Devátá hodina, Žitná ulice v Praze. Důstojný muž svým charakteristickým pevným krokem vychází ze dveří domu číslo 10. Čeká na něj automobil, který ho má dovézt do jeho úřadu, na ministerstvo financí. Čeká na něj však i dvacetiletý mladík. Ten přistoupí a z bezprostřední blízkostí vypálí dvě rány do mužových zad. Muž upustil tašku se spisy a sesunul se k zemi, zatímco mladík se dává na útěk… Je 5. ledna 1923.
Tak začalo utrpení JUDr. Aloise Rašína, jednoho z otců Republiky Československé. Známe dobře začátek tohoto utrpení i jeho konec. Na Rašína byl spáchán atentát, na jehož následky 18. února 1923 zemřel.
Atentát
Mladík byl dopaden okamžitě. Výstřely zaslechl nadstrážmistr Bílek a běžel k místu atentátu z rohu Žitné a Štěpánské ulice a stačil zahlédnout, jak atentátník utíká do Příčné ulice, která ústí téměř naproti domu, v němž Rašín s rodinou žil. Mladíka si všiml i další člověk, který policistu upozornil, že podezřelý vběhl do vchodu domu č. 4. Bílek se vydal za ním, když ho dostihl, mladík odhodil svou pistoli. Z blízké Spálené ulice dorazil další policista a s ním revírní inspektor. Společně odvedli pachatele z místa činu na policejní stanici v nedaleké Salmovské ulici.
Tam za nimi přispěchal kromě policejního prezidenta Bienerta i pan rada Vaňásek, jehož veřejnost může znát jako radu Vacátka z populárních televizních detektivek. Kancléř Šámal obratem informoval prezidenta Masaryka.
Chroptícího Rašína se hned po atentátu ujal jeho soused MUDr. Rudolf Weissberger, přivedl ho Emil Švitorka, který od doktora zrovna vycházel a byl prvním očitým svědkem události. Rašína odnesli do domu, kde ho Weissberger ošetřil, a přivolali sanitní vůz. Ten Rašína odvezl do sanatoria v Podolí.
To tehdy bylo jedním z nejlepších zdravotnických zařízení v Evropě. Jeho ředitel doktor Hejda se pokoušel zajistit těžce raněnému Rašínovi péči nejlepších lékařů v zemi. Poté, co se mu nepodařilo sehnat profesora Jedličku, který byl mimo Prahu, povolal prof. Julia Petřivalského.
Nejdřív Rašína zrentgenovali. Nicméně snímky neodhalily, kde přesně je projektil. Poté následovala operace, kterou vedl prof. Petřivalský. Asistovali mu MUDr. Weissberger, Diviš a Bláha, který o péči zanechal rozsáhlé svědectví. Kulku v Rašinově těle hledali přes půldruhé hodiny. MUDr. František Bláha ve svých nedokončených pamětech také poměrně podrobně popsal, jak zákrok i další léčba pokračovaly.
Bláha líčil, že Rašínovo břicho bylo v pořádku. Ale kolem páteře operatéři našli spoustu výronů krve. Ošetřili, co v daný moment ošetřit dokázali, pacientovi dali uklidňující injekce. Jistě si ale po zkušenostech z operací zraněných vojáků z první světové války byli vědomi vážnosti zranění i možných dalších komplikací.
Reportáž psaná na záchodě
O události se samozřejmě nejdříve dozvěděly úřady. Tichou poštou se samozřejmě zpráva o události roznesla a přitahovala pozornost veřejnosti. Očekávaly se i demonstrace, policie a četnictvo se připravovaly na případné další útoky. Podolské sanatorium bylo střeženo ze všech stran. Policisté prý stáli i na vyšehradských šancích, aby z žádné strany do Podolského sanatoria nepronikl nikdo nepovolaný.
Uvnitř se zatím odehrával boj o Rašínův život. Proběhlo ono rentgenování a porady lékařských koncilií. Bylo jim zřejmé, že ministrův stav je velmi vážný. Odpovědná místa si zajisté přála mít naprostou kontrolu nad informacemi o zdravotním vývoji prominentního pacienta. Přesto v tomto ohledu zůstalo u přání. Jeden zuřivý reportér se totiž podle vzpomínek Dr. Bláhy ukryl na toaletě, a to hned vedle operačního sálu. Odtud obětavý redaktor vyslechl přímo od lékařů leccos o průběhu operace a vyšetřovacích procedurách, které Alois Rašín podstoupil.
Oním reportérem byl Josef Vejvara z Národních listů, a ty tak přinesly již velice konkrétní zprávy. Informací lační čtenáři se dozvěděli, že pan ministr má „průstřel míchy v hrudní části a poranění pravostranné dutiny pohrudniční“. Dozvěděli se i to, že Rašín je ochrnutý. Pro kontext dodejme, že pan redaktor Vejvara začínal jako lokální novinář v regionálních novinách. Pak se dostal do Národních listů, kde působil jako soudničkář. Ovšem později (snad i díky svému novinářskému úsilí) se stal místopředsedou Spolku českých žurnalistů.
„Stav pana ministra jest vážný“
Přestože se úřady bály, že Rašínův odchod by mohl poškodit mimo jiné stabilitu československé ekonomiky, byly po tomto úniku informací zřejmě nuceny být v komunikaci otevřenější a sdílnější. Na první pohled byl totiž viditelný rozdíl mezi mimořádně neurčitou oficiální zprávou a reportáží, kterou Národní listy přinesly.
Noviny plnily i další dny nové a nové podrobnosti o atentátu a výpovědi očitých svědků. Národním listům popsal svou službu i onen nadstrážmistr Bílek. Večerní vydání listů už znalo i atentátníkovu identitu, informační embargo se tedy nepodařilo.
Objevovalo se také množství domněnek, nepodložených zpráv a obskurních svědectví. Nutně se tedy musela změnit i komunikace úřadů s veřejností. Lékařské koncilium proto začalo vydávat pravidelnou zprávu o stavu pana ministra. Poměrně ochotně pak s tiskem komunikovali i jednotliví lékaři. Atentát se stal hlavním tématem po několik dalších dní, v souvislosti s atentátem se i ekonomické články staly jaksi výraznějšími. Smršť informací o Rašínovi se postupem času uklidňovala, úřadům se pomocí oficiálních zpráv dařilo komunikačně kontrolovat situaci už lépe.
Všichni prezidentovi muži
Druhý den se dostavil i prof. Jedlička, který Rašína znovu zrentgenoval a objevil kulku. Byla v ministrově jedenáctém (bederním) obratli a přerušila míchu. To byla patrně ta nejhorší možná situace.
Lékařský tým byl posílen o další specialisty. MUDr. Pelnář a MUDr. Syllaba pečovali dlouhodobě o zdraví prezidenta republiky. Byl povolán také MUDr. Antonín Heveroch, specialista na neuropsychologii. Pomocí elektrických šoků, klyzmat a cévkami se potvrdila diagnóza. Rašín má přerušenou míchu. Kulka byla v nejhorším možném místě. Pokus o její vyjmutí lékaři vyhodnotili jako riskantní pro pacientův život.
K Rašínovu nemocničnímu lůžku v pokoji 323 přijel 16. ledna 1923 o poledni i sám prezident Masaryk. Byť spolu z dřívějška měli spory, byl si dobře vědom Rašínovy důležitosti pro mladou republiku, a oceňoval, co pro ni Rašín vykonal. Pro ochrnutého Rašína se pokusil zajistit lékaře světového formátu. Ze spřátelené Francie přijel světově patrně nejvěhlasnější neurolog Josef Francois-Felix Babiński a stejně proslulý chirurg Thierry, hrabě de Martel.
Dr. Bláha ve svých nedokončených pamětech uvádí:
„Sanatorium obdrželo strohý, leč nutný rozkaz: udržet Rašína co možná nejdéle, aby se naše měna a finance nezhroutily.“
Jak se plaší smrt
Lékaři neustále konzultovali i s francouzskými specialisty možnosti záchrany pacienta. Prováděly se masáže, léčba elektrickými šoky. Novinám se každý takový pokus sděloval s optimismem. V Národních listech se například 17. ledna objevila věta, že „lékaři vyslovují naději, že se Rašín do třech týdnů bude moci posaditi do křesla“. Po třech týdnech ale Rašín zemřel… Byly to ovšem dlouhé týdny…
Na počátku chodily za Rašínem návštěvy. Byly jich desítky a jejich soupis je v podstatě seznamem tehdejší elity. Snad i to jaksi mělo rozptýlit obavy veřejnosti. Ta byla krmena ale i vyloženě optimistickými zprávami. Přesto oficiálnímu komuniké lékařského koncilia dominovalo jediné sdělení: „Pacientův zdravotní stav je nezměněn.“
To bylo zjednodušující sdělení. S postupujícími dny bylo nutné opatřit vodní lůžko kvůli proleženinám a flegmóně, což je bakteriální zánět šířící se měkkými tkáněmi. Čelit se však muselo i infekci, kterou do těla přinesla střela uvízlá v Rašínově páteři. Obtíže nastaly i se střevy a močovým měchýřem. Od 21. ledna se Rašínovi začalo velmi obtížně dýchat a zvýšily se teploty. Objevil se zánět na plicích.
Silné tělo i duch Aloise Rašína procházely těžkou zkouškou, všemu čelil statečně. Nepřestával pracovat ani na nemocničním lůžku, docházeli za ním jeho straničtí i koaliční kolegové. Nechal si předčítat z tisku. Jeho mysl však začaly pozvolna zatemňovat toxické horečky, které přinášela právě flegmóna. I bolesti zesílily do takové míry, že musely být tišeny vysokými dávkami analgetik. Srdce přesto vzdorovalo. Vzdorovalo dlouho, ale nakonec podlehlo a 18. února 1923 dotlouklo.
Finis coronat opus
Atentát na Rašína zapůsobil na život republiky dramaticky v mnoha sférách. Patrně znásobil obavy z bolševismu. Atentát přinesl podle všeho i pocit ohrožení a způsobil jakýsi příklon k republice. Zamýšlel se nad tím i první československý premiér Karel Kramář, který sám přežil pokus o atentát v roce 1919.
„A zdá se mně, že musíme znovu pod dojmem tragické té události mysliti na něco jiného než na pomsty a odplaty. Vražedný atentát odkryl propast, nad kterou stojíme. A povinností nás všech, kteří svůj národ milujeme […] nemůže být nic jiného, než pevněji než dřív semknout své řady a nepřátelům republiky ukázati, že se mýlí, jestli si myslí, že vnitřní naše rozladěnost je už tak veliká, aby mohli zahájiti generální útok na stát.“
Atentát a Rašínova oběť nakonec společnost vlastně spojily, útok byl vnímán jako útok na republiku. Rašínova smrt provázená velkým utrpením dala lidský rozměr snahám o postavení silné ekonomické základny, které se mohly jevit i jako bezohledné. Rašín se opět jevil jako upřímný služebník republiky, a nikoliv jako služebník finančníků. Svým způsobem establishmentu vrátil důvěru… A ten toho také využil pro schválení tzv. Zákona na ochranu republiky. K dalším atentátům nedošlo a zemi nezachvátila bolševická revoluce ani sociální nepokoje. Československo si až do mnichovské krize jako jediná země ve středoevropské prostoru udrželo demokratický politický systém. Byť zmiňovaný zákon na ochranu republiky je z dnešního pohledu v některých svých článcích dost kontroverzní.
Odkaz
Republika měla ve svých prvních letech štěstí na osobnosti, které se postavily (či byly postaveny) do jejího čela. Měla štěstí, přímo mimořádné, že jednou z těch osobností byl Rašín. Každá velká věc potřebuje svého mučedníka, říká klasik. Alois Rašín takovou úlohu sehrál, příkladně, statečně a důstojně. Uzavřel své celoživotní poslání.
Bylo by však neuctivé redukovat jeho historický odkaz pouze na martyra trpícího za „boj o silnou měnu“. Rašín byl totiž také jedním ze skutečných „Otců zakladatelů“ samostatné Republiky Československé. Byl jedním z „Mužů 28. října“ a také tím, kdo v předvečer vyhlášení samostatnosti napsal první zákon nové republiky. Svou energií a svými činy dokázal strhnout lidi, jít příkladem, brát na sebe odpovědnost a projevit statečnost… Ale také nést riziko. I díky jeho osobnosti se Československo stalo sebevědomým státem stojícím na pevných morálních i ekonomických základech.
