Je pondělí 15. prosince 1958 a v cele uherskohradišťské věznice píše jeden ze svých povolených dopisů vězeň Petr. V polovině září byl zatčen, doma na něj čekala manželka Julie a dva malí synové. Jim patřil obrázek, který kreslil tužkou – vzpomínka na krásné Vánoce v rodinném kruhu se stolním betlémem uprostřed. V té chvíli netušil, že než se dostane domů, napíše ještě desítky dopisů.
Petr Záleský se narodil 21. června 1927 v Mutěnicích na Hodonínsku. Po absolvování obecné školy se v letech 1941–1944 učil obchodním příručím v Dubňanech. Po válce šel na praxi do Hodonína do slovácké svépomoci. Přes přátele se dozvěděl o možnosti odcestovat na zkušenou do Prahy. Tam odjel v roce 1947 a pracoval v obchodě u Václava Petříka. Protože už v Mutěnicích odebíral časopis křesťanské mládeže Dorost, seznámil se v Praze s lidmi ze Sdružení katolické mládeže. Toto setkání pak ovlivnilo další události v životě pamětníka. V roce 1948 se Petr musel vrátil z Prahy domů.
V roce 1948 při volbách odevzdávali Záleští bílé lístky na protest proti komunistům. „S bratrem Františkem jsme strhávali komunistům plakáty a psali všelijaké básničky. Taťka jel odevzdávat obilí, byl tam mlýn. Plakal a říkal, aby jim nechali něco na setí. A bratr tam taky byl, on je ohnivý, a říká: ‚Ať sa nažerú, nechajte jim to!‘ Prý, co je to za kluka, my se na něho podíváme. A tímto po nás začali jet.“
V roce 1949 narukoval na vojnu do Prešova. „Vytřídili nás. Mysleli jsme, že jedeme na cvičení. Dali nás do vlaku a jeli jsme. My jsme se dostali do Ostravy, já byl na Dole Dukla.“ Pod zem se dostal ještě dřív, než oficiálně vznikly Pomocné technické prapory (PTP). Jednalo se o vojenské báňské oddíly, do kterých byli po únoru 1948 odesíláni i politicky nespolehliví branci.
V Dole Dukla strávil Petr Záleský sedmnáct měsíců. Chtěli po něm, aby podepsal ještě jeden rok, to však odmítl a záhy se mu to vymstilo. „Po návratu z vojny jsem šel pracovat do Pramenu v Hodoníně. Po měsíci mi přišel dopis od vedení z Kyjova, že mě propouští, že už nesmím být v obchodě a musím do dolů nebo do průmyslu, do výroby.“ A tak se šel učit soustružníkem.
V říjnu roku 1953 se oženil s Julií Trávníkovou. Na jaře 1955 se jim narodil syn Pavel a o dva roky později syn Petr. Manželé žili v Petrově rodném domě s jeho rodiči a bratrem Františkem.
V létě 1958 dostal Petr od přátel z Prahy tzv. Fatimské zjevení. Šlo o druhé tajemství zjevení Panny Marie ve Fatimě, uveřejněné v roce 1942. Stálo tam: „Přeji si zasvětit Rusko svému Neposkvrněnému srdci... jestliže má přání lidé vyplní, Rusko se obrátí a nastane tam mír; pokud ale ne, rozšíří se jeho bludy po celém světě a zapříčiní války a pronásledování církve.“
Zatýkat mě došli do Dubňan
Petr předal text kamarádovi, který jej však udal na policii. To byla asi poslední záminka k zatčení. „Tam taky bylo, že si mají lidi koupit na tři dny jídlo, a oni mi pak při výslechu vyčítali, že kdyby se to rozšířilo, byly by vykúpené obchody, a to by byla katastrofa.“
V srpnu zatkli i bratra Františka. Petrovi bylo jasné, že je na řadě. „To já už jsem s tím počítal, že dojdú, a poskovával jsem různé věci. Aj synovi Pavlíkovi jsem dal do gatí různé předměty. Na narozeniny manželky (9. září) jsem jí strčil pod duchnu čokoládu. Oni mě došli zatýkat do Dubňan.“
Převezli ho do Uherského Hradiště. „Otevřely se železné dveře, já jsem tam musel jít. Sledovali, jak chodím, jaké mám ruce, všechno po mně chtěli. Tak mě vyslýchali, jak odpovídám rychle. Pak mě zavedli do druhého patra a tam mně dali jakési hadry. Cítil jsem se nesvůj. Súsed mně radil, abych byl tvrdý a nikdy nic neřekl. Jenže to se dobře říká. Pak, jak ho drapnú, tak poleví.“
Ocitl se v cele o velikosti asi 2 krát 3 metry a chodit mohl jen pár kroků tam a zpátky. Strašili ho, že mu rozbijí rodinu. Ženu prý vystěhují z domu a děti půjdou do dětského domova. Po zatčení následovaly v Mutěnicích v domě prohlídky.
Petra ve vazbě trápili především psychicky. „Jednú v noci mě estébáci probudili, byli na mě tři chlapi, měli založené knížky a včil mě začali vyslýchat a začali říkat, který farář se oženil, který měl dítě. Tak mě vyslýchali, psychicky mě znemožnili. Oni mě nebili, ale psychicky na mě strašně šli.“ Jako spoluvězni se u něj střídali konfidenti, tahali z něj nejrůznější informace a dávali mu číst erotickou literaturu.
Ve vazbě strávil čtyři a půl měsíce. Různě ho překládali, měnili se vězni i bachaři. Jídlo dostávali do šálku ke dveřím. Jako záchod sloužila díra v zemi v cele. „Pak nás honili na sprchování. Bylo to studené, měl jsem s tím trápení. Vězni si uměli předávat různě papírky, tak při sprchování nám kontrolovali zadek, jestli tam nic nemáme. To je ale pod úroveň člověka.“
Budu na vás všechny vzpomínat
Z vězení posílal Petr dopisy domů. Ve svých psaních navzdory svému trápení všechny podporoval, zdravil, uklidňoval a děkoval. V dopise ze 4. prosince 1958 se píše: „Už zase bude Mikuláše, blíží se Vánoce a jsou roráty. Julči, děkuji Ti ještě jednou za Tvoje starosti o mě, velmi a velmi na Tebe vzpomínám a buď ujištěná, že v jakékoliv příležitosti vždy a vždy v tom nejlepším. Pavlíčku, posílám Ti nějaké omalovánky a také pěknú pusinku.“
Období nadcházejících Vánoc, které nemohl strávit se svými dětmi, se snažil rodině zpříjemnit alespoň kresbou, o které se píše v úvodu tohoto článku. Vznikla v pondělí 15. prosince 1958. „Posílám malovánku pod stromeček. Budu na vás všechny asi takovýmto způsobem, jak jsem toto namaloval, vzpomínat. V modlitbách… Petr.“
Vězni mohli dostávat balíčky od svých rodin a Petr v dopise z 28. prosince 1958 píše o své vánoční zásilce: „Tak ten čas běží, že se mně zdá až neuvěřitelné – a svátky vánoční jsou pryč. Zůstaly na ně jen vzpomínky. Právě na Štědrý den jsem dostal od Tebe balíček. Bylo to pro mě takové radostné, že jsem si myslel bůhví co nemám. Když jsem to počítal, tož devět různých věcí – a k tomu dobrot. Trochu mně šlo jakoby na slzení. Musel jsem proto balíček chvilku nechat stát, až mě to přejde – jak se o mě musíš stále starat, připravovat, shánět. Děláš jen radosti, naproti tomu já jsem nemohl tentokrát udělat žádnému radost. Rozbaluji dál, kostky cukru. Zdá se Ti to maličkost, ale bral jsem to od Tebe jako velikou pozornost, i když já si ho tedy kupuju. Taktéž i jablka. Myslel jsem totiž, že ty dvě mandarinky jsou jablíčka. Říkal jsem si – mohla to nechat pro chlapce. A až později zase po přehlížení jsem zjistil, že ty jablíčka jsou jaksi měkké a jiné barvy – a ony – mandarinky. To si představíš, jaká je to pochoutka, jakož i ten pěkně měkký špek. Z medových Tvojich srdíček jsem si sestavil na stolku stromeček – a vzpomínal. Musím Ti prozradit, že jedno srdíčko si nechávám jako nejživější vzpomínku na Tebe, vždyť jsi ho dělala Ty – moja mamulka, abych se Ti tak aspoň s díky co nejpěkněji vyjádřil.“
Vězeň číslo 8474
Dne 7. ledna 1959 proběhl soud. Petr byl obviněn z trestného činu podvracení republiky podle § 79 odstavec 2 trestního zákona. Dostal dva a půl roku vězení, odsoudili ho ke ztrátě občanských práv a propadnutí majetku. Odůvodnění bylo jasné: „Zpracovávali a rozšiřovali různé tiskoviny a písemnosti zaměřené proti lidově demokratickému státnímu zřízení. A také přemlouvali občany, aby nevstupovali do Jednotného zemědělského družstva.“
Z vazby v Uherském Hradišti se dostal na Příbramsko: „To jsme ani nevěděli, kam nás vezli. Dovezli nás na lágr Bytíz, to je pod Svatú Horú, a tam sú dva tábory – Vojna a Bytíz.“ V táboře dostal přidělené číslo 8474, jako by jeho jméno přestalo existovat. V táboře byly domy popsané písmeny A až J. V jednom domě bylo asi deset místností. Na jedné světnici spalo čtrnáct lidí na dvoupatrových postelích. Když měli v domě službu, jeden musel být u dveří.
„Já jsem měl službu od jedné do tří a přitom psal manželce dopisy. Kdo šel na ranní, vstával ve čtyři hodiny, natočil si kafe a mohl si vzít chleba. Kafe ve vojenské termosce. To bylo všecko, co mohli mět.“
Když vězni nesplnili plán, museli za trest chodit drát peří. „Až jsme nadrali určitou váhu, pak jsme šli na oběd. Peří smrdělo jak hrom.“ Někdy ale za trest jídlo nedostali vůbec nebo museli hrabat hlínu kolem tábora, aby v ní byly vidět stopy útěkářů.
Největším trestem ale byla korekce. „Když se šlo do korekce, tak se moselo po schodách dolů a tam vězni byli bez světla, bez ničeho, jen kafe, a až na třetí den bylo jídlo. Bratr František tam byl deset dní.“ V zimě dostávali vězni jen jeden kbelík dřeva na topení. Muži si tedy tajně nosili dřevo pod oděvem a Františka při kontrole odhalili.
Všem zesmutní oči nad rychlým uplynutím času
Petr psal pravidelně domů. Dopisy se dochovaly jako vzpomínka na těžkosti, překážky, nesplněné sny a malé radosti. Je potřeba vzít v úvahu, že dopisy byly kontrolované. Často uváděné informace neodpovídaly realitě. I tak jsou dopisy cenným dokladem života ve vězení a pracovním táboře na přelomu 50. a 60. let.
Nesmírně se Julči na Tebe těším, přestože jsem Tě mohl vidět u soudu. Tak blízko a přitom tak daleko.“ Uherské Hradiště, 12. 1. 1959
„Přijměte všichni doma moje nejupřímnější pozdravy z druhého domova. Trošku jsme si pocestovali. Zde se usídluji. Sněhu je zde jen poprašek, asi jak na Moravě. Ovšem na světnici máme příjemně teploučko… má Juli, teď už se o mě nemusíš starat, proto žádné peníze ani jakýkoliv balíček neposílej, protože jak jsem už psal, tělesně jsme zaopatřeni velice dobře.“ První dopis z Příbrami psaný pod dohledem bachaře, 8. 2. 1959
„Jak jsi psala, že už budu mít co nevidět polovičku odkroucenou, tož si tuto dobu o něco prodluž. Totiž za nějaké ty zbytky jsem dostal ještě šest měsíců. No a budu-li si muset toto všechno, jak se lidově říká „odkroutit“ až do konce, tož bych se vám vrátil po Pavlíčkových 6. narozeninách, 10. března 1961. Od soudu přišlo, zda-li souhlasím s odesláním peněz pro rodinu, a sice 200,- na jednoho chlapce. Samozřejmě, že jsem s tím souhlasil, což schvaluje i Frantik.“ Příbram, 8. 6. 1959
„Když jsi měla 25. narozeniny, ten večer jsi se opravdu na mě moc těšila. A zatím přijelo hnědé auto, které v malé chvíli vše změnilo… píšeš Julinko, co všechno následovalo, jak zdrcená jsi šla k vlaku pro mé věci a zdálo se Ti tenkrát, že není možné více snést, ale teď to poznáváš jinak.“ Příbram, 18. 9. 1959
„Dost často se zamýšlím nad tím, co kdyby se mně tak všechno dařilo, jak já bych chtěl a zdali to, co přichází na mě, je tak správné. Teď vidím, že jestliže jsem chtějí jít tím mojím životem na hlubinu – tož je. I když musím já, a to zároveň moja milovaná Julinko i Ty se mnou, přijat pokoru, jsem proto velmi rád, že tak správně se mnou smýšlíš. No a jak jsi mi dříve psala, že vedoucí samoobsluhy dostal pět let, teď již vše lehčeji chápu a snadněji a přijímám, a uvažuji: Nehnaly by i mě někdy takové možnosti, které až přímo lákají? Vždyť peníze častokrát dělají člověka hrabivým. Stává se sobeckým, závistivým a nedovede se vžít a pochopit jiného bližního. Protože jít tou dennodenní stejnou vyšlapanou cestičkou, bez slávy, nádhery, bez okázalostí a uznání, které lichotí, je těžší a těžší.“ Příbram, 30. 11. 1959
K tomuto listopadovému dopisu byly přiloženy dvě fotky, kde se rodina pro Petra vyfotila. Na fotce jsou Petr a jeho bratr František na fotografiích v kruhu své rodiny:
„Dnes jsem měl možnost přečíst si od vás tatínku jen půl dopisu, za který vám děkuji. Ostatní prý bylo závadné a musel jsem podepsat, že vás o tom uvědomím. Nevím ovšem, co je závadné a co ne, protože jsem to „závadné“ nečetl. Jednalo se asi o něco o velikonočních svátcích. Tak nevím, ale bude nejlépe, když napíšete jen, že jste zdraví a živí, o práci a vůbec o tom. JZD zprávy vůbec nezajímají, o životě na vesnici zase nesmíte psát a tož já se už těch pár týdnů i bez dopisu obejdu.“ Příbram 23. 4. 1960
„Moja mamulko, končí se návštěvy. Všem zesmutní oči nad rychlým uplynutím času. Tvůj laskavý pohled očí vyzařují pro mě – má nejdražší – odpověď celé návštěvy. A z těchto Tvých očí čtu a čtu. Po celý den jsem stále jaksi víc v ústraní, sám pro sebe. Dokonce těžce a velmi pozdě usínám. Vždyť jsi to jedině Ty, jak poznávám z této návštěvy, která jediná mě opravdově od začátku nejlépe chápe.“ Příbram 30. 5. 1960
„Moje milovaná! Posílám poslední dopis. Děkuju za Tvoje pochopení ke mně, po celou tuto dobu zde strávenou. Takto jsme více jednoho srdce. Nějak se do toho nedovedu ani vžít, že už budu odjíždět. Pojedu za Tebou a našimi Sulivany – a pak – už společně vzdáme díky Pánu. Tedy upřímně na shledanou se těší Tvůj Petr.“ Příbram, 4. 11. 1960
Vrátil jsem se do jiného světa
V květnu 1960 vyhlásil prezident Novotný rozsáhlou amnestii pro politické vězně, na svobodu z obou bratrů ale vyšel jen František. Petr si musel odsedět ještě několik měsíců za „rozkrádání majetku“. Propustili ho 11. listopadu 1960. Protože byl odsouzen k propadnutí majetku, sebrali mu všechno včetně motorky, vinohradu i pole.
„Já jsem byl překvapený, že už se neříká ‚sbohem‘, bylo hodně věcí jinak. Začalo se říkat ‚soudruhu‘. Vrátil jsem se do jiného světa.“ Práci našel opět na dráze. V roce 1962 se mu narodil třetí syn František.
Po roce 1989 se Petr Záleský zapojil do činnosti Konfederace politických vězňů. Jezdil na pravidelná okresní setkání a navštěvoval celostátní akce a společné mše svaté. Politice se nijak aktivně nevěnoval. Začal pracovat s mladými lidmi, šest let jezdil jednou až dvakrát týdně za mladými do Čejkovic a organizoval pro ně letní tábory.
„Byl jsem vychovaný od Dona Boska, který říkal, že není jen modlitba, že je důležitá i čestná hra. Nechtěli jsme vychovat z kluků kněze, ale čestné občany.“
