Dcera Zuzana se manželům Pokorným narodila krátce před spojeneckým náletem na Prahu, v lednu 1945. V době těhotenství byla naproti oknům jejich břevnovského bytu umístěná siréna, jejíž zvuk se časem stal téměř nesnesitelný. „Vždycky, když se siréna rozezvučela, jsem se hrozně lekla,“ vzpomíná Anna Pokorná. Společně s přechozenými zarděnkami maminky to byl zřejmě i důvod, proč Zuzanka přišla na svět předčasně, už v osmém měsíci. I během pobytu v Nemocnici Na Bulovce matka i dcera často musely do sklepa.
„Sestry pochytaly miminka do náručí nebo je naložily na vozíky a jelo se do krytu. Když odhoukali, zase nahoru.“
Stres v těhotenství a předčasný porod mohly být jedním z důvodů, proč Zuzanka přišla na svět s těžkou srdeční vadou, v té době nevyléčitelnou.
Profesora Josefa Švejcara považovala matka za svou jedinou naději. V té době již proslulý pediatr, přednosta I. dětské kliniky, těsně po válce vydal svou knihu Péče o dítě, která se stala doslova biblí pro několik generací rodičů a pečovatelů. „Zašla jsem se Zuzankou k němu na kliniku, aby se na ni podíval. Vzal ji tehdy za nožičky, zvedl ji do výše a podržel. Prohlížel si ji, sledoval její reakce a pak mi řekl, zda nechci u něj dcerku rovnou nechat pro studenty, že to není k životu,“ říká Anna Pokorná. „Dodnes mu to mám za zlé. Každý má mít naději.“
Na jevišti s Pavlem Tigridem
Dosavadní život ovšem Annu Pokornou naučil nevzdávat se naděje za žádných okolností. Ještě před druhou světovou válkou postihly její rodinu dvě tragédie. Její maminka spadla těhotná ze schodů a posléze se jí narodil mrtvý syn. A když bylo Anně jedenáct let, jejího otce, farmaceuta Josefa Žďárského, při telefonátu se zaměstnavatelem postihla mrtvice a za deset dnů zemřel. „Maminka, která byla o sedmnáct let mladší než tatínek, zůstala se mnou sama a už se neprovdala. Nastoupila jako sekretářka knížete Schwarzenberga ve firmě Ringhoffer,“ říká Anna Pokorná.
Přestože měla nemocné ledviny, na střední škole byla činná v Divadelním kolektivu mladých Na Zbořenci spolu s Pavlem Schönfeldem, který později přijal jméno Pavel Tigrid. Pod jeho režijním vedením nastudovali lyrickou divadelní hru Jiřího Ortena Anýzové jablko. Představení dvakrát navštívil i tehdejší „divadelní bůh“ E. F. Burian, jehož tvorba mladé divadelníky výrazně ovlivnila a inspirovala k založení recitačního voicebandu. Poslední inscenací mladých divadelníků ze Zbořence, jejíž premiéra se konala již po mnichovských událostech, byla klasická Calderónova hra Moje dáma nade všecko, která se stala jejich politickým manifestem: španělští policajti v nich měli na sobě sudetoněmecké stejnokroje. Anna Pokorná na příjezd německé armády do Prahy v březnu 1939:
„Lidé brečeli, občas si provokativně odplivli. Kdo měl odvahu tak huboval, ale kolem byl vidět strach.“
„Horší to bylo 17. listopadu, kdy jsme z okna viděli zatýkání vysokoškolských studentů na dejvických kolejích. Odváželi je do ruzyňské trestnice, odkud se někteří už nevrátili. Koleje obsadil wehrmacht a naši školu taky.“
Láska z ateliéru
V době, kdy odmaturovala na reálce v Dušní ulici, již vysoké školy byly zavřené, a tak si našla práci na recepci ve Fotografickém ateliéru Jaroslava Balzara na Jungmannově náměstí. „Pan Balzar fotil herce a herečky pro Ateliéry Barrandov Miloše Havla. Bylo to špičkové studio. Nasvěcovalo se již reflektory, pracovalo se s typologií lidí, používaly se dekorace a květiny. Fotografie se kolorovaly, a tak na tom pracovalo celé oddělení.“ Díky svým kontaktům v uměleckém světě mohli zaměstnanci ateliéru docházet na literární semináře v Lucerně a dokonce se zúčastnili scenáristické soutěže, kterou vyhráli. Scénář se měl realizovat, při bombardování Prahy v únoru 1945 se ovšem jediná kopie ztratila.
V Balzarově ateliéru se Anna roku 1942 seznámila s manželem Albertem Pokorným, který tam pracoval jako účetní. Albert se předchozí dva roky ukrýval na Vysočině. Jako studentský předák matematicko-fyzikální fakulty totiž po 17. listopadu 1939 uprchl z Prahy, aby se vyhnul zatčení. S Annou se vzali hned následující roku a společně bydleli v Břevnově - právě tam, kde Annu během těhotenství pronásledoval zvuk sirén.
Nová naděje pro dceru
Zatímco většina Pražanů se v létě 1945 radovala z osvobození a do budoucna se dívali s optimismem, Anna Pokorná bojovala o poslední zbytky naděje, že se její dcera Zuzanka, postižená srdeční vadou, dožije dospělosti. Poté, co nepochodila u profesora Josefa Švejcara, objevila na Bulovce profesora Bertholda Epsteina, který byl za války vězněn v Osvětimi a mnoha dětem tam zachránil život. „Ten našel systém, jak udržovat naši dceru při životě a dal nám naději,“ říká Anna Pokorná.
„Věděli jsme, že vždy, když začne prudce krvácet, musíme rychle na Bulovku, nechat jí vyměnit krev.“
Tyto dramatické cesty do nemocnice pokračovaly až do Zuzančiných třinácti let, kdy se z americké stáže vrátil kardiochirurg Jan Navrátil. Ten už od roku 1956 prováděl první operace na zastaveném srdci. Musel je ale stihnout přibližně do pěti minut, protože ještě neměl k dispozici mimotělní krevní oběh - pacientův mozek tedy během operace zůstával bez kyslíku. Podchlazením jeho těla získával potřebné minuty navíc k provedení operačního zákroku. Po návratu z USA však se svým týmem z nemocnice U sv. Anny v Brně vyrobil svépomocí první cirkulátor pro mimotělní krevní oběh, takže mohl začít provádět i delší složitější operace.
Zuzanka se stala jednou z jeho pacientek. „Najednou jsme měli šanci. Bylo však třeba sehnat peníze na operaci. Těch se nám nedostávalo.“ Komunistická propaganda sice tvrdila, že v socialistickém zdravotnictví jsou i špičkové operace pro všechny zdarma, realita ale byla poněkud jiná. I v době „budování socialismu“ zůstávaly případy, jako byl ten Zuzančin, odkázány na dobročinnost: „Pomohla nám židovská rodinná přítelkyně paní Markéta Sekorová, manželka malíře a spisovatele Ondřeje Sekory. Operace se podařila v roce 1961, kdy bylo dceři 16 let. Byli jsme všichni šťastni. Jsem také ráda, že se toho ještě dožil profesor Epstein,“ rekapituluje Anna Pokorná. Zuzana nakonec přes svá zdravotní omezení vystudovala zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní laborantka.
Její matka Anna Pokorná se 19. srpna 2021 dožila sta let. „V každé životní situaci, i když vypadá beznadějně a nepříjemně, hledejme něco hezkého a dobrého,“ shrnuje své životní krédo a dodává: „Každý má mít naději. Jinak to nejde.“
