„Když jsem obdržela papír, který mi biskup ani nepředal osobně, a na němž stálo, že se mi všechno zakazuje a že je vše neplatné, nedotklo se mě to. Řekla jsem si: ‚Ano, já uznávám, že lidstvo není na takovou zkušenost připraveno.‘ Ale odmítla jsem podepsat, že o tom nebudu mluvit.“ Tak Ludmila Javorová vzpomínala pro Paměť národa na hořký okamžik v roce 1996, kdy jí na brněnském biskupství přetlumočili stanovisko papeže Jana Pavla II. – totiž že její kněžské svěcení je neplatné.
Katolická církev dodnes kněžské svěcení umožňuje jen mužům. V raritních případech, kdy ve světě došlo ke konsekraci žen – známý je třeba případ sedmi „kněžek“ vysvěcených v roce 2002 argentinským biskupem Rómulem Braschim – církev účastníky těchto obřadů vždy exkomunikovala. Ne tak Ludmilu Javorovou, kterou v 70. letech vysvětil tajný biskup Felix Maria Davídek, výrazná postava skryté církve v komunistickém Československu.
Její svěcení bylo v rozporu s kanonickým právem. Davídek ale věřil, že v podmínkách nesvobody se křesťané nesmějí spoléhat na oficiální církevní představitele kolaborující s komunistickým režimem. V době normalizace proto vytvořil rozsáhlou podzemní strukturu jako paralelu k oficiální církvi. Jím založené společenství Koinótés podle dostupných odhadů celkově čítalo až 25 tajně vysvěcených biskupů a 250 tajných kněží jak celibátních, tak ženatých.
HNED JSEM SOUHLASILA, ŽE MU BUDU POMÁHAT
Ludmila Javorová se narodila v roce 1932 v Chrlicích u Brna – ve stejné vsi, kde vyrůstal i o jedenáct let starší Felix Davídek. Obě rodiny se dobře znaly, paní Davídková byla učitelka hudby a dávala hodiny postupně všem deseti sourozencům Javorovým. Felix, nejstarší ze tří dětí Davídkových, zase často docházel za Ludmiliným bratrem i otcem, se kterými se velmi přátelil. „Felix si k tatínkovi chodil půjčovat knihy. Večer chodívali na procházky, měli různé filozofické debaty. Bylo to takové hlubší přátelství,“ shrnuje Ludmila Javorová.
Ludmila Javorová
Za války Davídek studoval brněnské diecézní bohoslovecké učiliště a v červenci 1945 byl v brněnské katedrále vysvěcen na kněze. Zároveň se zabýval medicínou a po válce studoval také psychologii, filozofii a přírodní vědy. „On toužil jet do zahraničí, do misií. Dostal ale umístěnku tady na Vysočině do vesnice Horní Štěpánov. Tam chyběl lékař, takže tam byl umístěn na faru jako kaplan, ale kromě toho tam zastupoval lékaře.“
V Horním Štěpánově Davídek současně začal uskutečňovat ideu, kterou rozpracoval již za nacistické okupace – šlo o vytvoření nezávislé katolické vzdělávací instituce, jež by své poslání dokázala naplňovat i za režimů křesťanství nepřejících. V Horním Štěpánově vznikla internátní škola, která poskytovala teologické vzdělání a přípravu k maturitě nemajetným chlapcům i dívkám; ti pak pak maturitní zkoušku skládali na gymnáziu v nedalekém Jevíčku. Po komunistickém převratu se Atheneum přetvořilo v instituci vysokoškolského typu, když studenty Davídkovy ilegální „filozofické fakulty“ oficiálně zaštítila univerzita v Olomouci.
Státní bezpečnosti jeho aktivity nemohly zůstat utajeny. V dubnu 1950 byl se dvěma svými studenty zatčen, po dobrodružném útěku přes záchodové okénko se několik měsíců skrýval – částečně údajně v přestrojení za ženu – než byl v září téhož roku spolu s dalšími studenty definitivně dopaden při pokusu o útěk ze země. Ve vazbě pak strávil téměř dva roky a v březnu 1952 nad ním brněnský soud vynesl trest dlouhých čtyřiadvaceti let vězení.
Podle mnohých svědectví jeho spoluvězňů se Davídek i v kriminále choval statečně, a svou až excentrickou lhostejností vůči vlastnímu bezpečí si „vysloužil“ mnoho kázeňských trestů. „Na Mírově byl víc na samotkách než ve vězení,“ shrnuje Ludmila Javorová. „Za to, že i tam sloužil jako kněz. Nebo že vykřikoval na procházce, kdy museli chodit s rukama na ramenou.“
Na svobodu byl nakonec podmínečně propuštěn po čtrnácti letech v únoru 1964. Jeho první kroky vedly do domu Javorových. Jak se ukázalo, v hlavě už měl plány na další práci v ilegalitě. Jeho cílem bylo budovat struktury podzemní církve, které by suplovaly to, co si nemohli dovolit kněží trpění režimem v oficiálních funkcích.
„Přijel v noci, navštívil nás, což byla ohromná sláva, my jsme totiž netušili, že je na svobodě. A hned mi položil otázku: ‚Co děláš ve volném čase?‘ Nevěděla jsem, jak to myslí. ‚Já bych tě potřeboval na spolupráci.‘ A co budeme dělat, čeho se to bude týkat? ‚To se projeví až v průběhu.‘ Já jsem samozřejmě byla hned ochotná, protože jsem věděla, že to bude na církevním poli,“ popisuje Ludmila Javorová, jak se stala nejbližší Davídkovou spolupracovnicí při jeho snaze zajistit formaci a svěcení nových kněží nezávislých na biskupech podléhajících režimu.
TEPRVE TAM JSI POZNAL, CO TI TOTALITA SEBRALA
Začala tedy hledat zájemce o studium bohoslovectví, pro které nebylo přijatelné absolvovat kněžský seminář v Litoměřicích, jediné režimem povolené a také režimem ovládané katolické bohoslovecké učiliště. Některé takové lidi znala ze mší, které sloužili brněnští minorité už po páté hodině ranní, a kam proto docházela řada lidí režimem pronásledovaných – ti totiž měli zpravidla podřadná zaměstnání vyžadující brzký ranní nástup.
Při oslovování vhodných adeptů musela dodržovat přísná konspirační pravidla. „U jednoho jsem měla stoprocentní jistotu a od toho jsem pak chtěla, aby našel další. Když byli tři, tak jsem je přivedla. Domlouvalo se to vždycky venku, musela jsem obhlídnout terén. Takže jsem se naučila hodně chodit ven v noci.“ Na nočních schůzkách probíhajících zpravidla daleko za vesnicí probírala s adepty kněžství jejich studijní plány: „Jestli chtějí dál studovat, co vlastně mají nastudováno. Dostali příkaz, jaké knihy si mají sehnat, kdy asi přijít ke konzultaci.“
Tak vzniklo společenství Koinótés, jedno z nejvýznamnějších uskupení československé podzemní církve, zahrnující kromě postupně vysvěcovaných kněží a později i biskupů také velké množství laiků, jimž nahrazovalo jinde běžný církevní život. Udělovaly se zde svátosti, vzdělávalo se, „mluvilo se společně o Bohu“, což prostě jinak, jak říká Ludmila Javorová, v komunistické společnosti nebylo možné.
Ve druhé polovině 60. let se naplno rozběhly pravidelné semináře, v nichž se jejich účastníci seznamovali nejen s teologií, exegezí či liturgií, ale i s religionistikou, filozofii, politologií nebo uměním. „Davídek kladl důraz na lidské zrání. Což je opodstatněné, protože boží dary jdou přes vyzrálé lidství,“ vysvětluje Ludmila Javorová, proč se na seminářích věnovali také překvapivým tématům jako jsou kybernetika nebo třeba i tanec.
Ohledně konspiračních pravidel prý na seminářích vládla nekompromisní kázeň. Konaly se na různých místech, často však v domě Javorových, zpravidla přes noc. Značně obtížné bylo už jen zajistit nepozorovaný příchod velkého množství lidí. Účastníci museli přicházet jednotlivě, nesměli parkovat poblíž, a tak samotné scházení obvykle trvalo i dvě hodiny. Lidé pak seděli namačkáni v místnosti, v naprostém zatmění a vydýchaném vzduchu, protože větrání bylo riskantní. Přísné mlčení bylo samozřejmostí. Občas prý některý z účastníků nad ránem odešel v cizích botách, protože rozsvítit světlo nepřicházelo v úvahu.
Přesto byl obsah seminářů natolik inspirativní, že mnohým stálo za to podstupovat tyto útrapy i strach ze zatčení. „To byly semináře, co ti otevíraly obzor, a teprve tam jsi poznal, co ti totalita sebrala,“ shrnuje Ludmila Javorová. Ona sama Davídka obdivovala za odvahu, se kterou se po propuštění z vězení znovu okamžitě vystavil riziku. „Když se někdo vrátí po čtrnácti a půl letech z kriminálu, kde strádal a totálně ztratil svobodu, čekala bych, že se to na něm podepíše a že už nepůjde do podobných akcí, aby se tam znovu nedostal.“
To ale zjevně nebyl Davídkův případ a také Ludmila Javorová od začátku musela počítat s tím, že kriminál ani ji s velkou pravděpodobností nemine. Davídek ji proto také učil, jak se chovat, pokud bude zatčena a vězněna. „To byly velmi cenné informace: nenechat se zlomit. A jak se to dělá? Umět udržet klid. Najít si střed nebo ve vzpomínkách něco krásného. Upnout se, soustředit se na to. Ať si oni křičí, ať dělají, co dělají.“
SVĚCENÍ JSEM PŘIJALA Z JEHO RUKOU
Podstatnou částí činnosti Koinótés byla konsekrace nových kněží. Najít v Československu ochotného světícího biskupa se nepodařilo, prvních pět kněží z Davídkova okruhu proto ve východním Německu tajně vysvětil Gerhard Schaffran, biskup v Görlitz. V roce 1967 pak společenství získalo „vlastního“ světícího biskupa přímo v osobě Felixe Davídka – a to s využitím tzv. mexických fakult, tedy souboru výjimek z běžného kanonického práva, jež papež uděloval právě za tím účelem, aby v dobách nesvobody bylo možné budovat skrytou církev. Podle těchto fakult se jednotlivé pravomoci směly delegovat na nižší klérus, takže např. biskupské svěcení mohl v krajní situaci udělit i jiný biskup, a nikoliv jen papež. Na Davídka v souladu s fakultami delegoval biskupské svěcení člen Koinótés Jan Blaha, sám tajně vysvěcený ve Vatikánu taktéž tajně vysvěceným slovenským biskupem Peterem Dubovským.
Od té doby mohl konsekrovat přímo Felix Davídek. To přišlo vhod zejména po sovětské invazi v roce 1968, kdy se Davídek obával nové vlny pronásledování věřících. V mimořádné situaci, kdy podle něho hrozila naprostá likvidace církve u nás, se odhodlal k mimořádným krokům. V následujících letech sám udělil nejméně sedmnáct biskupských svěcení a kolem sedmdesáti kněžských, a tím v podstatě vytvořil paralelní církevní strukturu. Kromě toho, že v rozporu s kanonickým právem konsekroval několik ženatých mužů, se také začal zabývat otázkou kněžského svěcení žen.
„Davídek se velmi zajímal o postavení žen v církvi, a to již v době své internace,“ přibližuje jeho smýšlení Ludmila Javorová.
„Na našich vizitačních cestách se několik řeholnic, které dříve byly internovány, dotazovalo, zda církev uvažuje o službě ženy v církvi. A poukazovaly na to, že v kriminále muži měli duchovní službu, měli svátostnou službu, ale ženy neměly vůbec nic.“
Zatímco věznění křesťané totiž zpravidla mezi sebou měli dostatek kněží, kteří na celách sloužili tajné mše a poskytovali svátosti, vězněné křesťanky – mezi nimi mnoho řeholnic, jež Bohu zasvětily celý život – se v kriminálech ocitaly bez přístupu ke kněžím, a tedy také bez přístupu k eucharistické liturgii. Tuto situaci chtěl Davídek řešit, a tak řídící tým Koinótés pověřil přípravou synodu, kde měla být nastolena otázka možného svěcení žen.
Tzv. kobeřický koncil se uskutečnil 25.–26. prosince 1970 na faře v Kobeřicích u Brna. Byť podle Javorové Davídek řídící tým předem seznámil s obsahem chystaného synodu a nikdo proti němu neprotestoval, ve chvíli, kdy se všichni již shromáždili na kobeřické faře, se tři Davídkem vysvěcení biskupové postavili proti samotnému projednávání otázky svěcení žen. „Samozřejmě, že došlo k roztržce, protože tito biskupové po celou dobu bránili tomu, aby se tato otázka rozvíjela. Možná si představovali, že by se k tomu měla vyjadřovat jenom hierarchická skupina církve, ale Felix na základě koncilu trval na tom, aby byl zastoupen celý boží lid z toho důvodu, že ‚duch vane, kde chce‘. Bylo to velice vyčerpávající.“
V Kobeřicích došlo k definitivnímu rozkolu. Společenství Koinótés se rozštěpilo na dvě frakce, nesouhlasící biskupové se poté s Davídkem už nikdy nesetkali a Davídkova skupina také ztratila napojení na Vatikán, které přes východní Německo zajišťovali právě lidé, jež se se skupinou teď rozešli. Davídek se však svého cíle nevzdal a už 28. prosince 1970 vysvětil Ludmilu Javorovou na jáhna a vzápětí na kněze.
„Svěcení jsem přijala z jeho rukou,“ říká Ludmila Javorová. „Chtěla jsem pro případ internace sloužit ženám v kriminále – a posloužit tak z tohoto daru tam, kde to bude možné a kde budu přijata. De facto jsem tehdy netušila, jak pracně budu tento dar rozvíjet, protože nikdo mi nemohl předat žádné zkušenosti.“
VATIKÁN JEJÍ KNĚŽSTVÍ ZNEPLATNIL
Na veřejnosti jako kněžka působit nesměla. Počítala se svým uvězněním a byla připravena obětovat se službě spoluvězeňkyním. Byť k tomu nakonec nedošlo, ona sama se podle svých slov se svým kněžstvím ztotožnila a nikdy o něm nepochybovala na rozdíl od mnoha původních členů Koinótés, kteří jeho platnost napadali. Samotnému Davídkovi se od konce 60. let dostávalo zprostředkovaných signálů, že Vatikán s jeho světitelskou činností nesouhlasí. On je považoval za provokaci ze strany StB, nebylo totiž vůbec snadné ověřit si, že jde skutečně o stanovisko svatého stolce. „Davídek uznával papeže a usiloval o setkání s ním,“ říká k tomu Ludmila Javorová. „Ale v totalitě to nešlo. Pokoušel se o to prostřednictvím polských biskupů, různých kurýrů, ale prostě se to nepodařilo. A tím ta moje situace z právního hlediska zůstala na mrtvém bodě.“
V roce 1982 se komentáře zpochybňující Davídkovu činnost objevily i ve vysílání Svobodné Evropy a také v katolickém samizdatu. Následujícího roku, kdy se Davídek po těžkém úraze ocitl již trvale upoután na lůžko, se Ludmila Javorová sama pokusila získat vyjádření papeže Jana Pavla II. ke svému případu; na dopis, který poslala přes kardinála Františka Tomáška, ale nikdy nedostala odpověď.
Felix Davídek zemřel v roce 1988, a nedožil se tak sametové revoluce, po níž skrytá církev konečně vystoupila z ilegality. Jeho pověst po změně režimu kromě jeho jisté excentričnosti a názorových i osobních neshod s jeho oponenty pošramotilo i to, že se Davídkovo jméno objevilo mezi spolupracovníky tajné policie. Ta ho pochopitelně sledovala již od doby jeho věznění. Žádné zprávy o případné spolupráci se však nedochovaly a z dostupných svědectví pravděpodobně vyplývá, že se rozhodl hrát se Státní bezpečnostní jakousi riskantní hru a „tahat ji za nos“.
Z různých důvodů tak Davídkovi kněží narazili po revoluci na zásadnější odmítnutí než jiná tajná církevní společenství, jejichž tajné kněze oficiální církev po překonání počáteční nedůvěry většinou zapojila do svých struktur. V roce 1992 Vatikán vydal tzv. Normy, v nichž bezprecedentně označil Davídkova svěcení za „pochybně platná“. Jím vysvěcení biskupové byli nuceni vzdát se výkonu biskupských funkcí. Celibátní kněží museli absolvovat podmínečné přesvěcení, pokud se chtěli zapojit do pastorace. A ti ženatí se museli spokojit s jáhenstvím nebo službou v řeckokatolickém ritu.
K otázce vysvěcených žen – Davídek po Ludmile Javorové vysvětil ještě další tři ženy, jejich jména však nejsou veřejně známa – se Normy nevyslovily. Teprve v roce 1996, poté, co se Ludmila Javorová stala terčem ostrých výpadů z části katolických kruhů, si ji předvolalo brněnské biskupství a předalo jí stanovisko Vatikánu. V něm se její kněžské svěcení prohlašovalo za neplatné, a výkon kněžské služby jí byl zakázán.
Byť Ludmila Javorová nalezla po revoluci uplatnění jako učitelka náboženství, svého kněžství se nikdy zcela nezřekla, a vždy o něm veřejně mluvila – s přesvědčením, že „co je v bytí, se nikdy neztrácí“, a že pro úkol, kterého se ujala, byla povolána. Biskup Davídek podle ní vynikal odvahou začínat stále znovu a silně cítil potřeby současné žijící církve. „Člověk potřebuje vnitřní ukotvení. A řekla bych, že ho potřebují i ženy. Aby ten, komu tvořím most k budoucnosti, po něm přešel s otevřeným hledím a nadějí,“ říká Ludmila Javorová.
