Aby se nemusel rozvést, přihlásil se k Němcům. Příběh Čecha ve wehrmachtu

František Hétmánek z Hanušovic stál po okupaci Sudet před nezáviděníhodným dilematem. Obec, ve které žil, asi sedmnáct kilometrů od Šumperka, se v důsledku Mnichovské dohody stala součástí Německa a okamžitě tam začaly platit rasové zákony. On byl Čech, ale jeho žena Pavla byla původem Němka. Úřady se na takové páry dívaly s nelibostí, tlak na rozvod byl mnohdy enormní a německý manželský zákon jej značně usnadňoval.  

František se proto rozhodl přihlásit se k německé národnosti, vypráví v rozhovoru s Pamětí národa jeho dcera Helga Sündermannová, a dodává: 

O několik měsíců později bojoval František Hétmánek v uniformě wehrmachtu na východní frontě.

Bojoval u Leningradu

Helga Sündermannová přišla na svět v roce 1944 do rodiny, v níž se setkávaly české a německé kořeny. Otec byl Čech z Českého Bohdíkova. Matka Pavla pocházela z početné německé rodiny Winterových z nedalekých Hanušovic, kde rodiče po svatbě žili. Po obsazení Sudet odešla do vnitrozemí naprostá většina Čechů, kteří dle sčítání lidu z roku 1930 tvořili šestinu z 3351 obyvatel. Jak se píše v kronice Hanušovic, uložené v Okresním archivu v Šumperku, po dobu okupace v obci žilo jen asi deset rodin československé národnosti, vesměs ve smíšených manželstvích.

Dle vyprávění dcery Helgy Sündermannové oba rodiče pracovali v tamní přádelně lnu, hlásili se k sociálním demokratům a nepatřili k zastáncům nacistického režimu. Otec se přesto z obav o budoucnost přihlásil k Němcům. 

František Hétmánek pak prošel boji u Leningradu. Z fronty se kvůli potížím se zrakem předčasně vrátil domů. Podle dcery ale zdravotní potíže jen předstíral, protože v pozdějších letech žádné problémy neměl.

Přežil jen jeden ze čtyř bratrů

Matka Pavla měla osm sourozenců a narukovat museli i její bratři. Franz Winter skončil jako zajatec v gulagu na Sibiři a nikdy se nevrátil. 

Willi Winter prý do armády narukoval ke konci války v sedmnácti letech. Při prvním útoku ale odhodil zbraň a z bojů utekl. Němci ho odsoudili za dezerci. Jeho sestra Pavla ho navštívila ve vězení v Německu. Krátce poté ho popravili.

Alfred Winter zahynul při zásahu muničního vlaku v Rusku. Válku přežil jen nejmladší z matčiných bratrů.

S písmenem N

Krátce po válce byla rodina stejně jako naprostá většina německého obyvatelstva ústavním dekretem zbavena československého občanství. Němci museli dodržovat noční zákaz vycházení, nakupovat v obchodech jen hodinu před zavírací dobou, odevzdat automobily a kola, nesměli vlastnit rádia a používat telefony. Také jim bylo nařízeno nosit na rukávu bílé pásky s písmenem N. Helga Sündermannová vzpomíná, že matka k ponižujícímu označení přistoupila kreativně:

V roce 1946 započala fáze oficiálního odsunu Němců do jedné z okupačních zón Německa. Nastoupili do něj i téměř všichni příbuzní z matčiny strany. Jejich transport zamířil do Hesenska, převážně do okolí Frankfurtu. Odsunuti byli skoro všichni sousedé, kteří u Hétmánků zanechali své kozy a drůbež. „[Němci] totiž počítali, že tam nebudou dlouho. Naši to ale neměli čím krmit,“ vzpomíná Helga Sündermannová.

Všichni známi, přátelé i rodina byli pryč, a tak se Hétmánkovi rozhodli, že do Německa odjedou dobrovolně. Údajně si jako antifašisté mohli vzít nábytek, který naložili do připraveného vagónu. V nedalekém Šumperku však jejich cesta skončila. Otcova sestra oznámila úřadům, že se nemohou vystěhovat, protože její bratr je Čech.

Nesouhlasí s kolektivní vinou

Matka se nikdy nenaučila dobře česky. Doma se tak mluvilo dvěma jazyky. „Nám to vůbec nepřišlo,“ říká Helga Sündermannová. Ve škole se necítila odstrčená: v její třídě bylo pět nebo šest německých dětí a učitelé je prý dokonce dávali českým spolužákům za vzor.

Základní školu sice dokončila s vyznamenáním, ale při volbě dalšího vzdělání narazila. Chtěla na návrhářskou školu v Prostějově, protože dobře kreslila, a jako třetí náhradní možnost uvedla učební obor prodavačky. Ani na jednu ze tří škol ji nevzali.

Nastoupila tedy do závodu ZKL v Hanušovicích. Udělala si svářečské zkoušky a pracovala jako svářečka. Později přešla do Hardu Jeseník. Nezůstala u jediné profese: získala jeřábnické zkoušky, oprávnění na vysokozdvižný vozík, znalost technického kreslení i další kvalifikace. Dokázala obsluhovat různé stroje, zastupovat mistra a jako předák vedla asi čtyřicet mužů. V těžkém průmyslu, kde bylo žen málo, nesli někteří muži její postavení těžce.

Osobní ranou pro ni byla smrt syna Petra. Roku 1997, během rozsáhlých povodní, pomáhal záchranářům při čištění řeky Moravy a strhla ho voda.

Na odsun Němců se  Helga Sündermannová dívá kriticky. Připouští, že mnozí její příbuzní byli později rádi, že se v Německu usadili, ale princip kolektivní viny považuje za nesprávný.