Výjimečná byla Elena Lacková od dětství, jak ukazuje kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, kterou sepsala podle jejího barvitého vyprávění v romštině Milena Hübschmannová.
Narodila se do rodiny romského hudebníka ze Slovenska a zlatovlasé Polky původem z Varšavy, která až do příchodu do romské osady ve Veľkém Šariši netušila, že si vzala Roma. Rodiče Eleny Lackové se seznámili v Moskvě, kde její maminka Maria šila uniformy pro ruské vojáky bojující v první světové válce. Varšava před jejím začátkem spadala do Ruské říše a Němci ji na podzim roku 1914 bombardovali ze vzducholodí Zeppelin. Elenina maminka žila v sirotčinci, který celý evakuovali na práci do továrny v Moskvě.
Během první světové války se v Rusku ocitl také Elenin tatínek Mikuláš jako voják rakousko-uherské armády. Nechtěl bojovat a raději padl do ruského zajetí a pracoval na velkostatku u Moskvy. Eleninu maminku poznal, když hrál na housle na svatbě její kamarádky. Do krásné blondýnky se zamiloval na první pohled a za devět měsíců se jim narodil syn Jožka.
Když válka skončila, odjeli na Slovensko. Elenině mamince bylo sedmnáct let a ve Veľkém Šariši ji čekalo překvapení, ze kterého podle vzpomínek Eleny Lackové oněměla hrůzou: romská rodina.
„Celou dobu neměla ani tušení, že tatínek je cikán. Řekl jí, že je doktor. A skutečně Doktor byl, protože se tak jmenoval. Mikuláš Doktor. Maminka myslela, že přijede do lékařského přepychu – a zatím se ocitla v cikánské osadě,“ popsala příjezd maminky na Slovensko Elena Lacková v knize Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.
„Měla strach, že ji cikáni snědí. O Romech kolovaly nejrůznější a nejhrůznější fámy: že kradou děti, že jsou lidojedi a kdovíco ještě. Maminka plakala a říkala mému dvouletému bratříčkovi: ‚Co budeme dělat? Cikáni nás zabijou. Snědí tě!‘ A bratříček prý říkal: ‚Kdyby mě chtěli sníst, tak těm cikánům uteču!‘ A říkal to romsky! Prý mluvil za měsíc romsky jako kterékoli jiné dítě z osady. Mamince trvalo déle, než se naučila naši řeč. Co já ji pamatuju, mluvila romsky plynně, ale do smrti měla polský přízvuk.“
Odmalička ráda četla
Když se Elena 22. března 1921 narodila, zděsila se její maminka, jak je černá. „A co bys chtěla? Je to přece romské stvoření!“ uklidňovala maminku její romská tchýně. Dostala jméno Ilona, které tehdy bylo v módě. „Ve stejném roce jako já se v naší osadě narodilo pět děvčátek a tři jsme se jmenovaly Ilona,“ vyprávěla Ilona Lacková.
Odmalička ráda četla. Do slovenské školy nastoupila se čtyřmi romskými dětmi, ve čtvrté třídě už byla jedinou Romkou ve třídě. Školu zvládala, i když do ní chodila jen v zimě, když nemusela pomáhat na poli. Knížky si půjčovala v obecní knihovně a četla všechno, co jí přišlo do ruky.
„A pak, když jsem dělala u sedláka, jsem si ušetřila na Časopis paní a dívek. Vycházely tam na pokračování romány jako Hrabě Monte Christo, Čachtická paní a nebo červená knihovna.”
V dospívání začala sama psát. Potají. „Psala jsem básničky, samozřejmě zamilované, bublaly v nich potůčky, švitořili ptáčkové a srdíčka plakala nebo se smála, někdy podle toho, jak se opravdu chovalo mé srdce, a někdy, aby to vyšlo do rýmu.“
Psala slovensky, protože ji nenapadlo, že by se dalo psát také romsky. „Sedláci se nám posmívali, že mluvíme hantýrkou, hatmatilkou, farahúnskou řečí, do školy romština nepatřila, v životě jsem neviděla tištěné romské slovo, myslela jsem, že jediná řeč způsobilá pro literaturu je slovenština.”
Se svými básničkami slavila svůj první úspěch – dvě z nich zazněly ve školním divadelním představení a do Veľkého Šariše přijel reportér Elenina oblíbeného Časopisu paní a dívek, aby napsal o mladé cikánské básnířce. Chtěl k tomu i její fotografii, a tak se Elena vypravila do Prešova k fotografovi.
„Poprosila jsem fotografa, aby mě na té fotografii udělal hezkou bílou. Fotografii jsem poslala do časopisu. Jenomže mezitím byl zřízen Slovenský stát a cikáni byli postaveni mimo zákon. Článek o mně už neotiskli a fotografii mi poslali zpátky.“
Rozvařej vás na mejdlo!
Slovenský stát byl vyhlášen týden před Eleninými osmnáctinami 14. března 1939. „Toho dne začaly na kostele ve vsi zvonit zvony. Zvonily možná dvě hodiny. Sedláci vycházeli ven ze dvorů, poslouchali a křičeli, že mají svobodu. Že mají samostatný stát!“ popsala.
„My Romové byli v osadě a čekali jsme, co se bude dít. Báli jsme se každé změny. Nevěřili jsme, že by jakákoli změna mohla pro nás znamenat obrat k lepšímu. Když potom přece jenom někdo vyšel z osady, sedláci se posmívali: ‚Teď vás všechny posbírají a rozvařej vás na mejdlo, abyste se měli čím mejt, cigáni špinavý!‘“
Následoval zákaz vstupu do Prešova z „hygienických důvodů“, který Romové z Šariše dodržovali jen pár dní. Když je četníci chytli, ostříhali jim vlasy.
V roce 1940 se Elena vdala za Jozefa Lacka ze sousedních Kapušan, kam se potom přestěhovala k jeho rodině, jak je u Romů zvykem. V červnu 1941 se jim narodil první syn Milan. Když mu byl rok, odvedli četníci Elenina muže a ostatní Romy z Kapušan do tábora nucených prací Petič, aby stavěli trať z Prešova do Strážského.
„Německá armáda se chtěla dostat na východ. Trať vedla přes Kapušany. Museli postavit tunely a vysoké viadukty a k tomu potřebovali spoustu dělníků. Slováky odvedli k vojsku, cikánům zbraň do ruky nesvěřili, z cikánských branců dělali pracovní čety.”
Jozef Lacko se vrátil domů po roce. Elena se mezitím přestěhovala zpět do Šariše, kde v listopadu 1943 zažila likvidaci osady. „Jednou v noci nás vzbudilo troubení aut. Do osady vtrhli gardisté. Bylo jich jako havranů. Mezi nimi četníci s puškami a bajonety. Vyháněli nás z domků. ‚Vstávat! Marš ven, holoto cigánská!‘ Byl listopad, v ledovém větru poletoval sníh.“
Obyvatele osady hnali pod vrch Korpáš asi dva kilometry od Šariše. Osadu srovnali se zemí, zachoval se jediný domek. Museli si vybudovat nové chatrče, aby přečkali zimu. Z Korpáše sledovali sovětský nálet na Prešov 20. prosince 1944 a v lednu 1945 oslavovali se ruskými vojáky konec války.
„Brali do náručí naše děti, špinavé, nahé, usoplené, zavšivené, líbali je a plakali. Nevím, kdo víc, jestli mužští nebo bárišni. Pak se hrálo, tancovalo, zpívalo, tatínek hrál i ruské písničky, které si pamatoval, a Rusové brečeli ještě víc.“
Soudruzi cikáni
Po válce to chvíli vypadalo, že nastanou pro Romy lepší časy. Náboráři lákali romské muže na práci v průmyslu v Čechách. Elenin muž odjel do Kladna, kam si pro něj Elena se dvěma malými dětmi a třetím na cestě přijela. Doslechla se totiž, že za romskými muži pálí české paničky. Už se třemi dětmi se vrátili do osady na Korpáši a rozhodli se vstoupit do KSČ, která slibovala lepší zítřky. Pro Romy to představovalo důstojné bydlení i zacházení, a možnost práce.
„Přišli jsme na schůzi, zaklepala jsem na dveře a vešli jsme. Člověk za předsednickým stolem začal křičet: ‚Co vy cigáni tady chcete! Kdo vás sem pozval?‘ Vyhrkly mi slzy, povídám: ‚Před válkou jsme byli cigáni, za války jsme byli cigáni – a teď po válce, v naší republice, v naší komunistické straně máme zůstat zase jenom cigáni?‘
Ale vtom vyskočil jiný soudruh, a vítal nás: ‚Soudružko! Soudruzi cikáni! Soudruh to tak nemyslel! Jen pojďte mezi soudruhy! Pojďte mezi nás!‘ ‚Děkujeme, soudruzi Slováci,‘ poděkoval můj tatínek a z očí mu tekly slzy opravdové radosti. A tak jsme vstoupili do strany.“
Hořící cikánský tábor a 106 představení
Elenu mrzelo, že i v poválečné společnosti Romové zůstávali na posledním místě. Napadlo ji, že postoj „gádžů“, tedy bílých, by mohlo změnit, pokud by Romy lépe poznali.
„A tak jsem se jedné úplňkové noci rozhodla, že napíšu divadelní hru. Naše romské divadlo! A že ukážeme gádžům, kdo jsme, co jsme prožili a co prožíváme, jak cítíme a jak bychom chtěli žít. Koupila jsem si sešit, linkovanou písanku. Večer jsem dala děti spát, sedla jsem si k petrolejce a pustila se do psaní. Nešlo mi to. Co jsem napsala, to jsem roztrhala. Psala jsem, trhala jsem, psala, trhala. Za dva dny jsem si musela jít koupit novou písanku.“
Hru dopsala a nazvala ji Hořící cikánský tábor. „Pojednávalo se v ní o tom, jak naše muže brali do pracovních táborů, jak nás vystěhovali z vesnice, jak se starosta romské osady postavil na odpor četníkům a jak ho zastřelili a jak jeho krásná dcera Angela pak sama se svým milým, gádžovským inženýrem, který ji k smrti miluje, vyvolá vzpouru Romů proti četníkům a gardistům.“
Se svým mužem dala dohromady divadelní soubor složený s příbuzných a členů osady a v premiéře hru zahráli v kulturním domě ve Veľkém Šariši. Sklidili bouřilivý potlesk. „Pověst o našem divadle se rozkřikla po Prešovsku. Psaly o nás noviny: ‚První cikánské divadlo!‘ A pak jednou přišel na Osvětové středisko dopis až z Prahy, z ministerstva kultury, abych prý přijela do Prahy.“
V Praze dostali s mužem nabídku, aby „působili v pohraničí na své soukmenovce“. Skoro dva roky pak jezdili s divadlem nejprve po východním Slovensku, pak po západních Čechách a znovu po východním Slovensku. Celkem odehráli 106 představení.
Pět dětí a práce osvětářky
Po návratu na východní Slovensko začala Elena pracovat na prešovském KNV jako osvětová inspektorka. „Pod Prešovský kraj spadalo patnáct okresů. Měla jsem na okresech řídit a kontrolovat osvětovou práci: lidové soubory, amatérské divadlo, přednáškovou činnost, besedy, různé vzdělávací kursy, kulturní akce k důležitým výročím a státním svátkům, knihovny, nástěnky – prostě všechno, co pod osvětu spadalo.“
Romům se věnovala neoficiálně. „Srdce mě táhlo do cikánských osad. Jakmile skončilo úřední jednání, zašla jsem za našimi lidmi, abych si popovídala v naší řeči, abych se naučila nějakou novou písničku, dozvěděla se novinky a viděla, jak lidé žijí.“
Elenu v práci nezastavilo ani narození další dvou synů, Jozefa, kterému říkali Ďoďa, a Luboše. Elena vychovávala pět dětí a nadále pracovala na plný úvazek – organizovala aktivy, schůze, osvětové přednášky. „Neustále po mně někdo něco chtěl, netrhly se u nás dveře, jeden chtěl napsat žádost o sociální podporu, jiný prosil, abych mu vybavila stavební povolení, třetí, abych ho zastupovala u soudu, další, abych jí vrátila mrtvého muže – ani tu jsem nemohla odbýt a snažila jsem se jí pomoct!“
Z Ústí na univerzitu
V roce 1960 se po reorganizaci Krajského národního výboru v Prešově a i z osobních důvodů přestěhovala do Ústí nad Labem, kde žila řada Romů ze Šariše. Našla si práci v ústeckém parku kultury a na popud svého vedoucího se přihlásila ke studiu na Fakultě novinařiny a osvěty Univerzity Karlovy. Byla přijata k dálkovému studiu a v roce 1970 odpromovala na Univerzitě Karlově jako první Romka ze Slovenska. Bylo jí 49 let a měla devět vnoučat.
Po promoci nemohla najít zaměstnání, ve kterém by se mohla věnovat Romům. „Zatímco dříve mě posílali po osadách s tím, že ‚ty jsi jedna z nich, ty to s nima líp umíš!‘, teď najednou mě nevzali ani jako pomocnou vychovatelku na letní tábor pro naše děti ze strachu, že bych s nimi mohla mluvit cikánsky nebo že bych v nich podporovala romství.“
Elena o tom napsala v dopise do Rudého práva. „Přešetřili můj případ a okamžitě mi zařídili místo v Domě osvěty v Lemešanech. Práce s Romy to sice nebyla, ale vzala jsem ji, co mi zbývalo. Dělala jsem na půl úvazku osvětářku a na půl úvazku knihovnici.“
V Lemešanech, asi 15 kilometrů od Prešova, kde žila se svým mužem, pracovala až do důchodu. „Nešla jsem do důchodu proto, že bych nechtěla dál pracovat, naopak, právě proto, abych pracovat dál mohla. Abych mohla dělat to, co mě baví a po čem jsem celý život toužila. Abych mohla psát.“
Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou
Elena Lacková sepsala romské pohádky a v roce 1986 dokončila ve spolupráci s indoložkou a zakladatelkou romistiky Milenou Hübschmannovou autobiografickou knihu „Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou“ (v romštině Uľiľom tel bachtaľi čercheň).
Milena Hübschmannová jezdila za Elenou Lackovou v letech 1976—1984 a nahrávala její vyprávění v romštině. Kniha byla připravena k vydání v českém překladu v roce 1986, ale nakonec v Mladé frontě vyjít nesměla. Když se konečně podařilo vydání prosadit, přišel listopad 1989 a poté restrukturalizace podniku, po níž MF smlouvu vypověděla. Rukopis přijalo nakladatelství Ivo Železný, avšak během redigování jej vrátilo s odůvodněním, že jde o ekonomicky rizikový titul. Až v roce 1997 ji vydalo nakladatelství Triáda s předmluvou Mileny Hübschmannové:
„Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál.“
Ilona Lacková je i autorkou rozhlasové hry „Žužika“, kterou odvysílal Československý rozhlas v roce 1988. Její povídku „Baro primašis Baro“ (Velký primáš Baro) zinscenovalo v roce 1994 romské divadlo z Košic Romathan, stejně jako další povídku „Hrbatý Maren“. Ilona Lacková také přispívala do slovenského časopisu Romano nevo ľil (Rómsky nový list).
„Byla moc usilovná, pořád psala,“ vzpomínal na svou maminku Milan Lacko pro Paměť národa s tím, že byla i skvělou řečnicí: „Mohla přednášet bez papíru.“
Jako první romská osobnost byla oceněna vysokým státním vyznamenáním: slovenský prezident Rudolf Schuster jí v roce 2001 předal Řád Ľudovíta Štúra III. třídy. Slovenský prezident jí rovněž udělil pamětní medaili za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa majoritní společnosti a za umělecké ztvárnění holocaustu Romů. Stalo se tak 9. září 2000, kdy byl tento den poprvé uznán jako slovenský Památný den obětí holocaustu a rasového násilí.
Elena Lacková zemřela na Nový rok 2003 ve věku nedožitých 82 let v domově důchodců v Košicích, kde trávila poslední léta svého života.
„Stejně si ale myslím, že jsem se opravdu narodila pod šťastnou hvězdou. Kdybych se mohla narodit ještě jednou, chtěla bych se znova narodit jako Romka, chtěla bych žít tak, jak jsem žila, a dělat to, co jsem dělala. Doufám, že se mi, než umřu, podaří udělat ještě něco dobrého pro Romy a pro lidi vůbec. Ráda bych napsala dobré slovo o pravdě romského srdce a věřím, že se dočkám toho, aby se tomu srdci dostalo dobrého slova od světa,” napsala v roce 1997 pro první vydání knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.
