Jednadevadesátiletý Emil Pražan, který ve svém životě prožil odsun ze Sudet po Mnichovské dohodě, vyloučení z vysoké školy z politických důvodů a vojnu u PTP, odpovídá na naši otázku, jak vnímá současnou situaci.

Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

Přidat na Seznam.cz

Naše generace toho prožila mnoho. Dávám přednost odborníkům, kteří dovedou lépe odhadnout situaci, v níž se současně nacházíme, a že je nutné dát před pocity svobody, která je pro někoho až příliš omezená, přednost zdraví, protože umírají i mladší, nejen ti staří.

Ing. Emil Pražan se narodil v roce 1928 a většinu života se věnoval amatérskému filmu, natočil řadu dokumentárních filmů a je autorem mnoha odborných publikací a několika knih. Jako jedenáctiletý zažil odsun ze zabraných Sudet, válku poté jeho rodina prožila v Hradci Králové, kde v roce 1946 odmaturoval na obchodní akademii. Po ní nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze a účastnil se 25. února 1948 pochodu studentů na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše. Kvůli emigraci bratra do USA byl vyloučen z vysoké školy a povolán na vojnu k Pomocnému technickému praporu. Po skončení vojny musel ještě tři roky pracovat na Kladně v Dole Zdeněk Nejedlý II., v 1963 nastoupil v Hradci Králové na pozici krajského metodika pro film, fotografii a výtvarnictví. Od roku 1977 až do důchodu působil v Ústavu pro kulturně výchovnou činnost v Praze. Po sametové revoluci obdržel od VŠE titul inženýr a věnoval se rehabilitaci bývalých příslušníků PTP v důchodu. I v důchodu se věnoval filmu, fotografování, přednáškám a psaní článků a publikací.

Vůbec si nemyslím, že jsou ohrožena naše práva. Spíše se divím těm, kteří dnes uvažují o tom, jak je důležité jezdit do Chorvatska. Vidím to jako zhýčkanost. A posílat děti do letních táborů je stejná hloupost. Nemusím mít žádné sympatie k některým ministrům této vlády, ale jsem přesvědčen, že lékaři a vědečtí pracovníci asi na to mají patřičné vzdělání, a proto nemám nejmenší nejistotu v jejich doporučeních nebo i příkazech a zákazech.

Izolace, pokud je nutná, je také nutné ji plně respektovat. Pokud lze hledat jistou paralelu, nabízí se hned dvě. Druhá světová válka, kterou jsem prožil od 11 do 17 let a která nás přivedla už v patnácti k dospělosti. Nešlo jen o to, že padaly bomby, ale hlavně o to, jak bylo nebezpečné vše na každém kroku. Stačilo poslouchat Londýn a následoval trest smrti.

Tou druhou jsou padesátá léta. Kdo by dnes uvěřil, že stačilo, aby pekař nebo ředitel pekárny na udání, že peče špatné rohlíky, dostal 6 let vězení. Nikdo nevěděl, jestli pro něho nepřijdou ve čtyři hodiny ráno dva z StB a nezatknou ho ještě v pyžamu. Taková to byla doba. Stačilo říct v hospodě politickou anekdotu a šel na rok do vězení. Nějaký udavač se vždycky našel.

Ale abych to shrnul. To, v čem dnes žijeme, je ještě daleko horší. Nevíme, co to ještě s námi v budoucnu udělá. Měl jsem možnost při přípravě filmu „Pozvání k Čapkovi“, který se točil pro Prahu 10, a která je majitelem Čapkovy vily, dopodrobna znovu nastudovat spisovatelovo dílo. Jak prozíravě přistoupil k tématu smrtícího ničení radiologickou zbraní ve filmu „Krakatit“ a ještě větší věštění světové zkázy v jeho „Bílé nemoci“. To je prostě zcela jednoznačné vidění do budoucnosti, protože tady se snad nejvíce dá mluvit o paralele ke koronaviru.

Pan Emil Pražan je jedním z 5000 pamětníků a pamětnic, kterým jsme nabídli pomoc prostřednictvím Centra pomoci Paměti národa v době mimořádných opatření v souvislosti s koronavirem. Více o fungování Centra pomoci Paměti národa najdete na https://pomoc.pametnaroda.cz. Děkujeme případným dobrovolníkům a dárcům za podporu!