Žáci během uplynulých měsíců vyzpovídali on-line na 600 pamětníků, vytvořili stovky reportáží a příběhů. Po vyučování, distanční formou, se žáci a studenti zkontaktovali se seniory a přes počítač s nimi natočili jejich vzpomínky na 20. století. S pomocí učitelů a profesionálních novinářů pak vytvořili scénáře a smíchali rozhlasové reportáže. Některé z nich jsou nejen technicky kvalitní, ale překvapují i samotnými příběhy, které žáci objevili. Pamětníci dětem vyprávěli o sudetských Němcích, o osvobození americkou a sovětskou armádou na konci druhé světové války a o banderovcích, převažují vzpomínky na srpen 1968, často vyprávějí o buzeraci, kterou zažívali na vojně před rokem 1989.
Válka Volyňáky zbídačila
Studenti z gymnázia ve Frýdlantu zaznamenali vyprávění místní rodačky Hany Jandové, která pochází z rodiny Volyňských Čechů. Její tatínek se narodil v obci Volkov jižně od Lucku, maminka ve vesnici nedaleko Žitomíru na Ukrajině. Tímto územím prošla za války několikrát fronta. Paní Jandová předává svědectví, které jí vyprávěli rodiče. Jejich rodina byla okradena a zbídačena občanskou válkou. Západní Volyň, polské území, v roce 1939 obsadil Sovětský svaz. Po roce 1941 území okupovalo Německo. V roce 1944 se z východu probojovala územím Rudá armáda. Sovětská správa na Volyni zaváděla kolchozy, znárodňovala, sedláky s většími polnostmi lidoví komisaři posílali do sovětských gulagů. Nacistická správa zase likvidovala židovské obyvatelstvo a rozdmýchávala nacionalistické vášně.
Banderovci kradli, znásilňovali a muže oběsili
Zvláště mezi polskými a ukrajinským obyvateli panovalo napětí, které eskalovalo v občanskou válku: „Banderovci byli sousedé. Přes den se chovali normálně. V noci chodili do vesnic a brali všechno, ženy znásilnili. Když se lidé bránili, tak muže oběsili, ráno viseli před domem na stromě. Lidé na Volyni žili v bídě,“ vypráví dětem Hana Jandová.
Její rodiče z Volyně utekli v roce 1945. Cestovali týdny v dobytčím vagóně. Svůj majetek museli nechat na Ukrajině. Ve Frýdlantu si zabrali opuštěný dům se stodolou a velkou zahradou po odsunutých Němcích: „Němci utíkali, jako my jsme utíkali z Ukrajiny. Brali si jen to nejnutnější, tak to tady po nich zůstalo.“ Volyňáci ve Frýdlantu hospodařili na polích až do chvíle, kdy jim tento původně německý majetek zabavili komunisté během kolektivizace: „Vzali nám hlavně pole a louky, co jsme měli, a odvedli nám naši krávu Malinu. To jsme všichni obrečeli. A jeden z rodiny musel povinně jít pracovat do JZD. Jenomže naši už měli zaměstnání, tak šel dědeček, který tam jezdil s koněm,“ vypráví paní Jandová, jejíž nejsilnější zážitek pochází rána 21. srpna 1968, kdy jí táhlo na patnáctý rok.
Maminka plakala, že už další válku nechce
„Byl takový krásný, slunný, letní den. Jednadvacátý srpen 1968. Ráno k nám přiběhl brácha do ložnice a volal: ‚Holky vstávejte! Vojáci mají cvičení. Je plné nebe letadel.‘ To byl hrozný hluk, to si nedovedete ani představit. Bylo asi deset hodin, když přiběhli naši. Ať rychle jdeme domů, že nás okupují sovětská vojska, že asi bude válka. No, my jsme to moc nechápali. Domů se nám nechtělo, ale museli jsme. Doma nám to všechno vysvětlili. Mamka pořád brečela, že bude válka, že už si válku zažila, že ví, co to je,“ vzpomíná na dětské trauma paní Jandová, jejíž vyprávění zaznamenaly studentky Adéla Kawulyczová, Leona Košková, Barbora Kozlovská, Milena Sahakyanová a Barbora Vernerová, vedla je paní profesorka Martina Košková z Gymnázia Frýdlant.
V aktuálním dílu rozhlasových Příběhů 20. století zní přesně jedenáct žákovských a studentských reportáží, které vznikaly v době lockdownu převážně distanční formou.
