Tři a půl roku: pro dospělého člověka je to dlouhá doba, ale pro dítě je to téměř nepředstavitelný časový úsek, který odděluje období, kdy je ještě malé, od vzdálené budoucnosti, kdy bude větší. Právě tuto dobu strávil Pavel Pick v Terezíně, kam byl s rodiči deportován na přelomu ledna a února 1942.
Předtím prožíval idylické dětství jedináčka v rodině prokuristy Emila Picka, v prostorném bytě na pražských Vinohradech. Pavel si z té doby nepamatuje mnoho. Rodinný domek v Jablonné, kam Pickovi jezdili na prázdniny k babičce a dědečkovi, film Sněhurka a sedm trpaslíků v kině Flora, dětský časopis Punťa s kreslenými komiksy o pejsku Punťovi a jeho partnerce Kiki, kamaráda Petra, se kterým si hrál na židovském hřišti na Hagiboru a který válku přeži, kamarádku Kittinku, která nepřežila, návštěvu pouti, kde si tatínek zakrýval Davidovu hvězdu aktovkou.
Jeho rodiče se v prvních měsících protektorátu snažili emigrovat. Okruh států, které přijímaly uprchlíky, se stále zužoval, a tak ze zoufalství svěřili své úspory člověku, který se vydával za venezuelského konzula. Byli podvedeni, víza nedostali a další pokusy o emigraci už vzdali. Rozhodli se celou rodinu nechat pokřtít.„Naivně si mysleli, že uniknou Norimberským zákonům,“ poznamenává Pavel Pick.
Šlojsování brambor i staří lidé v bídě
Pickovi byli povoláni do transportu a 30. ledna 1942 se dostavili do dřevěných baráků naproti Veletržnímu paláci. V obzvláště krutých mrazech tam Pavel s rodiči a s babičkou Olgou strávil několik dní. Čekala je cesta na nádraží Praha-Bubny, odtamtud vlakem do Bohušovic a potom pěšky do Terezína. „Když jsme přišli, dostal jsem teplou kávu s mlékem, pořád to cítím, jaká byla báječná,“ vzpomíná Pavel Pick. S mámou a babičkou spali na zemi na slámě v bývalých kasárnách, vyjít ven se nesmělo.
Po odchodu českého obyvatelstva z Terezína v červnu 1942 nastaly změny: vězni byli rozmístěni do uprázdněných bytů a domů. Do obydlí sedmi tisíc místních obyvatel nacisté postupně nacpali až 58 500 vězňů.
Pavel potom téměř až do osvobození bydlel s maminkou, babičkou a další ženou v prádelně velkého bloku U Slunce, kde bývala hospoda a hotel. Některé děti v Terezíně znal už z židovského hřiště na Hagiboru. Společně prolézali půdy a sklepy, hráli si na dvorcích, „šlojsovali brambory“. („Šlojsovat“ je termín z terezínského slangu, znamená vlastně ukrást nebo šlohnout, ale v podmínkách ghetta šlo o činnost každodenní a široce rozšířenou.)
„Minimum z těch dětí se po válce vrátilo.“
Velkou dětskou vášní bylo sbírání obalů od žiletek, na dvorech někdy vystupovali kabaretiéři z Vídně, Pavlovi utkvěl jeden z jejich popěvků o impedigu. Byl také na představení dětské opery Brundibár, ve kterém účinkoval jeho hudebně nadaný kamarád Štěpán Sommer. „On potom působil v Anglii jako Raphael Sommer, vynikající koncertní mistr na violoncello.“
K děsivým stránkám života v Terezíně patřila situace starých lidí: „Zbídačelí chudáci staří lidé v hrozném prostředí. Na dvoře Magdeburských kasáren byla výdejna kuchyně. Tam stály fronty stařičkých lidí s ešusy. Tahle vzpomínka ve mně zůstala,“ vypráví Pavel Pick. Neméně děsivé bylo setkání s duševně nemocnými, zavřenými v kasematech v takzvané Kavalírce.
Úsměvy, pohoda, transport
Život v Terezíně byl nepředvídatelný, řízený mnoha náhodami. Skutečný smysl mnoha nacistických rozkazů mohli věznit jen odhadovat. V roce 1943 správa ghetta rozhodla, že všichni obyvatelé ghetta musí v útvarech napochodovat do Bohušovické kotliny. Pavel šel s rodiči, ráno tam, večer zpátky. Na okolních kopcích stáli esesáci s kulomety. Důvod, proč se to vše dělo, byl nejasný. „Byla to velká akce,“ říká Pavel Pick.
Ještě větší rozruch způsobilo natáčení propagandistického filmu, které v roce 1944 dostal za úkol známý předválečný židovský režisér a herec z Německa, Kurt Gerron. Terezín se kompletně proměnil: na náměstí se postavilo pódium pro orchestr, otevřela se banka vydávající zvláštní bankovky – terezínské peníze, postavilo se dětské hřiště, pavilóny, děti si vesele hrály, dospělí se procházeli po ulicích, povídali si a usmívali se. Pohoda a příjemná atmosféra filmových záběrů měla svět přesvědčit, že Terezín je dobré místo k životu. Podobné divadlo se odehrálo při návštěvě delegace Červeného kříže:
„Velká sláva. Rahm, velitel ghetta, rozdával dětem sardinky, po odjezdu delegace šly všechny děti do plynu.“
Stejný osud potkal i režiséra Gerrona a celou jeho rodinu.
Pavlův otec pracoval v Terezíně v kuchyni a po čase se tam spřátelil s vídeňským uzenářem Heinrichem Hornem. Ten chodil v Terezíně do Klubu těžkých atletů, kteří navštěvovali i dozorci. Díky tomu si mezi nimi vytvořil známosti, které mohly mít cenu života. „Táta vyprávěl, že jednou v kuchyni myli kotle a přišel tam Heindl, ten největší gauner mezi dozorci. Přišel a zezadu plácl toho Horna do zad a říká: ‚Nu, wie gehts, Heini?‘ Ten se otočil, plácl ho a říkal: ‚Gut.’“
Právě díky těmto kontaktům rodina Pickových válku přežila. Na konci října 1944 z Terezína odjížděl poslední transport do Osvětimi. Tentokrát byli na seznamu i Pickovi. Díky vlivu Heinricha Horna ale mohli v Terezíně zůstat, pod záminkou, že Emil Pick jako kuchař je pro chod ghetta nepostradatelný.
„Táta stál vedle toho Horna a ten mu říkal: ‚Neboj se.‘ A skutečně jsme byli vyreklamovaní z transportu.“
Babička Olga ale v transportu zůstala a zahynula v Osvětimi.
Jdem na Žida!
Těsně před koncem války do Terezína přijely transporty vězňů z koncentračních táborech na východě, s nimiž se v ghettu rozšířila infekce skvrnitého tyfu. Pavlův otec pomáhal epidemii potlačit společně s lékaři, kteří přijeli z Prahy. Pickovi zůstali v Terezíně do září 1945, otec pomáhal likvidovat ghetto.
Pavel Pick uvádí, že z pražských dětí se jich domů vrátilo pouhých padesát. Po návratu rodina bydlela zprvu v hotelu Paříž. Posléze jim vrátili jejich vinohradský byt, ale bez jakéhokoli nábytku a majetku, který v něm zanechali. I tak měli větší štěstí než mnoho jiných židovských navrátilců, kteří ve svých bytech našli nové nájemníky.
Protože Pavel se v Terezíně v rámci možností vzdělával, mohl v září 1945 nastoupit rovnou do čtvrté třídy obecné školy v Perunově ulici. Poprvé se tady setkal s lidovým antisemitismem: „Někteří kluci na mě pořádali hon a křičeli: ‚Jdem na Žida, jdem na Žida!’“ Stěžoval si řediteli školy Dubskému, ale ten si se šikanou nevěděl rady:
„Tak jim říkej Čechu, a máš to,“ poradil mu.
Školní katechetka zjistila, že byl za války pokřtěný, a tak ho přizvala do výuky náboženství. Pavel se zanedlouho stal zapáleným křesťanem, ale když později nebyl vybrán jako ministrant, nesl to jako osobní křivdu a od církve se odvrátil. Načas se potom stal stejně zapáleným pionýrem.
Po maturitě se rozhodl pro studium medicíny a díky stipendiu Humboldtovy nadace mohl strávit rok a půl na stáži v univerzitní nemocnici v Düsseldorfu v tehdejším západním Německu. S překvapením zjistil, jak se Německo a Němci za dvacet let proměnili: němečtí medici se mu omlouvali za selhání generace svých rodičů. S otevřenými projevy antisemitismu se tam nesetkal.
