Markovičova dcera Anna začala odkrývat fascinující příběh svého otce až v sedmnácti letech. „Moje první otázka byla, jestli měl v Sovětském svazu děti. A měl tam syna!“ vypráví Anna Markowitz, jak se v roce 1967 nečekaně dozvěděla, že její otec byl za války už jednou ženatý. „Takže jsem se vloupala drahému tatínkovi do sejfu a přečetla si nějaké soudní papíry. Protože soudní spor – alimenty a tak dále – se táhl až do roku 1958. Našla jsem adresu a napsala jsem bratrovi dopis.“
Odjakživa prý měla k otci blíž než k matce. Důstojník československé armády Kurt Markovič svou dceru podporoval v cestě na konzervatoř, která vůbec nebyla snadná. Nadaná klavíristka se totiž odmala potýkala se zrakovým handicapem: těžkou krátkozrakostí s prognózou úplného oslepnutí. V roce 1967 již měla za sebou čtyři neveselá léta strávená v ústavu pro zrakově postižené a studovala ostravskou konzervatoř.
Otcův příběh tehdy znala jen ve velmi hrubých obrysech. Podobně jako většina přeživších holocaustu ani on o válce nikdy nemluvil. Jako mladá dívka sice prý vnímala otcův strach, sama ale ještě neměla dost odvahy a životní zkušenosti, aby se ho dokázala zeptat.
„To se stalo až těsně před jeho smrtí. Vrátil se z nemocnice po třech těžkých infarktech už velmi vyčerpaný,“ vzpomínala Anna Markowitz.
„Vzala jsem si ho k sobě, abych o něj pečovala. První noc nespal a pak mi konečně vyprávěl celou svou válečnou anabázi.“
Po jeho smrti v roce 1991 se navíc objevila část nahrávky, kterou s Markovičem dříve pořídil jeho spolubojovník z východní fronty Bedřich Kopold. I ta je dnes – vedle vzpomínek Anny Markowitz – volně přístupná v on-line archivu Paměti národa.
Stráže SS je vyhnaly do země nikoho
Kurt Markovič se narodil v roce 1917 v Moravské Ostravě, pocházel z dobře situované židovské rodiny. Prožil harmonické dětství, vystudoval klasické gymnázium v Příboru a Obchodní akademii v Moravské Ostravě. Před obsazením Sudet na podzim 1938 pracoval jako zahraniční korespondent obchodní firmy, poté však musel ze svého místa odejít.
Bylo mu dvaadvacet let, když 17. října 1939 nastoupil do vůbec prvního transportu v historii holocaustu. Zhruba tisícovka židovských mužů z Moravské Ostravy v něm zamířila na východ do nacisty okupovaného Polska. V Nisku nad Sanem měli vybudovat koncentrační tábor pro Židy z Ostravy, Vídně a Katovic.
Ostraha vznikajícího tábora však nebyla příliš bdělá – jak vzpomínal Kurt Markovič, omezila se na dvě tři kontroly denně, kdy hlídači vyšli se psy na kopec do tábora, vždy několik lidí ztloukli a znovu odešli. Útěk byl možný, později, když se rozhodlo o zrušení tábora, stráže SS samy vyhnaly většinu vězňů do „země nikoho“ u nově vzniklé hranice mezi německou a sovětskou okupační zónou.
Kurt podle svého líčení utekl z tábora spolu se dvěma kamarády. Vydali se na pochod směrem, kde tušili sovětskou hranici. Během dvou dnů urazili zhruba 200 km, než se dostali do vylidněné příhraniční vesnice Cieszanów a v ní se setkali s rakouskými vojáky ve službách Wehrmachtu. „Po vzájemné výměně názorů – oni totiž nebyli nakloněni německému fašismu – se nad námi slitovali,“ vypráví Markovič na dochované nahrávce. „Mohli jsme si tam najít baráček a v něm několik dní být. S tím, že budeme rozvážet z polní kuchyně chleba.“
Brzy se také objevil místní člověk a naznačil, že by uprchlíkům pomohl přejít přes ještě ne zcela ustavenou hranici na sovětské území. Jednoho sychravého listopadového rána se tak trojice mužů plížením vydala dál. Kurtovi se podařilo dostat se do vesnice Lubaczów na sovětské straně – ovšem bez kamarádů. Své druhy už do konce života neviděl.
Zůstal bez peněz a hladový, nevlastnil nic kromě toho, co měl na sobě. Vesnice byla plná utečenců. Na radu milicionáře se uchýlil na nádraží a zoufale čekal na vlak do sovětského vnitrozemí.
„Někde tam čekal, ale nesměl se tam zdržovat, jinak by ho prý zastřelili,“ pokračuje ve vyprávění dcera Anna.
„Říkal, že absolutně nechápe, co se tenkrát dělo. Že jeho mozek to úplně vytěsnil. Neměl jídlo, nic. Skrýval se a byl úplně promočený, zmrzlý. Čekal, až uslyší ten vlak.“
Nakonec se mu asi po týdnu podařilo naskočit do vlaku, který ve stanici jen zpomalil, a spolu s množstvím dalších prchajících lidí včetně mnoha starců a dětí se po dvou dnech dostal do Lvova.
Sovětské občanství odmítl
Lvov o tři měsíce dříve ještě patřil Polsku a město mělo zhruba tři sta tisíc obyvatel. Nyní – tedy v listopadu 1939 – náležel k Sovětskému svazu a tísnil se v něm už skoro milion lidí. V přelidněném městě bylo nesmírně těžké přežít. Kurt Markovič nocoval spolu s dalšími na kamenné dlažbě v kostele, neměl deku, onemocněl úplavicí. Získal však povolení k pobytu a přihlásil se do odborových organizací svazu hudebníků, řidičů a elektrotechnických pracovníků.
Ocitl se tak hned na třech seznamech, díky kterým mohl čekat na uvolnění nějakého pracovního místa. Dostával také „potravenky“, lístky na výdej polévky ráno, v poledne a večer – byť šlo jen o jakousi špinavou vlažnou vodu bez chleba. Vývařoven bylo sice po městě mnoho, ale hladových utečenců mnohem víc, takže na polévku se čekalo ve frontě dlouhé hodiny a na nic jiného nezbýval čas. V takové situaci byl Kurt několik týdnů, musel vyměnit své boty za lacinější a také prodal hodinky, své poslední jmění.
„V té době dělali ve Lvově nábor do dolů na Donbasu a na zemědělské práce do Kurské oblasti. Ačkoliv jsem byl vždycky subtilní postavy a nikdy jsem nezastával manuální práci, v tom okamžiku jsem neviděl jiné východisko než se tam snažit přihlásit,“ vzpomínal Markovič.
„Do smrti nezapomenu, co jsem zažil, když jsem se v nekonečně dlouhé frontě o to místo ucházel. Jak se lidi dovedli rvát, osočovali se, nadávali si.“
Ve frontě stál v mrazivém počasí několik dnů a nocí. Když se konečně dostal na dosah budovy, kde se nábor organizoval, byl však z fronty vytlačen silnějšími a agresivnějšími čekateli.
Pomohla mu až šťastná náhoda, kdy do Lvova dorazila další skupina uprchlíků z Niska a mezi nimi také pamětníkovi čtyři kamarádi, předváleční známí z Ostravy. Arnošt Neumann a Ludvík Sehmann byli oba šoféři, kteří rozuměli autům, a díky tomu dostali ve Lvově práci. Ze svých platů pak podporovali i své přátele.
Pětičlenná skupina se počátkem roku 1940 přemístila do Stanislavi (dnes Ivano-Frankivsk). Doufali, že tam najdou více pracovních příležitostí. A skutečně: Arnošt Neumann a Ludvík Sehmann zde opět sehnali šoférská místa, Erich Reis, absolvent právnické fakulty, získal zaměstnání vrchního číšníka v restauraci. Díky tomu se i Kurt Markovič mohl pětkrát denně najíst.
Sám Kurt se začal připravovat na studia na zdejší vysoké ekonomické škole. Získal stipendium a učil se rusky. Na studia už ale nedošlo, během června roku 1940 Čechoslováky několikrát předvolali na NKVD s požadavkem, aby přijali sovětské občanství.
„Po tom půlročním putování jsem si uvědomil, že není tak lehké zbavit se svého občanství, své národnosti, svého domova.“
„A tak spousta Čechů žijících ve Stanislavi, bylo jich asi šedesát, vypovídala tehdy na tom úřadě stejně jako já: že prostě nemůžeme být dneska Češi, zítra Rusi a pozítří Číňani.“
Na útěk z gulagu nebylo pomyšlení
V příhraniční oblasti však vládlo napětí a sovětský režim, tehdy ještě spojenec nacistického Německa, neměl k Čechoslovákům – a tím spíš k Čechoslovákům židovského původu – důvěru.
„Koncem června roku 1940 se Rusové zachovali přesně stejně jako Němci, když nás vedli do Niska. Přistavili ve stejnou dobu na různá místa vlakové soupravy – dobytčáky – a všechny lidi tohoto druhu vyvezli do hlubokého zázemí. Až na Sibiř nebo bůhvíkam do toho velkého Sovětského svazu. Bylo by to dlouhé vyprávění o útrapách cestování…“ poznamenává Markovič k cestě do sovětského pracovního tábora.
Ve čtyřicetistupňových vedrech jich v dobytčácích jeho vlaku cestovalo asi 350, z toho nejméně 58 Čechoslováků, zbytek Poláci – muži, ženy, děti. Vlak jednou denně zastavoval, aby doplnili zásoby vody a vykonali potřebu. Po měsíc trvající cestě konečně dorazili do konečné stanice Teguldet v Tomské oblasti, odtud už vedly jen cesty do hlubokého pralesa. Je ale čekala ještě cesta lodí a potom padesátikilometrový pěší pochod tajgou přes tzv. karanténní zónu s mračny sibiřských mušek. Když ji prošli, měli štípanci doslova znetvořené obličeje.
Pracovní tábor v Abchaševu v Novosibirské oblasti fungoval už od dvacátých let a shromažďoval odsouzené i svobodné námezdní pracovníky. Lidé z transportu Poláků a šedesáti českých Židů nahradili uvolněná místa po povolžských Němcích. Češi zde dostali status „specpereselenci“ – speciální přesídlenci. Pracovali tedy volně, bez dohledu bajonetů, a za odevzdanou práci byli honorováni.
Celá oblast však byla pokryta neprostupnými lesy a na útěk nebylo pomyšlení. Devadesát procent lidí dostalo za úkol těžkou práci v lese. Kurt Markovič získal díky ekonomické aprobaci a jazykovým znalostem práci v kanceláři. Při jeho slabší tělesné konstituci mu to zřejmě zachránilo život. A oproti manuálně pracujícím pobíral docela slušný plat – 200 rublů měsíčně, oběd v tamní vývařovně přitom stál 20 rublů. Nyní pro změnu Markovič pomáhal živit své kamarády, kteří pracovali v nelidských podmínkách v tajze.
„Jedli jsme skromně, například chleba s cukrem, chleba s česnekem či cibulí. Byl jsem hlavním přispěvatelem, protože výdělky druhých by na to absolutně nestačily. Strava byla bídná, neměli jsme žádné tuky,“ říká Markovič, podle něhož si každý, kdo přežil, odnesl zdravotní následky.
„Já mám jizvy na nohou, důsledek vředů, které se vůbec nehojily, protože tělu chyběly potřebné vitamíny.“
Kromě nedostatečné stravy trpěli i zimou a vyčerpáním. Dělníci chodili denně až 10 km za prací do lesa, obuti jen v obyčejné onuce a roztrhané láptě, boty z lýčí. Všichni utrpěli omrzliny i třetího stupně. Těžká byla také například služba „vodovoze“, tu zastával třeba Artur Alter. Denně musel naplnit velký sud vodou a rozvážet ji po ubikacích. Koryto řeky Čuly přitom bylo hluboké, sráz strmý, řeka osm měsíců zamrzlá – čtyři měsíce tropických veder, až k 50 °C, tu totiž střídaly kruté mrazy. Vodovoz se musel propracovat s koníkem k řece, prokopat otvor až dva metry tlustým ledem a hodiny pak plnit sud obyčejnou naběračkou. Ruce měl pochopitelně úplně omrzlé.
Vyznamenal se v bitvě u Sokolova
Nedobrovolní přesídlenci napsali ihned po příjezdu do tábora dopis sovětskému šéfovi vnitra Lavrentiju Pavloviči Berijovi a vylíčili mu svou situaci. Na odpověď však čekali marně. Teprve po roce a půl beznaděje se situace změnila. Mezitím totiž Německo zaútočilo na Sovětský svaz a z dosavadních spojenců se stali nepřátelé. Tím svitla šance i Čechoslovákům v sovětských gulazích – po výzvě Heliodora Píky se mohli hlásit do nové československé armády, jež nyní měla bojovat po boku Sovětského svazu proti Hitlerovi.
Kurt Markovič se stal mluvčím skupiny českých Židů, kteří se rozhodli výzvu přijmout. „Byl nejlépe jazykově vybaven, a tak to jel vyjednávat do nějakého nejbližšího města,“ říká jeho dcera Anna. Vyjednávání vázlo, ale nakonec se Češi v lednu 1942 mohli vydat do Buzuluku, kde se československá jednotka formovala. Ani tentokrát cesta nebyla snadná: nejprve museli urazit saněmi nějakým 200 km na nejbližší železniční stanici Suslovo, tam se na odjezd vlaku čekalo několik dnů, protože válka byla v plném proudu. Do svého cíle dorazili zcela vyčerpaní, nemocní, někteří umírající.
„Žádní hrdinové se nerodí ani neexistují, tak to vidím já,“ těmito slovy Markovič hodnotil s odstupem let své tehdejší rozhodnutí jít bojovat do války.
„Nebyla to věc hrdinství, ale toho, že jsem byl povinován jako vlastenec udělat v té situaci, co mohu. Nikdo nechtěl být hrdinou.“
Svou roli jistě hrála prostě i touha dostat se z gulagu a přežít. Ať tak či tak, většinu z prvních 900 vojáků, kteří se do vznikající československé armády přihlásili, tvořili právě českoslovenští Židé.
Vstupem do 1. čs. samostatného praporu v Buzuluku dochovaná nahrávka vzpomínek Kurta Markoviče končí. Dál proto musí vyprávět jeho dcera Anna: „V Buzuluku táta absolvoval výcvik radisty. Šel celé to tažení od Buzuluku až do Prahy jako radista a také jako osobní radista generála Svobody a jeho osobní pobočník v bitvě u Dukly.“
Markovič se zúčastnil všech bojových operací 1. československého praporu v SSSR a obzvlášť se vyznamenal v bitvě u Sokolova, kdy při noční službě zachytil v těsné blízkosti málo šifrovanou zprávu německého radisty. Díky této informaci o připravovaném útoku mohlo čs. velení operativně reagovat a nepřítele zaskočit nečekaným úderem. Markovič byl za svůj čin jako první cizinec v historii Sovětského svazu odměněn vysokým vojenským vyznamenáním.
Syna ani ženu už nikdy neviděl
Přestože ho sovětský režim ocenil, Kurt zůstal nestraníkem a s levicovou linií vnitřně nesouhlasil – zdůrazňuje to jeho dcera. Proto měl už na válečné frontě velmi napjatý vztah s Bedřichem Reicinem, tajným agentem NKVD a pozdějším spolustrůjcem justičních vražd elitních příslušníků čs. armády, mimo jiné i generála Heliodora Píky. Jak se později ukázalo, střet s Reicinem měl mít neblahé důsledky i pro Markovičův život.
Po válce se v Československu neshledal s nikým ze své původní ostravské rodiny. Jeho matka, sestra i ostatní početné příbuzenstvo zahynulo v Osvětimi. Rozhodl se proto zůstat v armádě a přijmout nabídku ke studiu v SSSR, kde měl ostatně již ženu a také tříletého syna. Jako důstojník v hodnosti štábního kapitána bez stranické příslušnosti nastoupil v září 1945 na vojenskou spojovací akademii v Leningradu. Studoval zde s vynikajícím prospěchem dva roky – než v roce 1947 odjel na dovolenou do Čech. Tam zažil šok, když se po příjezdu dozvěděl, že zpět do SSSR už ho českoslovenští soudruzi nepustí.
„O to se zasloužil Reicin. Osobně si tátu zavolal do kanceláře, a ještě než tam táta vstoupil, varoval ho Karel Vaš – také agent NKVD – ať ‚drží hubu‘. Bylo jasné, že Reicin s Vašem už mají nějaký záměr, jak s tátou naložit,“ tvrdí Anna Markowitz.
„Reicin mu za určité situace na frontě sliboval pomstu a teď na ni došlo.“
Kurt nesměl dokončit studia a to ho zlomilo. Byl intelektuálně založený, chtěl získat vysokoškolské vzdělání a začít smysluplný život. I když vztah s ruskou manželkou prý nebyl ideální, byla to jeho nová rodina, jeho jediné zázemí. Se ženou ani se svým synem se už nikdy nesetkal.
Reicin nechal Markoviče uklidit na Slovensko, kde pak hrdina od Sokolova vyučoval na Spojovacím učilišti v Novém Mestě nad Váhom. Později se mohl vrátit do rodné Ostravy a jako důstojník působil na vojenské správě v Ostravě a na vojenské katedře Vysoké školy báňské. Tehdy také potkal svou druhou ženu Olgu Spáčilovou. V roce 1949 se jim narodila dcera Anna.
„Na vojenské správě byl táta strašně nešťastný. Nikdo jsme to nevěděli. To až když jsem byla starší, pochopila jsem, co vlastně prožíval každodenně za hrůzy. Před smrtí mi to potvrdil. Byl pod dohledem StB. Čekal každý den, kdy zastaví auto na silnici a sbalí ho,“ vypráví Anna.
Stále se bál komunistů
Teprve za Dubčekovy éry, koncem 60. let, byl přeložen do Prahy a v hodnosti plukovníka krátce pracoval na ministerstvu národní obrany. V té době se také Anna dozvěděla, že v Sovětském svazu žije její nevlastní bratr. Napsala mu dopis a přišla jí od něho odpověď s fotografií. „Bylo to neskutečné, já v sedmém nebi. Dodnes si pamatuji, že tam bylo: ‚Dorogaja sestra Olga, pišet tebe tvoj brat Voloďa‘.“
Anna se s bratrem Vladimirem setkala jen jednou, ještě před začátkem normalizace. Vladimirovi blízcí mu pak ale českého otce popřeli a on jí přestal psát. Ani Kurt nebyl rád, že ho kontaktovala. „Stále se bál komunistů a režimu v SSSR,“ říká Anna, která se v té době potýkala se zhoršujícím se zrakem a záležitost s bratrem už potom nemohla dál řešit.
Od roku 1969 studovala v Praze AMU, obor klavír a sólový zpěv. Ve druhém ročníku fakulty jí praskly sítnice, během dvou let prodělala sedm operací a několik let prožila prakticky upoutána na lůžko. Nesměla se pohybovat, aby nitrooční tlak nezpůsobil další problémy. Směla jen ležet na zádech, a to i při spaní.
„Osm let jsem se nemohla normálně fyzicky projevit a ztratila jsem spánek. S nespavostí se potýkám dodnes.“
Měla zakázáno hrát na klavír, chtěla však za každou cenu studium dokončit. Pomohl jí prý lékař, který prošel koncentrákem. „Řekl mi: ‚Hrajte, dokud můžete. Až to nepůjde, věnujte se zpěvu.‘“ Poslechla ho a vyplatilo se.
Vdala se a narodila se jí dcera, ona sama dostudovala a od roku 1975 vyučovala na hudební konzervatoři v Teplicích. Byť zde byla podle svých slov sledována i urážena a vztahy s vedením školy zůstávaly napjaté jak kvůli jejímu původu, tak i kvůli zhoršujícímu se zraku, vydržela zde učit třináct let. Kolem roku 1979 – ve svých třiceti letech – zcela oslepla a poté se začala připravovat také na dráhu koncertní pěvkyně.
Její otec se počátkem normalizace rozhodl odejít do předčasného důchodu. Jak posléze vyplynulo z materiálů StB, byl sledován po celou dobu svého pracovního života, a dokonce i v důchodovém věku až do roku 1984. Zemřel na opakovaný infarkt myokardu v roce 1991 v Praze.
