Železná opona byla z naší strany v zásadě neprostupná, z opačné strany to ale neplatilo. I za časů normalizace k nám mohli přijíždět nadšenci, kteří sem vozili knihy, dopisy, léky, peníze, ale třeba i kopírky pro samizdatové tiskárny. Doma potom psali články a pořádali demonstrace proti sovětské okupaci Československa. Překvapivě často pocházeli ze Skandinávie a pobyt pro ně musel mnohdy představovat kulturní šok.
„Bylo to dost jiné. Z Prahy si vzpomínám na takové věci, jako je zápach uhlí v zimě. To jsme ve Stockholmu neměli. Nejdřív jsem ani nechápal, co to je. Byla to dost šedivá scenérie. Nebylo tak snadné najít obchodní domy. Jídelní lístky nebyly v angličtině, bylo těžké si něco objednat. Takže jsem pořád jedl takové ty dobré malé sendviče, chlebíčky,“ vzpomíná Urban Westling, někdejší aktivista švédského Výboru solidarity s východní Evropou. „Čeští disidenti byli přátelští a zarostlí. Třeba Václav Benda měl vousy, to bylo exotické. A taky hodně kouřili.“
Disidenti, estébáci a celníci
Článek o československých politických vězních, Stottefondet for Charta 77, podpůrný fond pro Chartu 77
Styky s disidenty ale samozřejmě nebyly bez rizik. „Mnozí z nich měli neustále za zády policii. Takový Petr Uhl se bez dozoru nemohl ani projít s dětmi v parku. Takže jsme se chovali do určité míry konspirativně,“ vybavuje si norský novinář Alf Skjeseth. „Například jedna ze schůzek s Martou Kubišovou byla zrušena, protože její okolí sledovali agenti. Po několika dnech jsme dostali zelenou a sešli se s ní a jejím manželem někde v cizím bytě.“
„Samozřejmě, že venku vždycky stálo policejní auto,“ vypráví Frode Bakken, jak pod dohledem navštěvoval své pražské přátele. „Zaklepal jsem na dveře a Jiří Hájek mi otevřel. On se za války ve vězení od spoluvězňů naučil norsky, tak se mnou mluvil norsky. A tehdy mi řekl, že má velký problém se vzděláním svého syna. Začaly se objevovat náznaky, že se Jan nedostane na univerzitu, pokud jeho otec bude pokračovat ve své činnosti.“
Československé hranice se daly přejet autem, nabízela se tedy možnost převážet sem nejrůznější materiály od tiskovin až po finanční a technickou pomoc. „Mívali jsme skryté přepážky v benzinových nádržích a jinde, něco jsme převáželi i v batozích,“ popisuje Urban Westling. Celníci prý při kontrolách nebyli vždycky nejdůslednější. „Pamatuju si, že jsem třeba jednomu dal krabičku marlborek, abych to trochu urychlil.“
„Musel jsem rozebrat kopírku, aby se do auta vešla. Co když už ji nikdy nikdo nedokáže dát dohromady?“
Většinou vozil nenápadné věci, jako peníze nebo dopisy. „Jednou jsem ale ve Stockholmu koupil jednoduchou kopírku. Musel jsem ji rozebrat... Měl jsem z toho špatný pocit. Co když už ji nikdy nikdo nedokáže dát dohromady? Neměli jsme žádný manuál a byla to spousta malých součástek.“
Charta 77 a „Třídní boj“
Odznak „Podporujte Chartu 77. Sověti pryč z Československa“
Rozhodujícím rokem pro spolupráci skandinávských aktivistů a českých disidentů byl bezpochyby rok 1978. Desetileté výročí okupace ČSSR „bratrskými vojsky“ přivedlo do ulic Osla i Stockholmu tisíce lidí, vzpomínkové manifestace spolupořádali právě Alf Skjeseth a Urban Westling. „Odmítali jsme veškerý imperialismus, jak ten americký ve Vietnamu, tak ten sovětský ve východní Evropě,“ popisuje Alf atmosféru na severských univerzitách a náměstích, která byla silně levicová, ale zároveň protisovětská. „Sovjet ut ur Tsjekoslovakien“ (Sověti pryč z Československa) bylo jedním z hlavních hesel demonstrací ve Švédsku.
Zájem západních médií i veřejnosti o Československo v té době narostl i kvůli zveřejnění manifestu Charta 77. Jeden ze signatářů Charty, spisovatel a šiřitel samizdatu Michael Konůpek, byl koncem roku 1977 de facto vypovězen do Norska. Odjížděl s vědomím úřadů v renaultu, kterého získal výměnou za rodinnou vilu. „V peřině jsem měl briliantový prsten a v lyžařských hůlkách zajímavé věci.“ Není divu, že Konůpkův příjezd do Osla byl pro norské novináře soustem, měl přímou zkušenost z místa i dokumenty o Československu. „Měl jsem pak otevřené dveře do všech redakcí norských novin. Když doma některého chartistu zavřeli, hned jsem to mohl rozmazat.“
Právě díky Michaelu Konůpkovi se do Prahy dostal Alf Skjeseth a jeho kolegové z tehdy krajně levicových norských novin Klassekampen (v překladu Třídní boj). Jakkoli to dnes zní neuvěřitelně, šlo o maoisty. Až návštěvy komunistické země jim, jak Alf dnes přiznává, „otevřely oči“. V letech 1978–1985 Skjeseth každoročně jezdil do Prahy, kde se seznámil s chartistou Tomášem Vrbou a jeho ženou Jarkou, vystudovanou nordistkou. „Moje žena jim mohla tlumočit, takže to měli lepší než novináři z jiných zemí. Já jsem jim zprostředkovával rozhovory třeba s Jiřím Dienstbierem nebo jinými chartisty, to pak měli exkluzivní rozhovory,“ říká Tomáš Vrba.
Alf Skjeseth, ve své době zřejmě největší expert na Československo mezi norskými novináři, si důvěry chartistů dodnes váží: „Zejména ze začátku jsme na nich byli zcela závislí. A oni nám věřili. Myslím, že jsme si to zasloužili. Byli jsme diskrétní, když to bylo potřeba.“ To Tomáš Vrba potvrzuje: „Co nás dojalo bylo, že aby byli nenápadní, tak si koupili někde v bazaru takovou starou obnošenou lyžařskou bundu. Aby splynuli s davem...“
Nadace a Tuzex
Pohlednice „Přispěl jsi také Nadaci Charty 77?“
Důležitou událostí roku 1978 bylo ale také založení Nadace Charty 77, které iniciovali lidé okolo švédského časopisu Folket i Bild / Kulturfront. Vůdčí postavou nadace se stal český vědec a exulant František Janouch. „Zřídil jsem ve Švédsku speciální postžirový účet a nazval ho Charta 77,“ vzpomíná, jak byl pověřen dostat do Československa finance, které hnutí Charta 77 obdržela po zisku švédské lidskoprávní ceny Monismanien. Peníze nejprve rozesílal jen po malých částkách jednotlivým disidentům a rodinám politických vězňů, brzy však nadace začala spravovat větší objemy peněz od drobných i významnějších západních dárců.
V té době začal nadaci ve svém volném čase pomáhat i Urban Westling. Do Československa už teklo poměrně dost peněz a bylo potřeba vymyslet funkční mechanismus, jak je tam dostávat a jak je vyúčtovávat. „S nadací jsme využívali oficiální kanál Tuzexu. To bylo něco, co jste měli v Československu, abyste se dostali k tvrdé měně. A existovaly obchody, tuzexové obchody, kde jste si za bony mohli koupit věci, které nebyly lidem dostupné,“ popisuje Westling.
„Tuzexové bony měly v Československu mnohem větší hodnotu, než za co jsme je mohli koupit u oficiálního zástupce Tuzexu v Göteborgu. Po nějaké době, když už to byla poměrně velká operace, nám ta firma vlastně nabídla, že se s námi rozdělí o provizi. Takže jsme dostali i polovinu provize. Tyhle peníze, tyhle tuzexové bony, jsme posílali ze Švédska spolu s pohlednicí, aby ji příjemci mohli poslat zpátky jako stvrzenku.“
Intervence za Jana Hájka
Ilustrace z knihy o válečných zajatcích – Jiří Hájek, otec Jana Hájka, ve vězení za války. Portrét od jeho norského spoluvězně
Nadace měla své sesterské organizace i v jiných zemích, ta norská se jmenovala Stottefondet for Charta 77, tedy podpůrný fond. Založili ji mimo jiné Bakken, Konůpek a Thorolf Rafto – profesor ekonomie, který v první polovině sedmdesátých let hostoval na tajných bytových seminářích v ČSSR, dokud ho jednou hrubě neztloukli příslušníci StB. Zdravotní následky si nesl do konce života, na Čechy ale nezanevřel a v jejich podpoře pokračoval.
Administrátorem Fondu byl Frode Bakken. Ten se po památné návštěvě Prahy zaměřil hlavně na to, aby Jan Hájek, syn předního chartisty a někdejšího ministra zahraničních věcí z roku 1968, mohl studovat v Norsku. Sehnat mu povolení k pobytu a přijetí na univerzitu v Oslu nebylo zdaleka tak těžké jako získat souhlas režimu v Praze s jeho vycestováním. Do věci se aktivně zapojilo i norské ministerstvo zahraničních věcí.
„Pracovali jsme na tom dlouho. Psal jsem dopisy jménem našeho premiéra a ministra zahraničí a posílali jsme je jejich protějškům do Prahy.“
„Pracovali jsme na tom dlouho, dlouho. Já jsem psal dopisy jménem našeho premiéra a ministra zahraničí nebo jsme je předávali, když jsme měli jednání na různých úrovních,“ vzpomíná norský diplomat Øyvind Nordsletten. Československé úřady nakonec Janu Hájkovi umožnily do Norska vycestovat v roce 1986 po třech letech snah a intervencí. Nejenže Jan v Norsku vystudoval, ale také se tam oženil a za svědka mu nešel nikdo jiný než Frode Bakken.
Cena svobody a vyhoštěný literát
Nápis „Charta 77“ na velkoplošné obrazovce před solidárním večerem v městském divadle ve Stockholmu, 1983
V Dánsku se občanská podpora zformovala o něco později v roce 1986. Charta tedy dostala k desátým narozeninám dánsko-švédskou Cenu svobody od deníků Politiken a Dagens Nyheter, slavnostně to bylo oznámeno v kodaňském divadle. Lékař Morten Nielsen a jeho přátelé u té příležitosti založili spolek Dialog med Charta 77. V divadle seděla také Martina Schepelern – Češka, která se do Dánska provdala. Těšilo ji, že do její rodné země poputuje finanční cena. Jak se tam peníze dostanou, s tím si v tu chvíli hlavu nelámala.
Martina se do Dánska vyvdala legálně, směla se tedy domů příležitostně vracet. Při nejbližší cestě potkala na letišti známého novináře a literáta. „Niels Barfoed byl důležitý novinář Politiken, byl vysoký a budil respekt,“ vzpomíná na setkání Martina Schepelern. Protože se trochu znali, sedli si v letadle vedle sebe. Barfoed se svěřil, že veze „peníze pro Havla“, tedy právě Cenu svobody. „Ptala jsem se ho, kde ty peníze má. A on je měl normálně v takové té turistické taštičce, jak se nosí,“ vypráví Martina. Dánský novinář s ní zůstal v kontaktu i po následující dny a jak se oba mohli po revoluci přesvědčit, celou dobu je sledovala státní bezpečnost. Niels Barfoed přesto hotovost úspěšně předal, hned poté byl ale z ČSSR vyhoštěn. Agenti StB ho vyvezli za hranice do Německa a tam ho nechali jeho osudu.
Hotel Paříž a Štrougalova vila
Morten Nielsen se do Prahy podíval v roce 1988, když tam Mezinárodní helsinský výbor pořádal konferenci, na níž se měli západní intelektuálové pod vedením filosofa Ralfa Dahrendorfa setkat s českými opozičníky. Nešlo o žádné tajemství – místem setkání byl hotel Paříž. A konference skutečně začala! „V devět hodin přišel Havel a hned ho zatkli dva ‚číšníci‘. Byli ovšem od StB. Ale on ještě na poslední chvíli řekl – konference začíná, já ji prohlašuji za zahájenou. A pak ho odvedli,“ vybavuje si Morten Nielsen.
Dahrendorf a další Západoevropané se domáhali jeho propuštění na ústředním výboru Komunistické strany i na policii v Bartolomějské ulici. „A tam vyšel nějaký důstojník a řekl – ano, ano, vaši přátelé jsou tady. S nimi se nepotkáte. Když ale opustíte Československo, tak v okamžiku, kdy překročíte hranice, dostanu telefonát a pak budou vaši přátelé volní,“ vzpomíná Morten na konec konference hned po jejím zahájení.
Ledy už ale přesto byly v pohybu. Zhruba rok poté jel Urban Westling naposledy s technickou pomocí do Československa. Právě začínal rok 1990 a Václav Havel byl čerstvě zvoleným prezidentem. Celník na hranicích slavil Silvestra a pustil Urbana bez kontroly, i když řídil dodávku plnou nejnovějších počítačů IBM.
František Janouch potom uspořádal pro své skandinávské přátele v Praze oslavu, pronajal pro ně vilu v pražských Dejvicích. Přijeli všichni – Frode Bakken, Urban Westling, Morten Nielsen a další. Vilu, v níž slavili, ještě nedlouho předtím obýval Lubomír Štrougal, komunistický premiér Československa. Představitel režimu, k jehož pádu nemalou měrou přispěli.
Redakční zpracování podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
