Letos v únoru uplynulo 120 let od jedné významné, byť dnes pozapomenuté sportovní události. 8. února 1903 se vyučený řezník pocházející z Kamhajku u Kolína (nar. 10. 5. 1879) stal evropským šampionem na mistrovském turnaji amatérů v řeckořímském zápasu v Rotterdamu. Šokoval tím nejen své kolegy z brněnského atletického klubu Hellas. Do Holandska se český borec vypravil na své osobní náklady a jako neznámý zápasník překvapil houževnatostí a efektivní technikou. Z Frištenského se během jednoho dne a noci stala hvězda, která poté ve světovém sportu zářila několik desetiletí.
Sportem k propagaci Čechů
Gustav Frištenský svými mezinárodními úspěchy zároveň jakoby „realizoval” osvětovou kampaň na téma: kdeže v tom „Rakousku“ leží Čechy a Morava. Byl vlastenec a svoji sportovní misi chápal jakou součást české národní emancipace. Frištenského úspěšné sportovní cesty po Evropě, jižní Americe či USA byly tehdejším tiskem pečlivě sledovány.
Většinu života neprožil na rodném Kolínsku, ale na Moravě. Brněnský atletický klub mu skýtal sportovní zázemí v začátcích sportovní kariéry a novým domovem se mu stala Litovel.
Takzvaným hanáckým Benátkám, kde se řeka Morava větví do několika řečišť, byl věrný až do konce života. Štastně se sem přiženil, jeho manželkou se stala dcera sládka litovelského pivovaru Miroslava (rozená Ellederová). U zdejší sokolovny ostatně najdete Frištenského sochu a v části městského muzea expozici s řadou autentických předmětů.
Okolí rodinného domu Frištenských bylo za jeho aktivního života malou tělocvičnou, využíval každé volné chvilky k tomu, aby podpořil svoji fyzickou kondici. Na různých místech měl umístěny činky a u vchodu dokonce gymnastické kruhy. Když procházel kolem nástrojů, trochu si zacvičil a pokračoval dál. I díky této průběžné péči o tělo si po mnoho let uchovával výbornou fyzickou kondici. Jeho manželka Miroslava, mimochodem také nadšená členka Sokola, mu byla celý život oporou. Zejména při Frištenského cestách do zámoří byla svým způsobem nezastupitelná. Při krajanských akcích se oblékala do moravského kroje, zpívala lidové písně a tím ještě více posilovala vlasteneckou atmosféru sportovních zápasů.
Od filmu k řezničině
Frištenského popularity využili také filmaři. Získal titulní úlohy kata Mydláře ve snímku Pražský kat (1927, r. R. Měšťák) a kováře Drastila ve vesnickém dramatu Boží mlýny (1929, r. J. Medeotti-Boháč). Filmaři němé éry využili fotogenického Frištenského jako diváckou návnadu. Nevadilo, že jeho herecký projev měl své přirozené limity. Zvuková kinematografie se zápasníkovi ovšem vyhnula.
I když ještě v roce 1929 ve svých padesáti letech získal Gustav Frištenský titul mistra Evropy, ještě předtím si spolu s bratrem pronajal statek v Lužicích u Šternberka. Můj příbuzný Antonín Matůš (1924-2018), rodák z Dolního Němčí u Uherského Brodu, vzpomínal na to, jak Frištenský jezdil z Hané na Slovácko nakupovat hovězí dobytek, v tomto případě k jednomu hospodáři do nedaleké Nivnice:
„Jeden nivnický sedlák každý rok nakúpíl chudší býčky a během čtyř měsíců je vykrmil k odprodeji. Fištenský jich pak jezdil vykupovat. Tehdy sem chodil do Nivnice jako pacholek do služby, a proto si to dobře pamatuju. Byl to statný chlap v černých holénkách. Ludé ho znali jako zápasníka, ale do Nivnice jezdil coby řezník.“
Neúspěšný sedlák, který podporoval odboj
Frištenský k zemědělství tíhl od mala a vedle zápasení se tak mohl realizovat i hospodářsky. V tomto případě to však velká výhra nebyla. Investice do zemědělského podnikání odčerpaly většinu zápasníkových úspor. Vydrancování lužického statku v závěru války a následná nucená kolektivizace uvrhla Frištenského do existenční nouze.
Zdraví statnému muži podlomilo i předčasné úmrtí manželky (+1947) a předešlý pobyt v nacistickém žaláři, kde byl uvězněn kvůli kontaktům s českým odbojem. Finančně vypomáhal postiženým rodinám i obětem války. Odbojová skupina však byla v únoru 1944 odhalena, Frištenský zatčen a vězněn na Pankráci, v Olomouci, Brně a nakonec Vratislavi. Gestapo ho chtělo transportovat do Mauthausenu, ale díky úplatku od Frištenského ženy byl z vězení v listopadu 1944 propuštěn.
Zasloužilý mistr sportu jako sociální případ
Přestože si kdysi postavil vilku nedaleko pivovaru, výroba chmelného moku slavného sportovce nikdy příliš nezajímala. Snad i proto se coby zapřísáhlý abstinent nepoddal alkoholu ani v poválečných letech, které se mu staly spíše vysilujícím občanským zápasem než zaslouženým odpočinkem mistra sportu.
V dobách poválečné nouze projížděl celou republiku. Vystupoval nejen při oficiálních zápasech, ale také v rámci programu nejlepších cirkusů. Řeckořímský zápas byl v první polovině 20. století oblíbenou sportovní disciplínou. Jak svědčí několik moravských pamětníků, Frištenský byl mužem nepřehlédnutelným. Jaroslav Matůš (nar. 1943) coby žák školy ve slovácké Nivnici mohl slavného sportovce spatřit v polovině 50. let:
„Jednoho dňa sme šli do tělocvičny, kerá byla v budově vedle kostela. Zápasnický mistr nám tam na žíněnkách ukazovál né enom svoje medaile a diplomy, ale také zápasnické chvaty a přemety. Aj železo ohýbál. Předváďál to sám a byl oblečený v zápasnickém dresu. Přesto, že už byl starší, byl to furt silný chlap.“
Gustav Fištenský po druhé světové válce materiálně strádal, a tak i na stará kolena musel objíždět školy a sokolovny, kde předváděl techniku řeckořímského zápasu a řadu trofejí, které získal během předválečné kariéry. Někdejší pivovarský učeň Stanislav Kalabus (1941-2017) se s Frištenským na sklonku zápasníkova života setkal přímo v hanácké Litovli:
„Já sem v tých jeho světnicách mockrát býl. On byl strašně rád, že sme tam my kluci za ním chodívali. Byl sice silný, ale už starý, a tak potřeboval v domácnosti vypomoct. Na zahradě litovelské vilky měl moc ovocných stromů, hrušky, jabka, třešně a my sme mu tam pomáhali. Za odměnu nás potom pozval dovnitř a vykládál nám všecky ty zápasnické příběhy, co zažil.
My sme mu říkali, že mu z pivovaru doneseme desítku nebo dvanáctku, ale on nechtěl. Tehdy nám řekl: „Kluci, za první se nekrade a za druhé, já piju enem sifón…“ On měl doma plné stěny medailí a diplomů, ale ubývalo mu toho. Jak ke konci života přišel o majetek a nebyl pojištěný, odprodával cennosti. Až tak měl slabý důchod.“
Závěrečná životní kapitola Gustava Frištenského tedy byla spíše matná než zářivá. Po válce mu zabraný statek sice nakrátko vrátili, ale jen do té doby, než se rozjela zemědělská kolektivizace. Soudní spor o majetek a dluhy na statku skončil až roku 1955. Od roku 1947 žil Frištenský jako bezdětný vdovec a až v roce 1954 získal malou penzi.
Řadu předchozích úspěchů tedy vystřídala nouze, kterou nezahladilo ani pozdní udělení státního titulu zasloužilého mistra sportu v roce 1956, tedy rok před Frištenského skonem. Proslulý sportovec, hospodář a začasté také mecenáš tak dožil v situaci nepříliš útěšné.
Jeho odkaz ovšem přežil a je připomínán dodnes. Systematicky se mu věnují například v litovelském městském muzeu, kde si je možné projít nápaditou expozici svědčící o sportovní velikosti i charakteru slavného zápasníka. Příjemnou tečkou pro neabstinenty pak může být ochutnávka svátečního litovelského ležáku Gustav.
