Eva Melmuková Šašecí (25. února 1932 – 5. listopadu 2022) pocházela z rodu Šašecích z Telče. Její otec Oto působil od první republiky jako představitel Československa v Mezinárodním ústavu zemědělském v Římě, kde se jeho dcera Eva také narodila. Ještě před druhou světovou válkou se přestěhovali do Prahy, protože Oto pracoval na Československém ministerstvu zemědělství v ekonomickém odboru.
Na podzim 1957 byl zatčen, posléze byl ve vykonstruovaném procesu spolu se zemědělskými odborníky odsouzen. V květnu 1960 byl amnestován.
Po studiích na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě působila Eva Melmuková od roku 1954 nejprve jako vikářka a později farářka Českobratrské církve evangelické v Praze na Smíchově.
Mladá duchovní přitahovala zájem a na bohoslužby přijíždělo ze všech koutů Prahy až na 400 účastníků, čemuž komunisté nehodlali přihlížet. Přeobsadili zastoupení staršovstva smíchovského sboru a narušili vztahy uvnitř. Výsledkem tohoto počínání mělo být odstranění Evy Šašecí, aby nemohla být zvolena farářkou, což by umožnilo její další činnost na Smíchově. V prosinci 1957 tak obdržela od synodní rady oznámení, že státní správa jí s okamžitou platností odebírá souhlas k vykonávání duchovenské činnosti.
Poválečné politické události Eva Melmuková reflektovala ve svých básních, první z nich se týkala komunistického převratu 1948. Verše vznikaly z potřeby souvěrců a měly posilovat lidi během komunistické diktatury v padesátých letech. K mladé autorce se tak dostala i báseň „Balada o hromádkách“ zaměřená proti komunisty oceňovanému děkanu Josefu Hromádkovi. Právě onu báseň později vyšetřovatelé Státní bezpečnosti zabavili při zatýkání Evina otce Oty Šašecího. Použili ji pak jako jeden z kompromitujících materiálů pro navázání spolupráce s Evou Melmukovou.
Bezpečnostní orgány ministerstva vnitra s ní navázaly v říjnu 1958 spolupráci. Vázací dokument o spolupráci ale odmítla podepsat a vypracovala vlastní prohlášení. Na základě odmítnutí plnění úkolů došlo v květnu 1961 k ukončení spolupráce s agentkou pod krycím jménem „Smíchovská“. Výpověď zesnulé potvrdily i archivní materiály.
Převážnou část normalizace strávila ve Výzkumném ústavu pivovarském a sladařském v Praze. Jako invalidní důchodkyni jí úřady v roce 1986 po 29 letech zákazu znovu dovolily působit jako farářka.
V roce 1989 stála u zakládání Občanského fóra v Telči a uspěla v prvních svobodných komunálních volbách do zastupitelstva města. O rok později se na půdě evangelické fakulty habilitovala a pět let zde přednášela církevní dějiny.
