Václava umístili jako nezvladatelné dítě do německých dětských domovů, starší sestry byly adoptované v různých německých rodinách. Příběh Václavovy rodiny jste si mohli poslechnout v rozhlasových Příbězích 20. století.
Václav Hanf vyrůstal se dvěma staršími sestrami v katolické rodině Václava a Anny Hanfových v Lidicích. Tatínek pracoval jako horník a velitel lidických hasičů, maminka zůstávala v domácnosti a vypomáhala u místních sedláků. Hanfovi bydleli v podnájmu v domku č. 70 na jižním konci obce: „Všechno bylo v rodině v pořádku. Tatínek byl přísný, maminka nás před ním chránila. Nikdy jsem nedostal řemenem…“ vzpomíná Hanf.
Neloučili se, protože nevěděli, že se už nikdy neuvidí
Osmiletý Václav končil druhou třídu, když nacisté obsadili Lidice. S maminkou a sestrami strávil noc na 10. června 1942 v lidické škole stejně jako ostatní děti a ženy z Lidic. Před úsvitem je odvezli do kladenského reálného gymnázia, kde v tělocvičně na slámě přečkali další dvě noci. Netušili, že tatínek už nežije. Když nacisté v tělocvičně oddělovali děti od matek, neloučili se, nevěděli, že se s maminkou vidí naposledy. Zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück.
O Vaška se pak staraly jeho starší sestry, Anně bylo deset a Marii dvanáct. Chovaly se statečně a brášku utěšovaly. Když je vybrali do menší skupiny a Václav měl zůstat s ostatními dětmi, uprosili esesáka, aby je nerozděloval. Vyhověl jim. A tak mu jeho sestry zachránily život, býval by putoval s ostatními na jistou smrt do Chelmna. Malá skupina dětí byla převezena do dětského domova v polském Puszczykowu – německy Puschkau.
Dětem řekli, že čekají, až si je vyberou německé rodiny k adopci. Směly mluvit pouze německy, chodit bylo dovoleno jen do přilehlé zahrady. S chlapci se podle Václava Hanfa na převýchovu původně nepočítalo.
Manželka důstojníka SS si s Vaškem nevěděla rady
Zaměstnankyně domova Elisabeth Straussová, která adoptovala Annu Hanfovou, si na její přímluvu vzala i Václava. Dostal jméno Hans Joachim Strauss. Se sestrou museli v novém domově mluvit výhradně německy: „Oni nás kolikrát nachytali, protože jsme té němčině ještě nerozuměli a nemohli jsme vysvětlit, co chceme. Ale netrestala nás. A pořád jsme vzpomínali, kde je naše Maruška. O té já jsem až do konce války nevěděl,“ vypráví Hanf.
U Straussové těžko zvladatelný Václav strávil pouze dva měsíce. Byly s ním prý výchovné problémy, například nechodil do školy, každé ráno se vztekal. Paní Straussová ho jednoho dne prostě vrátila do dětského tábora v Oberweisu nedaleko Gmundenu, kde vládl vojenský režim. Chovanci se učili základní vojenské dovednosti, museli na slovo poslouchat, jinak je čekaly fyzické tresty nebo deset dní v komoře.
Esesák mu prokopl koleno
Václav Hanf v dětském domově dostal další jméno: Wenzel Jan. Spával na horní palandě. Napadlo ho zaboxovat si s kulatým skleněným lustrem pod stropem. Lustr nevydržel a Václav skončil na deset dní v temnici – o chlebu a vodě: „Musel jsem si zvyknout, jinak to nešlo,“ vypráví Hanf, který prošel celkem třemi dětskými domovy Hitlerjugend. Chlapci nastupovali k jídlu, cvičili, dopoledne měli školu: „Byla jen v němčině. Odpoledne jsme měli začátky vojenského výcviku, pochody a podobně.“ Zatím ještě beze zbraní. Ty mu vnutili v dalším táboře, na jehož název ani místo si Václav Hanf nepamatuje, historici hovoří o trestném táboře v Maria-Schmoll.
Tady prý začal tvrdý výcvik se zbraněmi: „Dali nám pušky, ale já ji nechtěl. A tak jsem ji takhle odložil – hodem. A řekl jsem nahlas česky, že nechci být vojákem. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, protože jsem o Lidicích nic nevěděl, ale prostě už jsem nechtěl být Němcem.“ Důstojník SS přiběhl a nakopl Hanfa do levého kolene tak surově, že mu nohu museli operovat. Následky měl do smrti: nohu měl o 3,5 cm kratší.
Jednomu z dětí dozorci usekli hlavu
Chovanci dětského tábora se tu stali svědky veřejné popravy jednoho z nich. Polský chlapec se popral s dozorcem, utekl a byl dopaden: „Byl to už starší kluk, já tam byl skoro nejmladší a on se popral myslím s nějakým dozorcem a utekl. A když ho chytli, tak mu pro výstrahu usekli hlavu před námi přede všemi. A bylo řečeno, že kdo nebude poslouchat a bude vzdorovat, že se mu stane totéž,“ popisuje Václav Hanf děsivou chvíli v německém dětském ústavu.
Při převozu do dalšího tábora v Salzburku byl vlak zasažen náletem amerických hloubkařů a Václav Hanf utrpěl průstřel pažního svalu.
České dítě v rakouském táboře vypátrala paní Napravilová
Po osvobození Německa byl Hanf převezen do sběrného tábora u Salzburku. Přestože dobře věděl, odkud pochází, velitel tábora ho ignoroval. Vše se změnilo den před Vánocemi 23. prosince 1945, kdy si ho ředitel tábora zavolal do kanceláře: „,Tady si sedni!‘ Ptám se: ,Co jsem zase provedl?‘ On povídá: ,Tentokrát nic.‘ A vzal dvě fotografie, položil je přede mě a říká: ,Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?‘ A ona to byla školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘ A kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty.‘ Zaťukal a vešla paní do té kanceláře a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, seš to ty, dobře, že ses poznal.‘ No a těma dvěma fotografiemi jsem dokázal, že jsem to já,“ popisuje dojemnou chvíli Václav Hanf.
Josefina Napravilová dokázala během několika měsíců najít v poválečné Evropě na čtyři desítky českých dětí, z toho pouze Václav Hanf pocházel z Lidic. Jiní „hledači dětí“ dovezli ještě osm dalších z Lidic, které vyrůstaly v německých rodinách.
Děti se vracely, rodiče je nevítali
Václav Hanf přijel na vánoční svátky do Československa a první dny zůstal v Praze u Josefiny Napravilové, která měla v úmyslu Václava adoptovat. Výbor lidických žen se však postavil proti. Jedenáctiletý Václav putoval ke strýci Karlu Kubelovi do Hřebče. Obě sestry adoptované německými rodinami se také vrátily a byly umístěny do různých rodin vzdálených příbuzných. Sourozenci Hanfovi byli opět rozděleni.
Václav Hanf se vyučil elektrikářem. V sedmnácti se přihlásil na vojenskou službu: „Řekl jsem si, že půjdu dobrovolně na vojnu, abych se naučil všecko, kdyby se náhodou ještě jednou stalo něco podobného... Nečekal jsem, až mě vezmou.“ Vyhověli mu, i když měl problémy s nohou. Během vojny se seznámil s mladinkou Zdenou Žočkovou a zamilovali se do sebe. Nečekaně otěhotněla a v dubnu 1953 se jim narodila dcera.
Chtěli se brát, ale do toho zasáhli komunisté, kteří budovali aureolu Lidic, nedotknutelného památníku protifašistického komunistického odboje: „Na desátého června, v den výročí vypálení Lidic, si mě pozvali k soudu! Což jsem vůbec nepochopil, proč... Řekli, že o děvče se stát postará, protože je to dcera kulaků, a že budou vystěhováni do pohraničí. Že si ji nemusím brát, protože je kulačka, a já že jsem dítě z Lidic. Že stát se o dítě postará. Já když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel.“
„Jasně jsem jim řekl, že je desátého června, aby si to uvědomili, kdy jsem přišel o rodiče a o všecko, o dědečka, o babičku... Teď že mám rád děvče, se kterým mám dceru, a že bych si ji nesměl vzít?! Že s tím absolutně nesouhlasím! Odešli – a za čtvrt hodiny přišli: svatba byla povolena.“
Starostu Pardubic, který je oddal, soudruzi kvůli tomu odvolali z funkce. Václava Hanfa přeřadili k Pomocným technickým praporům.
Později se s rodinou přestěhoval do Lidic. Manželé vychovali ještě dva syny. Václav Hanf pracoval jako číšník, po sametové revoluci rodina provozovala penzion.
