Miroslava Kaštovská, rozená Tkáčová, přišla na svět roku 1931. Vyrůstala na samotě Znajka mezi Čeladnou a Horní Bečvou. Chalupa vysoko v horách byla až do roku 1940 s okolním světem spojena jen vyšlapanou pěšinou. I nejbližší sousedé bydleli poměrně daleko. O rok mladší Eliška Michalská pochází z Prostřední Bečvy, rozlehlé obce položené v údolí stejnojmenné řeky (Rožnovské Bečvy). Její otec Eduard Roska zde působil jako tajemník obce a kde rodiče její matky vlastnili firmu a výrobu houní a sukna.
Členitý horský terén Beskyd se stal zejména po potlačení Slovenského národního povstání na podzim roku 1944 působištěm partyzánů. Jejich jádro tvořil výsadek vyslaný v srpnu téhož roku na slovenské území ze Sovětského svazu. Partyzánský oddíl Jana Žižky se později zformoval do 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky Velel mu Slovák Ján Ušiak a náčelníkem štábu se stal sovětský voják Dajan Bajanovič Murzin. Oddíl se po přesunu na Moravu postupně rozšiřoval a stal se největší vojenskou jednotkou bojující za druhé světové války proti německým okupantům na území Čech a Moravy.
Předstírali, že jdou na houby, přitom partyzánům nosili jídlo
Partyzáni by se v horách neobešli bez pomoci místních obyvatel. Mezi podporovatele odbojářů patřily i rodiny obou pamětnic. Tkáčových na Znajce hostili náčelníka štábu D. B. Murzina, který onemocněl a od lékaře dostal doporučení, že se musí alespoň jednu noc vyležet. „Murzin přišel večer. Maminka mu dala čisté prádlo a jeho špinavé mu vyprala. Celou noc se topilo a sušilo se na kamnech, aby to měl do rána suché, a on ležel v tatínkově oblečení a potil se. Jeho dva pobočníci mezitím drželi hlídku,“ vzpomíná Miroslava Kaštovská. Partyzáni se potom u Tkáčů objevovali často. „Maminka každý druhý den pekla chleba, i když toho obilí bylo málo, ale vždycky se někde sehnalo,“ dodává.
Partyzánům pomáhal také Eduard Roska, otec Elišky Michalské. Aby nebyl nápadný, brával s sebou při cestách do lesa se zásobami pro partyzány dvanáctiletou Elišku a další dva malé chlapce. „Předstírali jsme, že jdeme na procházku nebo na hřiby. Měli jsme batůžky a v nich chleba a další potraviny. Nechávali jsme to v hájovně a tatínek nám pak batůžky vycpal, aby to nebylo podezřelé,“ vzpomíná Eliška Michalská. Tenkrát neměla tušení, že podporují partyzány, otec s ní tyto záležitosti neprobíral.
Eliška tehdy také vyřizovala vzkazy mezi jednotlivými odbojáři Chodila na turistickou chatu Martiňák, ve které se konaly důležité ilegální schůzky. Zprávy nosila taky do hospody na Nové v Prostřední Bečvě.
Okolní lesy byly plné lidí, kteří rodiny navštěvovali. Tkáčovi ani Roskovi si ale nemohli být jisti, zda nešlo o provokatéry nasazené gestapem, jejichž pobyt v domě by je mohl stát život. Návštěvy museli hlásit na obci, ale vždy to udělali po delší době, aby případný utečenec získal náskok.
Jindřich Tkáč používal chůdy, aby ho neprozradily stopy ve sněhu
Nacistické bezpečnostní složky proto v listopadu roku 1944 zosnovali rozsáhlou protipartyzánskou akci s krycím názvem Tetřev. Ještě před samotnou operací se dne 2. listopadu 1944 pod vrcholem kopce Čertův mlýn v Beskydech odehrála schůzka mezi štábem Žižkova oddílu a zástupci ilegální komunistické organizace z Moravské Ostravy. Došlo však k prozrazení a štáb napadli členové roty Einsatzkommanda Ruhsam z Holešova. Při prudké přestřelce utrpěl velitel oddílu Ján Ušiak průstřel obou paží a D. B. Murzina postřelili do nohy.
Ján Ušiak se nakonec v obklíčení zastřelil. Zraněný Murzin vyhledal pomoc v domě Tkáčových na Znajce: „K ránu někdo klepe na okno, pes štěká, tak tatínek honem skočil k posteli a otevřel okno. Stál tam Murzin a říkal mu, že je raněný. Otec na to odpověděl, že jej u sebe nechat nemůže, protože lesy jsou plné gestapáků. Tak ho vzal na ramena a dovedl ho do krmelce, který byl kousek od nás a zahrabal ho do sena,“ vzpomíná pamětnice. Jindřich Tkáč nosil Murzinovi každý den jídlo. Jelikož se bál, že by jej prozradily stopy ve sněhu, chodil tam na chůdách.
Partyzány v Beskydech nahánělo 13 tisíc ozbrojenců
Den po přestřelce v Čertově mlýně nařídil státní ministr pro Čechy a Morfavu K. H. Frank rozsáhlou protipartyzánskou akci s krycím názvem Tetřev. Oblast mezi Rožnovem, Frenštátem a Čeladnou měla být hermeticky uzavřena. V Horní Bečvě a dalších obcích vyhlásili vyhlášeno stanné právo a zákaz vycházení. Za porušení těchto příkazů mohlo následovat zastřelení. Celkem bylo nasazeno 13 tisíc německých vojáků a policistů.
Operace trvala od 16. do 22. listopadu 1944. Výsledkem bylo několik padlých partyzánů i německých vojáků, desítky zatčených osob. S ohledem na enormní nasazení lidských zdrojů sami Němci výsledek operace nehodnotili pozitivně. Akce Tetřev přinesla narušení partyzánských aktivit, ale rozbít odboj na východě Moravy se nacistům nepodařilo.
Eliška Michalská vzpomíná na všeobjímající pocit strachu. Má však i jednu pozitivní vzpomínku: „Jeden německý voják uměl česky a říkal, že má doma taky takovou holčičku. Místo bonbonů mně nosil kostky cukru, který byl velmi vzácný.“
Během operace Tetřev byli Němci několikrát u Tkáčů na Znajce a dokonce prošli i těsně kolem bunkru, kde se ukrýval Murzin. „Šli kousek od něj a oni ho nevyčuchali. Měl ale nachystanou pistoli a jed. Bylo to kousek od nás, takže jsme byli na první ráně.“ popisuje Miroslava Kaštovská. Jindřich Tkáč ukrýváním Murzina, na kterého byla vypsána vysoká odměna, velmi riskoval. Vždyť měl v té době tři děti a nejmladšímu Josífkovi byl pouhý rok.
Jedno odpoledne si pro Murzina přišli dva partyzáni, jedním z nich byl Emil Muroň. Jak se později ukázalo, šlo o konfidenta ostravského gestapa. Podařilo se mu infiltrovat do partyzánské brigády a později udal mnoho rodin, které partyzánům pomáhaly.
Maminka mi držela pusu, ať nekecám
Miroslava Kaštovská vzpomíná, že Vánoce v roce 1944 Tkáčovi prožívali v tísnivé atmosféře. V okolí se zatýkalo a otec tušil, že ani oni dopadení neujdou. Když si gestapáci nakonec 18. ledna roku 1945 pro Jindřicha Tkáče přišli, doprovázel je i konfident Emil Muroň.
„Postavil se Němcům, kteří šli puškami proti němu. Začali jej mlátit pažbami a liskat, až mu tekla krev z nosu a pusy. Nás děti vyvedli do chodby, ale já jsem zůstala stát mezi futry. Jeden z Němců se mě zeptat, jestli tu chodili partyzáni. Řekla jsem, že ne, že nic nevím, že jsme v noci spali. Ale že co vím, tak tu nikdo nechodil. Dostala jsem takovou facku, že jsem hlavou narazila na jednu stěnu těch futer,. On se otočil a dal mi z druhé strany, a tak jsem naletěla na druhou stranu futer.“
Nakonec gestapo odvedlo i maminku Anežku Tkáčovou kvůli tomu, že měla partyzánům chystat jídlo.
Zatčení se nevyhnulo ani Eduardu Roskovi, otci Elišky Michalské. Odvedli ho během první vlny zatýkání v Bečvě 5. listopadu 1944. „Přišel tam takový menší člověk a vytáhl tatínka z postele. Tatínek byl úplně vyjevený. Sáhl na noční stolek a on ho po ruce mlátil pistolí,“ vzpomíná Eliška Michalská. „To mě rozčililo, tak jsem na něho zařvala, že je to taky člověk a co si o sobě myslí. Byla jsem tenkrát tak drzá, že jsem mu řekla, že se mu to možná všechno vrátí. Maminka po mně skočila a držela mně pusu, ať nekecám, nebo ji přivedu ještě do většího neštěstí.“
Zatčené odbojáře včetně Jindřicha Tkáče a Eduarda Rosky odváželi do nedaleké obce Bílá, kde mělo gestapo sběrný tábor. Eduarda Rosku v během vyšetřování v Bílé dne 9. listopadu postřelili. Následně ho převezli právě do Kounicových kolejí, kde jej o dva měsíce později 9. ledna 1945 zastřelili. To se ovšem Roskovi dozvěděli až po válce.
Svědectví proti kolaborantovi
Maminka Miroslavy Kšťovské Anežka Tkáčová se po několikadenním zatčení vrátila domů, ale otce už rodina nikdy neviděla. Dodnes nevědí, co se s ním stalo, o smrti Jidřicha Tkáče nechtěli prý hovořit ani spoluvězni, kteří měli štěstí a přežili. „Nejspíše zahynul v Kounicových kolejích,” domnívá se pamětnice.
Rodina Tkáčových po válce samotu Znajka opustila, dnes už chalupa nestojí a na místě roste hustý les. Nakonec se usadili v moravských Sudetech. Miroslava Kašťovská vzpomíná, jak v roce 1947 přišel za maminkou strýc Spáčil, že se na Frýdecku nejspíš objevil Emil Muroň a jestli by ho ještě poznala. Anežka Tkáčová ho bezpečně identifikovala, a tak strýc jeho pobyt ohlásil na policii. V dubnu 1947 se konal soud. „Maminka byla třetí, co vypovídala. On se začal ohrazovat. To už mu vzali slovo. Tenkrát tam vypovídalo šedesát rodin a druhý den byl oběšen.“ Emil Muroň byl popraven 18. dubna 1947 v Novém Jičíně.
