františka Faktora.
U signální stěny se hlídka z rozhodnutí dozorčího Smoloně rozdělila a uprchlíka směrem k hranici pronásledovali Sirotný se psem a Macošek. Když doběhli až na státní hranici k hraničnímu mezníku V/24, uviděli Františka Faktora, jak, už na rakouském území, utíká po poli k lesu směrem do vnitrozemí. Protože pohraniční hlídka nedostihla prchajícího ještě před československo-rakouskou státní hranicí, což byl podle tehdejších zákonů limit pro její zákrok, měli se oba pohraničníci vrátit zpátky na sídlo roty ve Fischerových chalupách.
Namísto toho ale pokračovali v pronásledování i na území Rakouska a dokonce opakovaně po Františku Faktorovi stříleli ze samopalů vzor 58. Sirotný sice nejprve vystřelil do vzduchu varovný výstřel, ale když uprchlík nereagoval, spustili po něm oba pohraničníci mířenou palbu. Současně pokračovali v pronásledování na rakouském území ještě asi 400 metrů. Když už byli od prchajícího zhruba 200 metrů, František Faktor po jednom z dalších výstřelů ze samopalu upadl, vzápětí vstal a klopýtavým během pokračoval k blízkému lesu. Přitom se držel pravou rukou ve výši ramen.
Když pohraničníci Sirotný s Macoškem uslyšeli někde blízko zvuk traktoru, ukončili palbu, otočili se a utekli zpátky z Rakouska na československé území. Po nich pak přešla hranici do Rakouska ještě tzv. Skupina překrytí pod vedením nadporučíka Kysely. Ten po návratu podal veliteli roty hlášení, že narušitel překonal hranici a zbraň byla použita bezvýsledně. Nadporučík Kysela se potom podle vyšetřování z 90. let vypravil na rakouské území hledat zraněného Františka Faktora ještě jednou, ale rychle se bez výsledku musel vrátit zpátky.
Až 5. listopadu 1984 nalezl na kraji lesa mrtvého Františka Faktora rakouský farmář. Rakouské orgány ho identifikovaly a na základě pitvy tamní odborníci konstatovali, že zemřel na následky ztráty krve po průstřelu hrudníku a na prochladnutí. Podle nich bylo možné jeho smrti zabránit včasným poskytnutím první pomoci a následného specializovaného chirurgického zákroku zhruba do šesti hodin od vzniku poranění.
Umírání a utrpení postřeleného Františka Faktora tak mohlo podle lékařských závěrů trvat řadu hodin až dní.
Diplomatická dohra, československá lež a nakonec promlčení
Událost se vzápětí stala předmětem sporu Rakouska se socialistickým Československem. Střelbu československých pohraničníků na svrchovaném území cizího státu řešili představitelé obou zemí. Už 8. listopadu 1984 ostře protestoval tehdejší rakouský ministr zahraničí Leopold Gratz proti narušení suverenity a nedotknutelnosti rakouských státních hranic před československým velvyslancem ve Vídni Markem Venutou a při té příležitosti obvinil československé úřady z nehumánního postupu vůči Františku Faktorovi. Českoslovenští komunisté se tehdy rozhodli hrát roli „mrtvého brouka” - rakouské protesty odmítli a vniknutí pohraničníků na rakouské území opakovaně popírali.
Zatímco rakouská televize věnovala v té době případu velkou pozornost, v Československu panovalo přísné informační embargo. V Televizních novinách ČST se o případu, v souladu s oficiální komunistickou propagandou, zmínily 11. a 14. listopadu 1984 pouze některé politické komentáře. Ty, jak už to bývalo zvykem, celou událost překroutily a rakouskou stranu nařkly ze lži a štvavé antisocialistické kampaně.
Třista mrtvých na hranici
Na československých hranicích, na tzv. Železné oponě, zahynuly podle Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu minimálně tři stovky lidí, 145 z nich pohraničníci zastřelili, další lidé zemřeli při překonávání plotu s elektrickým napětím, v minovém poli nebo se utopili. Šestnáct osob před zatčením raději spáchalo sebevraždu a jednoho člověka roztrhali služební psi.
O československém postoji k celému incidentu svědčí i to, že hned 30. října 1984, v den, kdy došlo ke střelbě a smrtelnému postřelení československého občana Františka Faktora na rakouském území, se v Pohraniční knize 8. roty PS objevil zápis, který popírá překročení státních hranic pohraniční hlídkou a střelbu na cizím území. Snahu tehdejších úřadů zakrýt stopy potvrzuje i vynětí samopalů vzor 58, použitých při střelbě, z evidence, jejich následná likvidace a výměna nábojů u celé roty.
Pamětníci a známí Františka Faktora jsou přesvědčeni, že tehdejší komunistické orgány a velitelé pohraniční stráže si nepravdivým líčením události dělali alibi. Z prostého muže vytvořili nebezpečného recidivistu, který u sebe přechovával zbraně a mohl být ozbrojený.
Celý případ měl soudní dohru v říjnu 1994. Bývalí pohraničníci z 8. roty Fischerovy chalupy Sirotný s Macoškem nakonec od táborského krajského soudu odešli s podmínkou za ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci. Podle soudce Jiřího Bernáta byli za smrt muže odpovědní hlavně jejich nadřízení. Ti ale potrestáni nakonec vůbec nebyli, protože mezitím byl jejich čin prohlášen za promlčený.
