Ladislav Bartůněk se narodil v červenci 1931 v Rosicích v okrese Chrudim. Čtyřčlenná rodina obývala až do konce války jedinou místnost v pronajatém domku. Do měšťanské školy chodil v Chrasti a hodně času trávil s kamarády v přírodě.
Po válce se rodina mohla opět svobodně nadechnout. Ladislavovu otci se začalo dařit v podnikání, ve své stolárně zaměstnával kolem deseti lidí. Čtrnáctiletý Ladislav vstoupil do nově založeného Junáka v Rosicích. Poklidný život ale trval krátce.
V únoru 1948 převzala moc ve státě komunistická strana, která likvidovala živnostníky a stolárna Antonína Bartůňka nebyla výjimkou. Ladislav vnímal tragické změny ve společnosti, kdy se z majitelů malých živností stali kapitalisté, tudíž zločinci. Silně ho zasáhla smrt Jana Masaryka a svůj nesouhlas s tím, co se ve společnosti dělo, dal najevo tím, že začal s několika kamarády vyrábět protikomunistické letáky a vylepovat je na různých místech v Chrasti.
Místo svatby vězení
V květnu 1951 se Ladislav seznámil s Růženou Havlovou ze Žďárce u Skutče. Mladý pár plánoval společnou budoucnost, ale místo svatby byl Ladislav v noci z 22. na 23. července 1952 zatčen. Na vyšetřovně StB v Pardubicích se na něm u dvaapadesátihodinového výslechu střídalo několik estébáků:
„Byl jsem zdevastovaný,“ vzpomínal Ladislav, do něhož také během výslechů pouštěli elektrický proud. „Měl jsem dostat strach ze smrti a vypovídat. K výslechu mě vodili se zakrytýma očima. Nějaký estébák mi podrazil nohy, a spadl jsem ze schodů. Od té doby mám přeražený bederní obratel.“
Ve vazební cele bez stolu, židlí a postele strávil čtyři měsíce. Celou dobu ležel na betonu, nenechali ho spát, vodu pil ze záchodu. Musel se naučit nazpaměť připravené odpovědi pro soudní přelíčení se členy skautských oddílů. To se konalo za účasti pečlivě vybrané veřejnosti 28. a 29. listopadu 1952 v sokolovně ve Skutči a navazovalo na obdobný proces se skupinou „Skautský odboj Beneš“ v Heřmanově Městci.
„Nahnali tam komunisty a ti pak ze všech sil křičeli: ‚Trest smrti!‘ Byla to hrozná doba násilí…,“ vzpomínal Ladislav Bartůněk, kterého zařadili do údajné protistátní skupiny Hany Rybičkové. Nikoho z dalších devíti obžalovaných přitom do té doby neviděl. Všichni čelili obviněni z protistátní činnosti a Ladislavův rozsudek zněl: šest let vězení.
Otrokem na uranu
Trest si začal odpykávat v kamenolomu v Prachovicích. „Přestože jsem onemocněl na zánět pohrudnice, v březnu 1953 mě převezli na Jáchymovsko do nápravně pracovního tábora Mariánská. Každý den svázáni lanem jsme hromadně pochodovali na těžbu uranové rudy v dole Eva. Když jsme byli u těžní věže a měli jsme sfárat dolů, tak to byl pocit smrti. Netušil jsem, co je to tisíc metrů pod zemí…“
Těžká a nebezpečná práce v dole, radioaktivní záření, nedostatek jídla a spánku, šikana, zima a mráz se staly pro tehdy dvaadvacetiletého Ladislava Bartůňka každodenní realitou. Během věznění ho mohli rodiče a dívka Růženka navštívit jen třikrát. V červnu 1955 Ladislava přeřadili do nápravně pracovního tábora Bytíz na Příbramsku. Pracoval tam na výstavbě nového sídliště Březové Hory. Před Vánocemi roku 1955 ho převezli na Pankrác, odkud byl ke svému překvapení 31. prosince téhož roku propuštěn.
První Ladislavovy kroky na svobodě vedly do Žďárce za Růženkou. „Hleděli jsme na sebe a nevěřili, že je to možné. Celou dobu na mě čekala…“ V září 1956 byla svatba.
Buďme lidmi
Ladislav dělal skladníka v truhlářském družstvu v Chrasti, později Dřevotvar Pardubice. Jeho manželka dostala výpověď z Okresní národní pojišťovny s odůvodněním, že se provdala za nepřítele státu, a tak si našla práci ve výrobně obuvi v Botaně Skuteč.
V politicky uvolněné atmosféře roku 1968 se Ladislav zapojil do obnovené skautské organizace ve Skutči a do klubu bývalých politických vězňů K 231. Po normalizačním rozpuštění organizace byl několikrát vyslýchán na StB. Stejně tak se aktivně podílel na obnově skautské organizace ve Skutči i v roce 1990.
Po prožitých událostech se Ladislav Bartůněk zamyslel nad jednotlivými politickými systémy: „Největší zlo je diktatura, ať nacistická nebo komunistická. Obě ideologie řešily svou moc koncentračními tábory. V obou systémech se našli lidé, kteří podlehli ideálům těchto ideologií, aniž by šli logicky k jádru věci. Vždycky byli lidé, kteří šlapali jen podle sebe, a zájem národa je nezajímal… Proto je nejdůležitější přemýšlet a být lidmi…“
Nejtěžší chvíle svého života zažil v roce 2012, kdy zemřela jeho manželka. Žili spolu šestapadesát let, vychovali syna a dceru. „Byl to pro mě nejbližší člověk a nejtěžší okamžik mého života,“ uzavřel Ladislav Bartůněk vyprávění pro Paměť národa vzpomínkou na milovanou ženu.
