Vladimír Bohata popisuje sám sebe jako samotáře, který mnoho svých životních rozhodnutí udělal ve snaze najít si konečně přátele a zapadnout do kolektivu. To také bylo důvodem, proč se na konci vojenské služby nechal naverbovat do služeb Ministerstva národní bezpečnosti. Skončilo to ale zklamáním: když mu přišlo předvolání k útvaru Javor, zjistil, že ti, kteří se kasali, že půjdou do Prahy s ním, mezitím vycouvali: „Jel jsem vlakem z Českých Budějovic do Prahy úplně sám.“
„Kamarádi kteří mě do služby pro Ministerstvo vnitra nalákali, se mnou do Prahy nejeli. Bylo mi z toho hrozně smutno.“
Osamělým klukem bez kamarádů byl už jako dítě: narodil se roku 1926 a vyrůstal jako jedináček v pražské Libni mezi polorozpadlými dřevěnými boudami, ve kterých jeho tatínek provozoval kolářské řemeslo. Rodiče věnovali veškerý čas práci, „Většinou jsem se jen tak batolil po dvoře,“ říká Vladimír. František Šimůnek, bratr jeho matky Antonie, byl sice průkopníkem českého letectví, na Bohatovi ale paprsky jeho skromné slávy nedopadly.
Když malý Vláďa nastoupil do školy, vnímal, že se na něj dívají jako na chudé dítě: „Byl jsem jediným žákem, který neměl koženou brašnu. Měl jsem jen síťovku na učení. Táta mi někdy dal korunku na koláček, ale matka si stěžovala, že ona dostane jen pět korun na den. Tátovi to ovšem nevyčítám, protože usilovně šetřil na něco lepšího.“ Otci se nakonec podařilo pořídit rodinný dům v Michli, kam také svou živnost přestěhoval.
Kamarádi mě ponoukali a já to podepsal
V období druhé světové války Vladimír pravidelně docházel do bojového klubu na Vinohrady. Při jednom tréninku nešťastně dopadl na rameno a přivodil si zborcení klíční kosti, zranění, které ho přivedlo do nemocnice na Vinohradech. Zde zažil dramatické okamžiky při bombardování Prahy 14. února 1945: během útěku do krytu se ocitl v houfu lidí, kteří na schodech popadali, navíc si ke svému zranění ještě zlomil prst a prožil chvíli davové paniky, kdy se lidé báli, že je spálí horká voda tryskající z popraskaných trubek.
Po válce hledal přátele ve Svazu české mládeže, organizaci, která se začala formovat už ve dnech osvobození: „Říkal jsem si, že když jsem pořád jenom sám, nebude na škodu přihlásit se tam. Chodili jsme na schůze, které se konaly v bývalém pivovaru u Botiče. Hovořilo se tam už dost politicky, ale bylo to samé schůzování, a žádná aktivita.“ Ve Svazu české mládeže měli už od počátku velký vliv komunisté. „Jednoho dne předseda organizace Kupčovský s úsměvem prohlásil, že pro nás má překvapení. Začal rozdávat červené legitimace s rudou pěticípou hvězdou a překvapeni jsme opravdu byli,“ vzpomíná Vladimír Bohata. A tak se v únoru 1946 stal členem KSČ. Sám se o to podle svých slov neucházel , ale ani tomu nevzdoroval. Teprve když tu novinu oznámil doma, pochopil, že možná udělal chybu.
„Když se táta dozvěděl o mém vstupu do strany, úplně řádil: ‚Vždyť jsme živnostníci a ty taky! Komunisté proti tomu válčí!’“
Od podzimu 1948 Vladimír sloužil na vojně v Českých Budějovicích. Vzhledem k jeho členství ve straně mu přidělili funkci politruka. „A byl jsem zase izolován od ostatních! Místo abych trávil čas s ostatními vojáky, připravoval jsem si povečrech přednášky na další den,“ konstatuje zklamaně. Na svých politických přednáškách musel zřejmě často hovořit o tématech, o kterých toho sám věděl jen málo: „Tehdy se vedla válka v Číně, a tak jsem mluvil o tom, jak se moci v zemi chopil Mao Ce-tung a vytváří novou Čínu.“
Ke konci vojenské služby přišli k jednotce náboráři, kteří vojáky přesvědčovali, ať vstoupí do armády. Později je vystřídali náboráři z vnitra a začali jim podsouvat práci v řadách nově zřízeného Ministerstva národní bezpečnosti (MNB). „Kamarádi mě popostrčili a já to podepsal. Říkal jsem si, že mě stejně nevezmou, že jako syn živnostníka nemám prakticky žádnou šanci, jelikož byla doba, kdy se živnostníci velice odsuzovali jako přítěž národa.“ Dopadlo to ale jinak: přijali ho a obdržel pokyn, že se má po skončení vojny hlásit u útvaru Javor pověřeného střežením vysokých stranických činitelů. Kamarádi, kteří ho k podpisu povzbuzovali, ale svou přihlášku na poslední chvíli nepodali.
Ostře sledovaná vila
Útvar Javor vedený kapitánem Traplem měl nejprve hlídat budovu ÚV KSČ, který tehdy sídlil poblíž Prašné brány na rohu ulic Celetná a Na Příkopech. Dělali buď pochůzky okolo budovy v civilním oblečení, nebo drželi hlídky na střeše sousedního domu. Pracovníci útvaru museli bydlet na ubytovně v sousedství naproti tehdejšímu kinu Sevastopol. Právě tady se Vladimír Bohata dostal do svého prvního služebního konfliktu. Jednou v noci uslyšel na ulici jakýsi hluk a z okna uviděl dvojici podnapilých mužů. Jeden z nich utrhl ceduli zavěšenou nad vchodem do cukrárny.
„Říkal jsem si, že to přece nemůžu takhle nechat. Vyběhl jsem tam a snažil se zakročit. Představil jsem se jim jako příslušník bezpečnosti,“ popisuje Vladimír Bohata. Muži tvrdili, že jsou šífaři z nákladních lodí na Vltavě. Vladimír Bohata je po delším dohadování předal příslušníkům Veřejné bezpečnosti, očekávanou pochvalu od nadřízených ale nedostal. Právě naopak: „Vytýkali mi, že jsem ten zákrok vůbec udělal. Kapitán Trapl mi zdůrazňoval, že kvůli tomu tam nejsme, že my máme zcela jiné úkoly. Zakročil jsem proti dělnické třídě a to tehdy bylo dost nepopulární,“ popisuje.
Krátce nato a zřejmě i pod vlivem těchto událostí byl Vladimír Bohata přeložen, aby střežil vilu Rudolfa Slánského v Korunovační ulici v Bubenči. Byla tu jen nepočetná ochranka a postupně se tam podle Vladimíra Bohaty vytvořilo „takřka rodinné prostředí“. Často vídal jeho ženu Josefu Slánskou i nejmladší dítě, dceru Martu narozenou roku 1949, která odpoledne často spávala v kočárku na dvorku pod dohledem chůvy.
Sám Rudolf Slánský, tehdy generální tajemník ÚV KSČ, se ve vile objevoval až pozdě večer nebo v noci, takže Vladimír Bohata se s ním někdy setkával na svých nočních obchůzkách. Jednou mu při takové příležitosti Slánský vytknul, že ho nepozdravil. Vladimír mu vysvětlil, že působil ustaraným a zahloubaným dojmem a on ho tedy nechtěl vyrušovat. „Slánský se trochu pousmál a vybídl mě, abychom se asi na půl hodiny šli projít parkem. On o sobě mluvil málo nebo skoro vůbec, ale mě se ptal na rodiče a na to, jak jsem spokojený v zaměstnání. Všechno jsem mu vypověděl, pozorně mě vyslechl a po určité době jsme se přátelsky rozloučili,“ vzpomíná Vladimír Bohata.
Slánský, předchůdce Gorbačova?
Rudolf Slánský v té době bezesporu ke starostem důvod měl. I když ještě neznal krutou budoucnost, kterou mu chystal prezident Gottwald, cítil, že jeho pozice ve straně slábne. V září 1951 byl z funkce generálního tajemníka KSČ sesazen na pozici místopředsedy vlády. V jeho politické kariéře začal strmý pád, který vyvrcholil 23. listopadu 1951. V den, kdy prezident Gottwald slavil své pětapadesáté narozeniny, byl Rudolf Slánský ve své vile zatčen.
„Všiml jsem si, že pan Slánský zmizel, neobjevoval se. Když jsem se na to ptal, nikdo nic nevěděl,“ popisuje Vladimír Bohata. Na nějakou dobu zmizel i velitel ochranky kapitán Trapl. „Dlouho jsem nevěděl, proč Slánského trestali. Později jsem se dozvěděl, že jeho hlavním přečinem byla snaha odtrhnout republiku od Sovětského svazu a chopit se moci,“ říká Vladimír Bohata a z jeho slov je patrné, že si o Slánském vytvořil vlastní svéráznou teorii.
„Byl to možná takový předchůdce Gorbačova, chtěl snad z našeho státu udělat moderní demokratický stát. To bylo tehdy vyloučeno, začal s tím příliš brzo. Proto skončil špatně. Vzpomínám na něj jako na velice příjemného a schopného pána, který to s naší zemí myslel dobře.“
Není pochyb o tom, že Vladimír Bohata si ve snaze najít v počínání komunistického režimu nějakou logiku svého oblíbeného nadřízeného značně idealizoval.
Jeden z nás
Pět dní po zatčení Slánského byl Vladimír Bohata převelen k útvaru Trasa, který střežil komunistické funkcionáře na služebních cestách, ale i budovu prominentního zdravotnického zařízení Sanopz, kde byl hospitalizován Klement Gottwald, nebo vilu tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého ve Vonoklasech. S ním se ale osobně nikdy nesetkal, protože Vonoklasy hlídal za jeho nepřítomnosti, Zápotocký mu z vyprávění místních lidí ale byl velmi sympatický: „Obyvatelé Vonoklas říkali, že se chová jako jeden z nich, že často chodí po vesnici bos a výborně hraje mariáš.“
Vladimír Bohata v roce 1954 přestoupil k jednotkám Veřejné bezpečnosti, u nichž působil až do osmdesátých let, kdy odešel do důchodu. Pracoval jako řidič, podílel se na vyšetřování méně významné kriminality. Jeho personální spis ho hodnotí jako spolehlivého, ale nikterak iniciativního pracovníka. Z KSČ ho nakonec na jaře 1968 vyloučili pro dlouhodobé neplacení členských příspěvků. Blízké přátele, které ve straně a u bezpečnostních útvarů hledal, tam nikdy nenašel.
