Přinášíme článek naší nové sesterské organizace Post Bellum – Ukraine ve Lvově, která dokumetuje příběhy pamětníků důležitých události ukrajinských dějin. Jedním z nich je Alik Olisevyč, legendární lvovský hippie, bojovník za lidská práva, spisovatel a organizátor první politické demonstrace na Ukrajině během perestrojky.
S mateřským mlékem
Důvody nemít rád sovětský systém by Alik Olisevyč našel ještě před svým narozením. Jeho rodiče Tajisija a Oleksandr Olisevyčovi byli během druhé světové války deportováni na nucené práce do nacistického Německa, kde se jim poblíž Berlína narodila dcera Halyna. Během ofenzívy Rudé armády v roce 1945 byli manželé rozděleni a Oleksandra mobilizovali do prvních řad osvobozeneckého vojska. „Potrava pro děla. Jak mi vyprávěl můj otec, za nimi šli příslušníci NKVD (Lidového komisariátu vnitřních záležitostí) a stříleli všechny, kteří se nechtěli útoku účastnit. Můj otec překvapivě přežil,“ říká Alik.
Po osvobození Berlína byl Oleksandr Olisevyč přesto odsouzen na deset let v pracovním táboře za údajnou vlastizradu – pracoval přeci pro nepřítele. Tajisija po návratu do Kyjeva putovala na pět let do vězení a malá Halynka musela do sirotčince.
Alikovi rodiče si své tresty odseděli v plné délce. A ještě další dva roky nedovolila sovětská vláda Olexandrovi přestěhovat se do Lvova, kde na něj Tajisija s jeho dcerou čekaly. Rodina se tak znovu sešla až v roce 1957. Následující rok se jim narodil syn Oleg (Alik).
Mít vlasy jako Ježíš
Alika už od útlého dětství fascinoval obraz Ježíše Krista: „Na západě Ukrajiny jsme měli obrázky svatých v každém domě: Matku Boží, Ježíše Krista. A mně se opravdu líbil vzhled Ježíše. Když jsem viděl ty dlouhé vlasy, už jsem vědomě i podvědomě věděl, že takové vlasy chci.“ Styl a světonázor malého Olisevyče formovaly také romantické filmy o svobodymilovných a odvážných indiánech z amerických prérií.
Než matka Tajisija v prosinci 1965 zemřela, Alik krátce předtím nastoupil do školy. Poslali ho do internátní školy v městečku Brjuchovyčy nedaleko Lvova. Tam začal příběh jeho protestů, nejprve dětinských a nevědomých, ale již antisystémových.
Od třetí třídy začal Olisevyč studovat ve Lvově, ale z internátu opakovaně utíkal, a proto ho již ve devíti letech zařadily do své evidence policejní orgány. O rok později je Alik poprvé zapojen do programu „převýchovy“ problémových teenagerů, konkrétně k vojenské jednotce města Drohobyč.
Následně ho posílají do města Rava-Ruska poblíž Lvova, kde se seznamuje se staršími kluky z hnutí „hippies“, inspiruje se jejich stylem a znalostmi a učí se způsobům, jak vzdorovat vojenské disciplíně. Tito „vlasatí kamarádi“ ukázali Alikovi západní hudbu a lvovskou undergroundovou scénu, seznámili ho se zahraničním tiskem a samizdatem.
Psal se rok 1968 a Olysevičovi se také dostalo do rukou číslo sovětského časopisu Kolem světa s článkem o vzniku hnutí hippies ve Spojených státech. Od té doby začal Alikův styl a protest získávat vědomé ideologické rysy.
Otec Oleksandr Alikovy výstřelky nikdy zvlášť nepodporoval. Až v dospělosti Olisevyč mladší pochopil, že otcova přísnost byla pokusem ochránit syna před trestem, který mohl následovat ze strany systému.
V hledáčku KGB
Zatímco se mladý Olisevyč připojoval ke komunitě a poznával kulturu hippies, KGB se zaměřila na lvovskou subkulturu. Americký historik William Rish ve své studii píše: „7. listopadu [1970], v den výročí Říjnové revoluce [...] se Vjačeslav Jeresko, pravděpodobný provokatér KGB s pochybnou minulostí, pokusil ve fašistické uniformě promlouvat před velkým shromážděním hippies poblíž Lvova.“
Téhož měsíce byl Jeresko zadržen pro nedovolené držení zbraní. Tato epizoda měla za následek vyšetřování dalších členů komunity hippies. Někteří byli propuštěni z práce a vylučováni ze vzdělávacích institucí.
Pověst o radikálních skupinách hippies se ze Lvova rozšířila do dalších republik Sovětského svazu. V červnu následujícího roku vláda povolila mladým lidem uspořádat před velvyslanectvím USA v Moskvě protestní akci proti válce ve Vietnamu. Jakmile se však aktivisté shromáždili, bezpečnostní složky začaly masově zatýkat. Olisevyč považuje tuto epizodu za provokaci KGB s cílem zjistit přesný počet členů hnutí hippies v Moskvě.
Republika Svaté zahrady
V roce 1974 se Olisevyč seznámil s Jereskem a okamžitě pochopil, v čem se od sebe liší: „Naše generace, která si zakládala na přirozených principech hnutí hippies, se těmto lidem vyhýbala.“ Alik byl součástí jiné skupiny přívrženců hnutí, která byla založena v roce 1968 a nazývala se „Republika Svaté zahrady“. Sedmnáctiletý rockový hudebník Ilko Lemko byl zvolen „prezidentem“ republiky.
„Měli jsme tam ministra kultury a ministra sportu. Byla to taková hra, zábava, protestní alternativa komunistické straně a komunistickému svazu mládeže,“ vzpomíná Alik.
Ačkoliv „občané“ Republiky Svaté zahrady používali politická hesla (jako „Sral pes na KSSS“) a symboly (ukrajinský trojzubec na vlajkách), v metodách se od svých radikálních předchůdců lišili. Hnutí hippies nové generace vyjadřovalo svůj protest demonstrativním nesouhlasem s kánony sovětského režimu, skrz na svoji dobu výstřední způsob života:
„Nošením ošuntělých roztrhaných džínů, malovanými obličeji, indiánským oblečením. Oni [vláda] nevěděli, jak s tím bojovat. Byla to výzva a protest proti obecně přijatým normám chování a morálky.“
Velká část mládež samozřejmě ke skupině hippies nepatřila. Alik je rozděluje na ty, kteří s hippies sympatizovali, ale nepřipojili se, a další, kteří usilovali o kariérní růst v komunistickém svazu mládeže nebo straně. Poslední skupinu označuje za „přizpůsobené“. Ani nemuseli ve stranické ideály nevěřit, ale přesto jim sloužili: „Říkali jsme jim „čtverce“, to znamenalo, že takový člověk kromě toho svého čtverce neviděl nic jiného.“
Podle Alika se lidi jeho kategorie snažili dostat tyto „lidi systému“ z jejich čtverců, nejbližšího okolí, a ukázat jim, že kolem existují mnohem zajímavější věci než „sedět od rána do večera ve stranických výborech a studovat stanovy“.
„Hnutí hippies bylo obecně apolitické. Nebyli jsme nacionalističtí. Mezi námi byli lidi různého náboženského vyznání. Nám to nevadilo. Pro nás byl důležitý jednotlivec a jeho osobnost,“ hodnotí to dnes Olisevyč, podle něhož do společenství Svaté zahrady patřili nejrůznější lidé, které kromě hodnot hippies spojovala také nechuť ke komunistické straně a k sovětskému systému. Na tomto základě se ke konci osmdesátých let začala mezi lvovskými hippies vytvářet i jejich politicky aktivní odnož.
Hippies všech zemí spojte se!
Pro Alika Olisevyče bylo podnětem k sociální a politické angažovanosti založení nezávislého odborového svazu Solidarita v roce 1980 v Polsku. Alik se pokusil navázat spojení se „západem“ prostřednictvím dopisů redaktorům českých, polských a jugoslávských periodik, nebo oslovováním turistů ve Lvově. Jeden z jeho dopisů byl publikován v jugoslávském hudebním časopise Džuboks v roce 1982, pročež byl opakovaně vyslýchán KGB.
„Byli jsme odlišní od západních a amerických hippies. Oni měli více svobody, demokracii a my jsme žili v totalitním systému. V tom vězení národů jsme nechtěli žít. Cítili jsme jako nezbytnost oddělení Ukrajiny od Sovětského svazu,“ vysvětluje Alik. „Hledali jsme v jiných republikách ty, co jsou na tom podobně. A porozumění jsme nenacházeli až tolik u Rusů, jako u pobaltských národů: Estonců, Lotyšů a Litevců.“
Protože cestování po Sovětském svazu bylo na rozdíl od zahraničí dostupné, lvovská hippie komunita se od šedesátých let 20. století přátelila s pobaltskou undergroundovou scénou. V srpnu 1987 se proto Alik Olisevyč a jeho kamarád Oleh Salo zúčastnili protestní akce v lotyšské Rize svolané na výročí podpisu paktu Ribbentrop-Molotov.
„Blížíme se do centra města – všude moře lidí a spousta policie, všechno je zablokováno. Koukáme na hesla, která Lotyši psali v lotyšštině a ruštině „Svoboda Lotyšsku“, „Freedom Latvia“, „Svoboda politickým vězňům“. Viděl jsem lidi nosit květiny k pomníku Mildy, jak se mu říkalo (pomník Svobody v centru Rigy, pozn. red.). A tam vidím autobusy značky Ikarus, na kterých přijely policejní jednotky, udělaly přibližně pětimetrový rozestup a ve dvou nebo třech řadách se seřadily,“ popisuje akci.
„Pouštěli po jednom člověku, vy jste šli třicet metrů k pomníku a položili květiny. A ti ostatní lidi to viděli, tleskali a křičeli, zatýkala je policie a snažila se jim odebrat fotoaparáty. V americkém Rádiu Svoboda hlásili, že tam bylo asi deset tisíc lidí a že to byla první politická akce v Sovětském svazu. A zároveň to byla největší akce v Lotyšsku,“ vzpomíná Alik Olisevyč. Oba ukrajinští přátelé patřili k těm, jimž se květiny k pomníku položit podařilo.
Za svobodnou Ukrajinu!
Akce v Lotyšsku inspirovala Alika a Oleha k uspořádání demonstrace za lidská práva ve Lvově 20. září téhož roku, v den městských oslav. V tento den, aniž by kohokoli varovali, šli do Virmenské (Armenské) ulice, kde se scházela mládež z undergroundu.
„Bylo to spontánní a zároveň i připravené. Začali jsme psát hesla a děvčata už se k nám přidávala a také psaly rtěnkami různá hesla jako „Glasnost“, „SSSR – Amerika – jaderné odzbrojení“, „Svoboda“, „Alternativní vojenská služba“. To jsme psali, protože jsme nechtěli vstupovat do armády, aby nás používali jako potravu pro děla, jako například v Afghánistánu,“ líčí Alik Olisevyč začátek akce, na níž se zpočátku podílelo asi třicet aktivistů.
„Když jsme prošli centrem podruhé, tak za námi možná šlo okolo dvou stovek lidí. Lidí, kteří už byli unaveni a chtěli svobodu. Neříkám, že jsme chtěli, jak se tomu říká dnes „nezávislost“, ale byli tam ti, kteří chtěli, aby Ukrajina byla samostatná, sama o sobě.“
Během demonstrace se policie opakovaně pokoušela účastníky zadržet, ti naopak bezpečnostním složkám blokovali cestu. Policisté se k tvrdému zásahu neodhodlali: „To se předváděli před „západem“, jako kdybychom tady měli demokracii. Na druhou stranu nevěděli, jak s námi jednat. Mohli jste být zatčeni na deset až patnáct dní kvůli vzhledu nebo na rok či dva za to, že člověk nikde nepracuje. Také za antisovětskou propagandu, ale my jsme byli velmi opatrní.“
Krátce po demonstraci se s nimi spojili polští aktivisté z hnutí Svoboda a mír a Solidarita, kteří začali se lvovským undergroundem pořádat společné protesty. Ve stejném roce navázali kontakt i s Čechy. Na pozvání polských disidentů z hippie komunity se v roce 1988 Alik Olisevyč poprvé vydal do zahraničí, podruhé odjel do Československa následujícího roku.
Československo jako vzor
Po návštěvě míst, kde se sházeli hippies, se Československo stalo pro Alika na dlouhou dobu vzorem, „protože tam bylo možné vyjadřovat své myšlenky a názory svobodněji.“ Později se však Alik přesvědčil, že i československý komunistický režim potlačoval protesty a policie zatýkala dlouhovlasé mladíky jen proto, že se objevili na veřejnosti.
Sovětská vláda dlouho veřejně neuznávala, že fascinace rockovou hudbou a kulturou hippies měla ideologický základ a masový charakter: „Říkali, že mladí lidé se jen bavili, šíleli, že je to jen móda. Dlouho dobu se v tisku toto téma vůbec neobjevovalo.“
Podle Alika se vláda začala vážně zajímat o hnutí hippies teprve po smrti Leonida Brežněva a nástupu Jurije Andropova do funkce generálního ÚV KSSS v roce 1982. Propagandistické články v tamních novinách ukazovaly přívržence hnutí hippies jako fašisty a narkomany. „Na druhou stranu oni tímto způsobem přiznávali existenci komunity hippies v Sovětském svazu. A byla to tak jiná rovina boje proti tomuto hnutí.“ zdůrazňuje Alik.
V roce 1984 byl Alik zadržen na ulici členy operativní jednotky Komsomolu a odvezen k nim na oddělení na krátký rozhovor. Tam se ho ptali na jeho názory, a proč je oblečený tak, jak je: „Řekl jsem jim všechno, co jsem si myslel. Ale nečekal jsem, že všechno tak překroutí.“ Rozhovor byl zahrnut do pořadu, který byl vysílám po celém Sovětském svazu. Alikovu projevu předcházelo moderátorovo odsouzeníhodné shrnutí jeho příběhu a neméně odsouzeníhodné komentáře od údajně obyčejných občanů: „A říkali toto: „Zavřete je!“, „S tím se musí něco udělat!“, „Paraziti!“, „Narkomani!“. Vláda jasně obracela společnost proti takovým, jako jsme byli my.“
Po demonstraci ve Lvově v roce 1987 pozval moskevský disident Oleksandr Rubčenko Alika Olisevyče do čela lvovské pobočky skupiny Dovira (Důvěra), která se věnovala ochraně lidských práv. Později se pobočka ve Lvově osamostatnila a začala se zaměřovat pouze na ukrajinské otázky jako například na umožnění alternativní vojenské služby na Ukrajině. Organizace pomáhala nezákonně odsouzeným lidem, požadovala zrušení mučení na policejních odděleních a protestovala proti válce v Afghánistánu.
Pod názvem „Důvěra. Mezi Východem a Západem“ začala skupina kolem sebe shromažďovat organizace a osobnosti veřejného života z politické, náboženské, kulturní a ekologické sféry. S Alikem se nakonec spojili i disidenti pod vedením Vjačeslava Čornovola.
Činnost někdejších lvovských hippie aktivistů v oblasti lidských práv a občanských iniciativy neustala ani po osamostatnění Ukrajiny a pokračuje i nadále.
Věčný protest
Lvov. Červenec 2020. Alik Olisevyč prochází ulicemi svého rodného města, jeho hippie vzhled dnes neprovokuje, každý přeci už může vypadat, jak se mu zachce. Jeho dlouhé vlasy po ramena drží stejně jako před padesáti lety látková čelenka. Na rameni má tašku s nápisem „The Beatles“, na krku přívěsek s hippie symbolem míru a křížek. Alik rázuje a gestikuluje zeširoka a volně. Vidí Lvov takový, jak o něm snil se svými přáteli: v ulicích je spousta uměleckých, kulturních institucí a hraje různorodá hudba.
Alik Olisevyč je sice v důchodu, ale pracuje jako osvětlovač v Národním akademickém divadle opery a baletu Solomiji Krušelnycké ve Lvově. Stále pokračuje v ochraně lidských práv, píše, pořádá a účastní se na veřejných akcích. Jeho vzpoura tak pokračuje: „Dlouhé vlasy jsou pro mě stále symbolem svobody a protestu proti všemu šílenství kolem, proti konzumnímu životnímu stylu a materiálnímu pokušení.“
