„Téměř z každého domu byl někdo v Ukrajinské povstalecké armádě. Pokud to nebyl manžel, tak to byl zeť. Každý pomáhal. Všichni měli jen jednu myšlenku,“ říká Olha Semenivna Davydčuk, která pro povstalce pracovala v době svého dospívání jako spojka. Jako sedmnáctiletá za to byla odsouzena na deset let věznění v gulagu. 
Ukrajinské povstalecké hnutí je jedním z nejrozporuplnějších fenoménů ukrajinských dějin. Povstalci, svými odpůrci nazývaní banderovci, bojovali za myšlenku samostatné Ukrajiny a tvrdě vzdorovali sovětské moci. Tisíce příslušníků Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a jejich rodin včetně dětí skončilo v celách NKVD a v trestaneckých táborech. Jenže členové UPA také byli pachateli strašlivých etnických čistek, při nichž zahynulo 80 až 130 tisíc polských civilistů, ale i Židů, Rusů, volyňských Čechů i samotných Ukrajinců označených za proruské a prosovětské kolaboranty.
„Bandera byl aktivní v době a v místě, kdy násilí bylo kdykoli po ruce, ale kdy šance na dosažení ukrajinské národní nezávislosti byly minimální. Jeho následovníci zašli v krvavém řádění ještě dál, ale samostatnému ukrajinskému státu se ani nepřiblížili,“ napsal Timothy Snyder ve své eseji z roku 2010 věnované vůdci povstaleckého hnutí Stepanu Banderovi.
Smáli se nám, že nemáme svého krále
Ukrajinské nacionalistické hnutí začalo sílit ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, když byla Ukrajina rozdělena mezi Polsko, Sovětský svaz, Československo a Rumunsko. Nejhorší poměry nastaly bezpochyby ve stalinistickém Sovětském svazu, kdy lidi trýznil záměrně vyvolaný hladomor. Ukrajinští pamětníci, kteří vyrůstali na území Polska, zase vzpomínají na násilnou polonizaci: zavíraly se ukrajinské školy, muži, kteří nosili „vyšívanky“, ukrajinský národní kroj, čelili policejní šikaně, ukrajinské věřící tlačili ke vstupu do katolické církve. „Už od dětství nám opakovali, že kozáci jsou bandité, a smáli se nám, že nemáme svého ‚króla‘, krále. A my jsme chtěli svého krále,“ říká Vasyl Kyryljuk o touze po národní samostatnosti.
Členové Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) se zprvu snažili šířit osvětu, vozili na venkov literaturu v ukrajinštině, přinášeli informace o tom, co se s Ukrajinci děje v SSSR. Zároveň ale přibývalo útoků na polské státní instituce i na jednotlivé polské statkáře a polský stát s členy OUN na oplátku zacházel jako s teroristy. Situace se vyhrocovala. „Přišel dvaatřicátý rok, kdy popravili [ukrajinské aktivisty] Bilase a Danylyšyna. Tehdy vlastenecká vlna zachvátila všechny včetně dětí,“ vzpomíná Darja Husjak, které tehdy bylo osm let.
„Byla jsem ve druhé nebo třetí třídě. Abychom dali najevo svůj protest, sundali jsme ve třídě ze zdi portrét prezidenta Moścického, vypíchali jsme mu oči a postavili pod stůl vzhůru nohama. To byla naše pomsta.“
Zabíjeli i svoje vlastní lidi
Ukrajinská povstalecká armáda vznikla v roce 1942 jako ozbrojená jednotka OUN, přesněji její radikálnější frakce vedené Stepanem Banderou. V té době západní Ukrajina už za sebou měla první sovětskou okupaci po napadení Polska a po Hitlerově útoku na SSSR se ocitla pod vládou německé armády. „Povstalo celé Zakarpatí,“ vzpomíná tehdy dvanáctiletá Olha Mykytivna Stepanjuk na širokou podporu civilního obyvatelstva směrem k povstalcům. Ta ovšem nemusela být vždy úplně dobrovolná: například i jejího otce povstalci „zabrali“, tedy odvedli.
Místní lidé navzdory tomu, že sami strádali, dodávali povstalcům jídlo, děti často sloužily jako spojky – zvjazkove. Zprávy přenášely na maličkých papírcích nazývaných gripsy, které se předávaly na základě smluveného hesla. „Já už jsem věděla: když někdo řekl takové a takové slovo, poznala jsem, že mu můžu předat gripsy. Ale pokud to slovo neřekl, grips jsem mu předat nemohla,” vysvětluje Olha Semenivna Davydčuk.
V době druhé světové války se ukrajinští nacionalisté podíleli na masakrech Židů a sloužili jako dozorci v koncentračních táborech. Členové Ukrajinské povstalecké armády rozpoutali na území Volyně a Haliče děsivý krvavý teror proti příslušníkům všech ostatních národností. Brutálními způsoby vražidli civilisty, obyčejné vesničany včetně žen a dětí. Někteří ukrajinští pamětníci tyto masakry dodnes popírají a považují je za výplod sovětské propagandy. „Správní partyzáni Ukrajinské povstalecké armády totiž nezabíjeli, to se jednalo o převlečené ruské špiony nebo o ruské partyzány,“ tvrdí například Olha Antonovna Nesvižna. O jejich krvavém řádění však existuje mnoho očitých svědectví:
„Povstalci zabíjeli i svoje vlastní lidi,“ říká Olha Mykitivna Stepanjuk. „U nás ve vsi byla jedna učitelka se dvěma dětmi, která učila ruský jazyk, a oni zastřelili její děti i jejího manžela. Můj kmotr byl starostou vesnice za Sovětů a povstalci ho zatkli a drželi. Pak ho vzali do středu vesnice a přede všemi lidmi ho zabili. Za to, že byl prý ruský.“
Taras Čuprynka versus sedm set sovětských vojáků
V roce 1944 se území západní Ukrajiny znovu dostalo pod vládu Sovětského svazu. „Když přišli bolševici podruhé, začalo se vážně organizovat hnutí odporu. V té době už lidé dobře věděli, s kým mají co do činění, co je to sovětská moc. O nezávislosti Ukrajiny už nebyla řeč. Lidé chápali, že si ji budou muset vybojovat,“ říká Darija Husjak. Ukrajinské povstalecké hnutí tím vstoupilo do nové fáze, kdy se začalo naplno střetávat se sovětskou státní mocí. „Žádné jiné podzemní hnutí nedokázalo Sovětům vzdorovat tak dlouho jako UPA a nezpůsobilo jim takové ztráty,“ uvádí Timothy Snyder.
Darija Husjak byla v ukrajinském nacionalistickém hnutí aktivní už od začátku války, do UPA však vstoupila až v roce 1948, kdy přešla do ilegality a působila pod krycím jménem Nusja. Stala se spojkou velitele UPA Romana Šuchevyče, řečeného Taras Čuprynka.
Když ji o dva roky později zatkla NKVD, právě místo úkrytu Šuchevyče byla tou nejdůležitější informací, kterou se z ní snažili dostat během nesmírně tvrdých výslechů ve lvovské věznici. Při výsleších jí podávali drogy, podstrkovali jí podvržené Šuchevyčovy dopisy, dokonce před ní tloukli její vlastní matku, která byla odsouzena k deseti letům v gulagu. Darija však byla svému veliteli takřka fanaticky oddána. Nakonec se podřekla až ve chvíli, kdy jí do cely nastrčili naverbovanou agentku, která se nabídla, že může propašovat její vzkaz z vězení. Dům, kde se Šuchevyč ukrýval, následně obklíčilo na sedm set sovětských vojáků. Aby unikl zatčení, zastřelil se.
„Byl to takový šok, že je těžké o tom vůbec mluvit,“ říká Darija Husjak. „V mém životě nebylo nic strašnějšího než tato chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že už nežije.“
I další příběhy pamětníků z řad příslušníků Ukrajinské povstalecké armády jsou svědectvím o neuvěřitelné oddanosti jejích stoupenců a zběsilé perzekuci ze strany Sovětů. Darija Hermak, jmenovkyně Dariji Husjak, která působila jako dětská spojka UPA ve vesnici Radochynci, byla například zatčena ve čtrnácti letech během školního vyučování. Udala ji učitelka matematiky, kterou u sebe doma ubytovali Darijini rodiče. Dívenku odsoudili na deset let v sibiřském lágru…
Už nepatříme sami sobě
Zbytky Ukrajinské povstalecké armády zlikvidovala sovětská KGB roku 1956. Mnozí z nich zůstali v sibiřských lágrech až do sedmdesátých let, tak jako Darija Husjak, kterou sovětský soud odsoudil k pětadvaceti letům. Odpykala si je beze zbytku. Když jí nabídli podmínečné propuštění o dva roky dříve, odmítla to, protože podmínkou bylo podepsat dokumenty, v nichž by odvolala své postoje.
„Řekla jsem jim: odseděla jsem si třiadvacet let, tak už si to odsedím celé.“
Na svobodu se dostala ve svých jednapadesáti letech roku 1975.
Vězení pro ni podle jejích slov znamenalo svým způsobem úlevu: „V ilegalitě jste na každém kroku jako štvané zvíře, musíte se ohlížet, kdo za vámi jde, jestli vás nechytí, jestli se nebudete muset zabít. Žijete-li v takovém stresu, vězení je už odpočinkem. Byli jsme zoceleni fyzicky, ale i duchovně. Když jsme šli do odboje, věděli jsme, že už nepatříme sami sobě. Že na to musíme neustále pamatovat a být pro ostatní příkladem.“
