Je první říjnový pátek, vládne krásné podzimní počasí a v hale na pražském Hlavním nádraží to hučí jako v úle, snad jen tváře zahalené respirátory připomínají, že se druhým rokem potýkáme s pandemií. Jinak je vše, jak má být, a rychlík na Moravu na začátku víkendu praská ve švech. Návrat (téměř) k normálu znamená, že po dvouleté pauze vyrážíme na výlet po stopách naší moderní historie s Klubem přátel Paměti národa.
Když klub někdy před deseti lety vznikl, šlo o desítky lidí, kteří se k nám přidali jako nadšenci, kterým je blízká naše práce a jsou ochotni ji podpořit – ať už tím, že zadají příkaz v bance a posílají Post Bellum drobné pravidelné platby, nebo že pomáhají třeba jako dobrovolníci. Od začátku jsme věděli, že takoví lidé si zaslouží naši pozornost a „něco navíc“. Už nevím, koho někdy na jaře roku 2013 napadlo objednat zájezdový autobus a vyrazit s členy klubu do Příbrami za bývalým muklem Františkem Zahrádkou, se kterým jsme strávili nezapomenutelný den v bývalém lágru – památníku Vojna. Ohlasy účastníků nás přiměly vymýšlet další výlety, které se opakovaly zhruba s půlroční periodicitou. Tak jsme se v následujících letech vydali s agentem chodcem Františkem Wiendlem pošumavskými hvozdy k německé hranici, s politickým vězněm Zdeňkem Mandrholcem jsme navštívili Jáchymovsko včetně legendární Věže smrti ve Vykmanově, Terezínem nás provázela paní Doris Grozdanovičová, v Českém středohoří jsme s pamětníky putovali po stopách tamních undergroundových komunit, navštívili jsme Javoříčko, pardubický Zámeček a další místa paměti. Bohužel covid-19 těmto výletům učinil přítrž. Naštěstí jen dočasně, takže letos na podzim můžeme zamířit na Valašsko po stopách tamních partyzánských bojů a setkat se s jedním z nemnoha posledních válečných veteránů Janem Hronkem.
Prožít příběh s pamětníkem v místech, kde se odehrál
Už od počátku na výlety s klubem přátel pravidelně jezdí Hana Hubková, učitelka z Prahy, kterou náklonnost k Paměti národa nakonec přivedla do řad našich spolupracovníků – má za sebou několik úspěšných cyklů projektů pro základní školy Příběhy našich sousedů a nyní lektoruje naše videoprojekce pro školy. Poté, co se za Pardubicemi vlak malinko vylidnil, zařizuje nám „vedoucí zájezdu“ Kristýna Bardová místa v kupé. Probíráme, co je za ten rok a půl v Paměti národa nového.
Když jsem ji pak poprosil, aby to, o čem jsme mluvili, nějak s odstupem zrekapitulovala, napsala mi: „Život Klubu přátel Paměti národa se v posledních dvou letech nejen díky invazi koronaviru, ale i s příchodem krajských poboček rozptýlil do různých koutů republiky. Celkově je akcí více, ale na ty je také zvána široká veřejnost. Výlet Klubu je ale vždycky něco trošku jiného. Jde o několikadenní výjezd, kde se sejde parta zapálených nadšenců. Téma je dané osobností hlavního hosta – pamětníka, který s námi stráví podstatnou část dne, vypráví, vzpomíná, odpovídá na zvídavé otázky. Ale nejen to – večer se jde obvykle posedět, debatuje se, seznamuje, povídá se o politice, vymýšlí se námět dalšího výjezdu… zkrátka je to příležitost strávit čas s ostatními podobně naladěnými lidmi, se kterými má člověk nejen společnou touhu podporovat Paměť národa, ale prožije si i daleko intenzivněji příběh samotných pamětníků, navíc v místech, kde se jejich příběhy odehrály.“ Zároveň ale vyjadřuje svůj pocit, že dříve jsme v Paměti národa „nosili členy klubu na rukou a teď se tak trochu tváříme, že už je téměř nepotřebujeme.“
Snad poslední výjezd na Valašsko pocity kolegyně Hanky trochu rozptýlí. I když začátek tomu nenasvědčuje – kousek za Chocní se vlak zastavil, prý nehoda na trati. Plánovanou zastávku v Olomouci a návštěvy tamního protiatomového bunkru – budoucího institutu Paměti národa – bude muset naše pražská sekce oželet. Do Otrokovic přijíždíme s tříhodinovým zpožděním a pak nás čeká ještě dlouhá cesta trolejbusem do Zlína. Tady nás naštěstí čeká „moravská sekce“ pod vedením Jitky Andrýsové, důležité postavy naší středomoravské pobočky a osoby, která má lví podíl na uspořádání tohoto výletu.
Směr Prlov
V sobotu ráno pak zhruba třicítka účastníků vyráží z příjemného hotelu v klidné čtvrti Zlína kolem typických baťovských domků na místo, kde na nás čeká objednaný autobus. Po nalodění vyrážíme východním směrem, projíždíme Vizovice, kde míjíme zámek, za války sídlo obávané expozitury gestapa. Silnice se stále víc kroutí, přibývá kopců a zanedlouho parkujeme v centru vísky Prlov. O tom, co se právě zde na konci války odehrávalo, si můžete přečíst tady a zde v našich článcích.
Přesouváme se k hostinci, kde nás vítají místní, včetně stávajícího i bývalého starosty. Jsme na Valašsku, a tak má uvítání podobu kalíšku čiré tekutiny. Usazujeme se v nevelkém lokále (v ten moment pro veřejnost zavřeném) a já se snažím představit si, jak to tady vypadalo onoho osudného 23. dubna roku 1945, kdy sem němečtí ozbrojenci nahnali vyděšené vesničany. To už se na pomyslné podium nenápadně staví muž v bekovce, hlavní postava našeho putování, Jan Hronek. Že letos v létě oslavil devadesáté narozeniny, by na první pohled uhádl málokdo.
„Já byl čtrnáctiletý kluk, chodil jsem na gymnázium do Vsetína. A oni potřebovali někoho, kdo by se dostal tam, kam dospělý nemůže. Jako spojka. Los padl na mě. Otec kantor, sokol, poradil jsem si s mapou, v lese jsem se orientoval… Začínal jsem ve „skupině Pro vlast“ v Hošťálkové. Nepochopím rodiče, jediného kluka dali na toto. Já se přiznám, že já bych váhal,“ vyprávěl Jan Hronek pro Paměť národa, jak se stal jako teenager odbojářem. Říká, že za války člověk dospěl rychleji než v čase míru.
Uměl s mapou a buzolou, stal se spojkou partyzánů
Na svět přišel Jan Mária Hronek v Uherském Hradišti, porod prý měl těžký. Rodina po čase přesídlila do Valašské Polánky, obce na Vsetínsku pár kilometrů. Jeho otec tu jako učitel získal „definitivu“. Jenže do toho přišlo zřízení protektorátu a vesnice pár kilometrů od slovenských hranic se stala útočištěm těch, kteří chtěli bojovat proti Hitlerovi a jako jedinou možnou únikovou cestu zvolili útěk z protektorátu na východ. Rodina Hronkových ilegálním cestovatelům poskytla přístřeší, řada z nich před překročením hranic přespala na pryčně ve včelíně. Po několika letech se situace na Valašsku změnila. Od podzimu roku 1944 se stal členitý horský terén Beskyd, Javorníků, Hostýnských a Vizovických vrchů operačním prostorem partyzánské brigády Jana Žižky, jejímž jádrem se stal výsadek ze Sovětského svazu. Vedle toho v oblasti operovaly paraskupiny Clay a Wolfram vyslané z Londýna.
Otec Jan Hronek starší byl vášnivým turistou a svého syna naučil „skautským“ dovednostem – orientaci v terénu, práci s kompasem a tak se Jan Hronek mladší už jako teenager stal v roce 1944 spojkou partyzánů. A podle všeho spojkou velmi výkonnou. O tom všem nám vypráví onoho dopoledne v prlovské hospodě klidným, ale rozhodným hlasem. Někteří z nás by možná rádi slyšeli víc osobních prožitků a méně obecného výkladu o situaci na Valašsku na konci války, ale i tak zní jeho výklad přesvědčivě a dokáže posluchače strnout. Když chce svým slovům přidat na důrazu, nezvyšuje hlas, ale jen lehce klepne do stolu před sebou. Třeba když chce zdůraznit, že odbojáři v roce 1944 neřešili, kdo je vyslán z Londýna a kdo z Moskvy a že všem šlo tehdy o společnou věc – o osvobození Československa, a že má výhrady proti výkladům některých současných historiků. Anebo když se dotkne dodnes bolavého tématu odsunu sudetských Němců v rámci poválečné odplaty.
Vydatnou dvouhodinovku v prlovské krčmě uzavírá projekce filmového dokumentu Valašsko – kruté jaro 1945, který přehledně shrnuje tragické události z Ploštiny, Prlova či Vařákových pasek. Vznikl z iniciativy Valašského odbojového spolku, sdružujícího místní badatele. Jak sami opakovaně říkají, chtějí, aby se o událostech konce války na východní Moravě mluvila a psala pravda, z nějakého důvodu se domnívají, že současné povědomí o tehdejším dění je zkreslené. Naší exkurzi se ovšem lidé ze spolku věnují s maximální péčí, snad jsou rádi, že se o tehdejší události někdo autenticky zajímá.
Předseda spolku Daniel Gargulák nás následně vede do kopce dědinou, ukazuje, kde stály vypálené domy, a po chvíli se zanoříme do lesa. S pár lidmi se zapovídáme, a tak mineme odbočku k partyzánskému bunkru ukrytému v lesním porostu. Ostatně, co by to bylo za bunkr, který by byl snadno k nalezení, jak nám připomíná prlovský starosta. Postupně se scházíme u zemljanky zbudované z dřevěných kulatin, dílem zapuštěné do svahu. Jedná se sice o repliku, ale poskytuje návštěvníkovi celkem dobrou představu, v jakém prostředí museli přebývat tehdejší odbojáři.
V Prlově navštívíme ještě malé místní muzeum v prostorách obecního úřadu, kde se můžeme seznámit třeba s prostřeleným sakem jedné z obětí prlovské tragédie. Za krásného počasí nasedáme do autobusu a míříme dál na východ. Po chvilce projíždíme Valašskou Polánku, bydliště Jana Hronka v letech války, a za chvilku stavíme v sousední vsi Leskovec. Čeká nás asi kilometrová cesta k pozůstatkům Juříčkova mlýna. O tragédii, která se zde odehrála počátkem dubna roku 1945 jsme už na webu Magazínu Paměti národa psali, vnímat ten příběh na místě se zasvěceným výkladem Romana Babici z Valašského odbojového spolku, a také autentickou zkušeností Jana Hronka ze sousední vsi, však dodá příběhu o to větší sílu. Zážitek ještě umocňuje atmosféra blížícího se soumraku. V dochovaných a částečně rekonstruovaných základech mlýna (šlo ve své době o moderní stavbu z předválečných let, žádná horská chýše) je dodnes umístěna expozice. Naštěstí zbývá dost času na všetečné dotazy našim průvodcům.
Násilí s koncem války neskončilo
Poté se přesouváme k autobusu a míříme zpět do Zlína. V hotelu nás čeká večeře, ale také projekce úplně nového dokumentárního filmu Samoty, který připravil náš kolega Adam Drda v produkci středomoravské pobočky Paměti národa. Představuje tři osudy moravských pamětníků spjaté s koncem války. Ignác Žerníček vypráví o dramatických událostech posledních válečných a prvních poválečných dnů v tehdy převážně německé a dnes už neexistující vesnici Štolnava u Šumperka. Ze stejného regionu pochází i Erika Bednářová, která vzpomíná na perzekuci, které musela jako dítě čelit kvůli německému původu, i když její matka byla uznána jako antifašistka. Vypráví o revolučních gardách a pobytu v lágru v olomouckých Hodolanech, kde ve strašných podmínkách strávila tři měsíce. Film pak graduje líčením historika Františka Hýbla, který zmapoval jeden z nejostudnějších zločinů poválečné protiněmecké odvety – masakr Karpatských Němců na tzv. švédských šancích u Přerova.
„Tohle by se asi panu Hronkovi nelíbilo“, napadne mě hned po odeznění titulků. On má svou odbojářskou zkušenost, bojoval proti Němcům, a tak jako naprostá většina tehdejších Čechoslováků tehdy sdílel, že němečtí okupanti by měli za spáchané zločiny nést zodpovědnost a – jak sám říká – nerozumí, proč bychom se dnes měli za odsun omlouvat. My, kteří jsme konec války nezažili, na násilí na bezbranných lidech, které, jak dnes víme, s koncem války nezmizelo, logicky nahlížíme jinak než tehdejší aktéři. Každopádně tak, ač to tak Jitka Andrýsová coby hlavní „dramaturgyně“ víkendového programu nejspíš neplánovala, dostáváme náležitou lekci z multiperspektivy a po projekci máme o čem diskutovat.
Partyzáni zvolili ze dvou špatných řešení to méně špatné
V neděli ráno je na programu návštěva Ploštiny, dalšího důležitého místa, kde se s koncem války nacisté krutě mstili civilistům. 19. dubna 1945 osadu a okolní samoty vypálilo zvláštní protipartyzánské komando „Josef“ pod velením Wernera Tuttera a zabilo 24 místních lidí. Ploština je vzdálená jen pár kilometrů vzdušnou čarou od Prlova, který jsme navštívili den předtím, ale na opačné straně hřebene Vizovických vrchů. A jelikož nejkratší cesta je kvůli rekonstrukci zavřená, jak se později ukazuje, jedeme objížďkou a cesta se protahuje. Za Valašskými Klobouky opouštíme hlavní silnice a začínáme prudce stoupat. Krajina kolem je nádherná, ale občas trneme, jak si mohutný autobus poradí s úzkou klikatou cestou. Poté, co projedeme osadu Smolina, říkám si: to jméno je mi povědomé. A pak si vzpomenu: vždyť právě odtud pocházel Josef Valčík, legendární voják, parašutista, příslušník výsadku Silver A, který padl v červnu roku 1942 spolu s Gabčíkem, Kubišem, Opálkou a dalšími v boji v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
Čeká nás další odbočka na úzkou cestu a za stále hlasitějších protestů šoféra šťastně dorážíme na Ploštinu. Malá osada stojí na náhorní planině, odkud je vidět do dáli. Docela rozsáhlý pomník zrovna prochází rekonstrukcí a chrání ho oplocení, zároveň ale na kopci dost silně fouká a možná proto je plot na několika místech povalený. Opět nás provází Jan Hronek a vypráví, co se tu koncem dubna roku 1945 vlastně odehrálo. Naráží i na otázku, která dodnes budí vášně: „Měli partyzáni schovaní v lese na německé vojáky vraždící civilisty zaútočit?“ Podle jeho názoru zvolili odbojáři při vědomí zjevné nacistické přesily z možných špatných řešení to nejméně špatné.
Zvolna se vracíme k parkovišti, srdečně se loučíme s panem Hronkem i s lidmi z Valašského odbojového spolku a dalšími průvodci. Na parkovišti už nás čeká řidič autobusu a má potřebu podělit se s námi o to, co se mezitím dozvěděl v místní restauraci. Prý za celou tragédii mohli partyzáni, kteří proti Němcům nezasáhli. Raději to necháváme bez komentáře a jdeme se podívat k nedaleké samotě Na Ryliskách, kde se odehrál tragický příběh rodiny Raškových, o kterém pro Paměť národa podala svědectví dnes již nežijící paní Božena Husťová. Na místě nacházíme pomník jejich souseda z osady Františka Beldy.
A pak už nás čeká cesta zpět do Zlína a Otrokovic některé z nás pak cesta vlakem do Prahy, tentokrát už bez větších problémů. Cestou zpět přijde na přetřes i otázka, kam se vydáme příště? Pokud jste článek dočetli až sem a zajímá vás, jaká místa paměti příště navštívíme, stačí vstoupit do Klubu přátel Paměti národa a vše se dozvíte včas a z první ruky.
