Necelých šest kilometrů od Žirovnice, patnáct a půl kilometru od Zajíčkova a sto třicet kilometrů od Prahy leží Metánov, vesnička na rozhraní Vysočiny a jižních Čech. V samém centru obce, v budově bývalé obecné školy, můžete navštívit ojedinělé Muzeum Jakuba Hrona Metánovského, místního rodáka, génia, filantropa, matematika, filozofa, lingvisty, básníka, přírodovědce a vynálezce. Jeho široký akční rádius – až na čestné výjimky – pohříchu nenalezl prakticky žádné uplatnění. Přesto, nebo právě proto, se stal podle Ladislava Smoljaka jednou ze tří reálných osobností, které inspirovaly vznik největšího českého „žijícího“ génia 20. století. Osobnost Jakuba Hrona Metánovského ostatně ocenil i sám Karel Čapek.
Muzeum v Metánově existuje od roku 2007 a o jeho otevření se spolu s obcí zasloužil Osvětový spolek Jakuba Hrona. Jeho členové si počátkem 90. let, tehdy ještě jako pražští vysokoškolští studenti, dali za úkol povznést osobu a dílo profesora Jakuba Hrona v obecném povědomí. Pátrali v archivech, shromažďovali informace z dalších pramenů a výsledkem je poměrně ucelený obraz dnes asi nejznámějšího metánovského rodáka.
„Jakub Hron si sám dal takové předsevzetí, že každý rok musí něco nového vymyslet. A vymyslel spoustu věcí, i když většina z nich zůstala jen ve formě náčrtku. Nikdy se totiž neuskutečnily,”
konstatoval při jedné z mých návštěv nevelké, ale velmi zajímavé expozice Josef Zeman, metánovský kronikář a znalec Hronova života a díla, který byl až do své nedávné smrti duší a správcem muzea.
„Návštěvníci ale mohou zažít zasvěcený výklad pana Zemana i dnes, i když už není mezi námi. Jeho vyprávění jsme uchovali a je součástí muzejní expozice,” říká Jan Flemr z Osvětového spolku Jakuba Hrona. Na odkaz Josefa Zemana v současnosti navazují průvodkyně Milada Červenková a Jindřiška Šteflová.
Z chudého „bažáka“ gymnaziálním „zpytákem“
Jakub Hron se narodil v Metánově 4. června 1840 v poměrně chudé a početné rodině. Na přímluvu pana faráře a pana učitele ho rodiče poslali na studia na gymnázium v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci, kde odmaturoval. Podle Milady Červenkové ho na studia poslali i proto, že poznali, že by se v pozdějším životě fyzickou prací neuživil.
„Rodiče neměli moc peněz, a proto mu obec vystavila tzv. List chudoby a na jeho základě Jakub Hron mohl pokračovat ve studiu, tři roky studoval matematiku a fyziku na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a pak ještě dva roky na univerzitě ve Vídni, kde v roce 1870 dosáhl učitelské aprobace pro nižší gymnázia,“ líčí Hronovy studijní začátky Josef Zeman.
Od roku 1871 působí Jakub Hron víc jak čtvrtstoletí jako učitel na gymnáziu v Hradci Králové, i když řadu let jako pouhý suplent, a to i přesto, že si už v roce 1873 učitelskou aprobaci rozšířil na pražské univerzitě na úplná gymnázia.
„Hronovu zpočátku nadějnou kariéru zřejmě přibrzdila i netaktická poznámka v jeho žádosti o jmenování gymnaziálním profesorem. Tehdejšímu hradeckému řediteli Klumparovi totiž napsal, že je kromě profesorské práce připraven zastávat i funkci ředitele.“
„Gymnaziálním profesorem tak byl jmenován až po patnácti letech,“ konstatoval při našem posledním setkání metánovský kronikář a průvodce expozicí Josef Zeman a dodal: „Asi potěšen tímto titulem se v roce 1889 vydal s Klubem českých turistů do Paříže, kde se konala světová výstava u příležitosti dostavění a odhalení Eiffelovy věže. Byl tedy jedním z prvních Čechů, který vylezl na Eiffelovku.”
Hronovy hodiny matematiky a fyziky byly pro studenty happeningem
Jakub Hron měl už v té době v oblibě po vzoru národních obrozenců pojmenovávat věci jinými, originálními slovy. Ve svém mluveném i písemném projevu tak nahrazoval vžitá slova z cizích jazyků doslovnými, etymologicky inspirovanými variantami a v podstatě tak vytvářel originální novotvary. To bylo v mnoha případech kontraproduktivní, protože mu nikdo nerozuměl. Studenti tak podle něj např. byli „bažáci”, protože baží po vzdělání, a učitel či profesor byl „zpyták”, protože zkouší žáka čili zpytuje, co žák umí. Mimochodem Hron vymýšlel i nové názvy jídel – např. jeho oblíbený jablkový závin čili štrúdl nazýval „svinstvem jablečným“.
Nově vytvořená slova se Hron snažil používat nejen ve svých zápiscích a knihách, ale také při školní výuce. Dlužno podotknout, že tady tak trochu padla kosa na kámen. Žákům na jedné straně slovními novotvary výuku obohatil, na straně druhé mnohým studentům třeba Hronovy výrazy pro nepravidelná třírozměrná hranatá tělesa, jako např. „tenýrokule“, „ruťáty“, „kosáty“ či „hámohranatiny“, však zcela znemožňovaly pochopení vykládaného učiva.
Podle pozdějších svědectví Hronových studentů byla každá jeho školní hodina matematiky a fyziky malým happeningem. I když jeho výkladu řada studentů nerozuměla, a proto někteří dokonce neprospívali, byl Hron u svých žáků velice oblíben. Při žádném jiném předmětu se totiž studenti tak nezasmáli jako při matematice a fyzice.
Vedle profesorových jazykových produkcí na ně vždy působily překvapivě jeho výukové metody a pokusy, oblíbené bylo např. měření povrchu vycpaného ptáka ze školního kabinetu.
„Jedním z jeho žáků byl i Alois Rašín, náš ministr financí za první republiky. Takže tím pádem se dá říct, že Jakub Hron se zasloužil i o vznik první republiky, protože učil našeho prvního ministra financí,“
konstatuje Jan Flemr z Osvětového spolku Jakuba Hrona. O základy matematiky vštípené Jakubem Hronem se podle něj neopíral jen Alois Rašín, ale i řada dalších později významných osobností, jako třeba byl čelný představitel Pražského povstání v roce 1945 profesor Albert Pražák, prvorepublikový ministr Otakar Srdínko nebo hudební skladatel Karel Moor.
Hronův pobyt v Hradci Králové ukončil zemský „pozorovák“
V roce 1897 byl předsedou maturitní komise na hradeckém gymnáziu zemský školní inspektor Kostmích, postrach všech ředitelů, profesorů i studentů. Při zkouškách měl velkou radost, když mohl maturanty pořádně ztrémovat a potopit, což v plné míře praktikoval i v Hradci Králové. Hron ale zastával názor, že „pozorovák” – to byl Hronův výraz pro inspektora – má u zkoušky pouze pozorovat, zkoušení mělo být věcí zpytáka, tedy vyučujícího.
Když inspektor Kostmích začal místo Hrona sám klást jednomu ze studentů záludné otázky, Hron rozhořčeně vstal a šel ke dveřím, aby naznačil, že je při zkoušce zbytečný. A prohlásil: „Když žáky zkouší pozorovák, nemusí tady býti zpyták.“
Po skončení zkoušek zemský inspektor Kostmích hodnotil ve sborovně maturity a jejich průběh a ptal se, kdo z přítomných vyučujících má nějaký dotaz či přání. Přihlásil se jen profesor Hron a řekl:
„Přání bychom měli jediné. Chtěli bychom být všichni tak moudří a chytří, jako je sám pan císařský královský zemský ‚školpozorovák!‘“
Po těchto slovech přítomní profesoři zbledli, inspektor naopak zrudl a beze slova odešel. Zanedlouho od něho přišel do školy dopis, na jehož základě se v jeho 57 letech z Hrona-zpytáka stal Hron-výslužník.
Během hradeckého pobytu si Jakub Hron píše i poměrně obsáhlý deník. V něm si častokrát posteskne, že v Hradci Králové pro něj není žádné děvče. „Když působil v Hradci Králové, tak se dvořil jakési Kateřině z Hořic. Dokonce to v jednu chvíli vypadalo velmi slibně, takže snad měl dokonce vyrazit na námluvy. Leč jak si zapsal do deníku: ‚Pršelo velmi i zůstal jsem doma a četl filozofii.‘ Takže ze sňatku sešlo,“ cituje Hronovy zápisky Jan Flemr z Osvětového spolku Jakuba Hrona.
S Hradcem Králové se v červnu 1901 Hron chtěl rozloučit velkolepě a před zraky místní honorace. Vymyslel a nechal sestrojit řiditelný „slonový balón“. Ten tvarem opravdu připomínal slona a vzduchoplavec měl po vzoru indických maharádžů sedět v koši na hřbetu balónu. Při přistání měl slon-balón pohodlně dosednout na všechny čtyři nohy. K naplnění bylo potřeba 160 m3 svítiplynu. O výsledku celé události existuje řada rozporuplných tvrzení, jisté je jen to, že nemělabyla úspěšný závěr. Podle hradeckého týdeníku Ratibor během finálních příprav při neopatrném zatáhnutí za jednu z ovládacích šňůr praskl šev a balón rychle splaskl.
Z Hradce Králové Jakub Hron pak odchází do Prahy, kde se na podzim roku 1901 v jednašedesáti letech nechává zapsat na studium medicíny.
Ze zpytáka opět bažákem a pak „výslužníkem“ v Metánově
Bydlí v domě na rohu dnešních ulic Korunní a Kladská a věnuje se studiu a studentskému životu. Pro své atypické oblékání, mluvu, chování i podivínské názory Hron patří k populárním postavám a mezi studenty je i přes značný věkový rozdíl velmi oblíben. Při pohřbu národního vůdce Františka Ladislava Riegra v roce 1903 Hron kráčí se studenty v první řadě.
„Nosil tzv. blátoměrné boty, což byla obuv s vysokou podrážkou. Její výšku Hron stanovil podle průměrné výšky bláta v Hradci Králové a později pak v Praze, tedy v místech, kde zrovna žil. Na hlavě měl zašpičatělý klobouk, tzv. pohlavní pokrytec zvaný ‚hronoid‘, který byl nahoře opatřený ventilem a svým tvarem měl omezovat působení atmosferického tlaku na hlavu jeho nositele. Byl opatřen i okapem odvádějícím dešťovou vodu,” popisuje Hronův neotřelý zevnějšek průvodkyně metánovského muzea Milada Červenková.
Hron stihl na medicíně vystudovat několik semestrů, složil i první rigorózní zkoušku, ale myšlenka, že by tento nemotorný stařec snad měl léčit lidi, vedla prof. Jaroslava Hlavu k tomu, že studenta Hrona vyhodil z patologické anatomie, a tím jeho studia násilně ukončil. Vedení lékařské fakulty navíc nemělo pochopení ani pro Hronovy vynálezy a zlepšováky.
Takovým zlepšovákem byla třeba narkóza hudbou nebo „dmuchadlo“, kterým rozháněl kouř z doutníku po pitevně se slovy, že smrad vyhání smradem.
Nezdar na medicíně Hron údajně velmi oplakal, nicméně poměrně záhy se přihlásil na právnickou fakultu. Ani tu ale nedokončil a v roce 1910 se ve svých sedmdesáti letech vrací do rodného Metánova, kde pokračuje v bádání a publikační činnosti.
„Na sklonku života se mimo jiné zabýval chorobami rostlin a transkripcí hlasů ptáků v okolních lesích, jak jsme zjistili z jeho četných zápisků v denících. Např. zvuky typu ‚čipčiříz‘, pokud si dobře vzpomínám, přisuzoval vrabci,“ přibližuje Jan Flemr.
Každý rok jednu novotu vymyslet = vzdělanec
Velkou část díla Jakuba Hrona tvoří jeho vynálezy. Vzhledem k tomu, že si předsevzal každý rok vymyslet jeden, je jejich paleta nesmírně široká, o některých z oblasti medicíny jsme se už zmínili.
Jedním z prvních Hronových vynálezů je bezkolejná lokomotiva, kterou si nechal patentovat ve Vídni na začátku 70. let 19. století. Jednalo se o „vozohyb“, který si měl před sebe klást koleje a po jejich přejetí je zase vyzvedl a následně pohyb opakoval, a tím se odstrkoval od silnice. K realizaci své myšlenky Hron ale bohužel nenašel výrobce.
„Pozoruhodným Hronovým vynálezem je ‚kulstínměr‘, který Hron použil ke změření vzdálenosti, nebo jak on říkal ‚odlehloty‘, Země, neboli ‚Zemuny‘, od Slunce, čili od ‚Sluna‘.“
K tomuto experimentu využil svoje studenty v Hradci Králové, které jednoho dne pozval, aby mu asistovali. Kulstínměr se skládá v ideálním případě z jeden a půl metru dlouhého špalku a dvou koulí. A Hron počítal úhly, pod kterými Slunce vrhá stín na zem. Nicméně mu vzdálenost na základě použití kulstínměru vyšla oproti těm správným 149,6 milionům kilometrů docela jinak.
Hron určil vzdálenost Země od Slunce na zhruba šedesát milionů kilometrů. Ještě ve svém díle „Nová určba odlehlot oběžnicových ode Sluna s přípojkami“ napadá svoje předchůdce, že zbytečně hýří kilometry… „Bohužel se mýlil,” konstatuje Jan Flemr.
Hron v neúnavné činnosti vynálezce věren svému předsevzetí neustále pokračuje. Např. v roce 1883 vymýšlí dutý drát, tzv. „mlunovod“, o kterém se domnívá, že se v něm „mluno“, tak nazývá elektřinu, bude šířit bez odporu, který mu klade měď, a tím pádem rychleji.
V jeho zápiscích lze najít i další neuplatněné vynálezy, ať už se jedná o úpravu fekálií do krychlí, oktávovou ladičku či společenskou hru s kulemi pro hochy a děvčata.
Až začátkem 90. let Hron konečně zažívá pocit štěstí a zadostiučinění. Jeho „buňát nekotitelný“ čili kalamář nejdokonalejší je téměř jeho jediným vynálezem, který se dočkal výroby, a Hron ho ve svém stánku na Národopisné výstavě v roce 1895 dokonce prodává. A tady ho rodiče Karla Čapka kupují svému pětiletému synovi. Kalamář pak později bude zdobit stůl v pracovně slavného spisovatele a dramatika. Jak podotýká Jan Flemr z Osvětového spolku Jakuba Hrona:
„Zlé jazyky tvrdí, že když Karel Čapek kalamář poprvé naplnil inkoustem, polil se, a jaksi pak už ho bral pouze jako dekoraci.“
Ke konci života se Jakub Hron velmi rád procházel po okolí Metánova, rád chodil i do Žirovnice. Rozmlouval s venkovany a za zdržení od práce jim potom nabízel finanční úhradu. I když žil skromně a měl malou penzi, kupoval si odborné knihy a věnoval hodně peněz na vydávání svých děl. Na vlastní náklady nechal vysázet i ovocnou alej z Metánova do sousedního Častrova a v roce 1919 ji věnoval k užívání rodné obci. Na jeho počest od toho roku alej nesla jméno Hronovka.
Karel Čapek, jeden z majitelů jeho nepřekotitelného kalamáře, v roce 1918 v Národních listech nazval Jakuba Hrona ještě za jeho života Donem Quijotem 19. století, století vědy.
Ačkoliv si Jakub Hron naplánoval, že se dožije stovky, umírá v pátek 29. dubna 1921 na následky nachlazení a je pochován v sousedním Častrově. Lidé v Metánově na něho pro jeho dobrosrdečnost, upřímnost a laskavost ani po více než sto letech nezapomněli. Jak říkával metánovský kronikář Josef Zeman: „Byl to profesor, ale hlavně hodný člověk.“
