„Byl to takový opak vřelosti. Neosobnost, ponižování žáků před ostatními, zacházení s dětmi z pozice mocenské autority,“ vzpomíná Ivana Málková na své roky strávené v lavicích základní školy na samém počátku normalizace.
„Později v dospělosti jsem si s hrůzou uvědomila, že si nepamatuji křestní jména některých spolužáků. Možná jsem je nikdy neslyšela,“ pokračuje Ivana Málková.
Sama proto nikdy učitelkou být nechtěla. Ke svému osudovému povolání se dostala vlastně náhodou.
Zklamání z pedagogické fakulty
Po maturitě se dostala na Vysokou školu ekonomickou, ale během pár měsíců pochopila, že to není nic pro ni. Dva roky strávila v různých manuální profesích a pak odpověděla na inzerát základní školy v Ďáblicích, která hledala učitelku na záskok.
Ředitelka jí doporučila vystudovat pedagogickou fakultu. Napodruhé se tam Ivana Málková skutečně dostala, začala studovat učitelství pro první stupeň. Učební náplň na fakultě ji ale velmi zklamala: „Čekala jsem, že se dozvím věci, které budu moci využít v praxi. Místo toho jsme se učili vědecký komunismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, politickou ekonomii… Politický tlak tam byl snad největší ze všech vysokých škol. Důležité bylo znát rozdíl mezi XIV. a XV. sjezdem KSČ a jaká svaly dítě zapojuje, když skáče přes kozu. Ale jak mám to dítě chytit, když skáče přes kozu, to jsem se nedozvěděla.“
Ve druhém ročníku na vysoké škole probíhal nábor studentů do KSČ. Ze čtrnácti studentek v jejich studijním kruhu oslovili všechny kromě Ivany, jejíž otec měl politický škraloup – při normalizačních prověrkách ho vyhodili z práce. Mnohé její spolužačky podlehly zastrašování, že bez vstupu do KSČ je nechají propadnout u státnic.
.jpg)
S dětmi ve třídě se cítila svobodná
Po dokončení vysoké školy nastoupila jako učitelka v základní škole Na Smetance na pražských Vinohradech, pár kroků do kopce od Václavského náměstí.
„Měla jsem pocit, že s dětmi ve třídě jsem svobodná, protože tam se mnou nikdo není. Můžu dětem říkat, co chci, jen musím počítat s tím, že to doma budou vyprávět a nějak interpretovat. Ale nejsem pod přímou kontrolou,“ uvažuje Ivana Málková.
Cítila i sympatie ze strany rodičů. Věděla, že před některými rodiči a žáky může odložit neustálou ostražitost:“ Jedno z dětí si na škole v přírodě začalo zpívat písničku od Karla Kryla. „Hned jsem si ji zazpívala s ním a věděla jsem, že mám ve třídě spojence.”
Nicméně školní život mimo chvíle strávené se žáky tak svobodný nebyl. Ve všech třídách musely viset nástěnky k politickým výročím. Ivana si nesměla ve třídě pověsit plakát s fotografií vodopádu, před Vánoci roku 1988 jí bylo zakázáno koupit do třídy vánoční stromeček, protože „Vánoce se za komunismu neslaví“. Vyvolala pohoršení, když odmítala ředitelku oslovovat „soudružko ředitelko“.
Velké potíže jí dělal také odpor ke známkování:
Ve škole se hodnotilo podle jednoduchého, velmi přísného systému - za každou chybu o jeden stupeň dolů. „Ve třídě jsem měla romského chlapečka, Davida, který, když napsal tři řádky, byl schopen udělat třicet chyb. Po pár týdnech jsem dospěla k závěru, že tohle dítě nikdy nedostane lepší známku než pětku. Když mi to došlo, nad hromadou sešitů jsem se rozplakala. Cítila jsem naprostou bezmoc.” Vytvořila si tedy svůj vlastní systém, jak žáky upozorňovat na chyby: každou chybu označila růžovou hvězdičkou. „Záměr byl, aby dítě chybu našlo a opravilo, třeba i s mojí pomocí. Když se mu to podařilo, brala jsem to tak, že úkol je bez chyby. Díky tomuto systému se Davidovi podařilo získat první dvojku v životě.”
Děti vnímaly demonstrace jako atrakci
Ještě více si proti sobě vedení školy popudila, když napsala otevřený dopis, ve kterém kritizovala některé nešvary ve školním provozu:
„Další družinářka byla stará nervózní paní, která si děti přitahovala za krk držadlem deštníku. Proti tomu jsem se vymezila. Ale otočilo se to proti mně,” vzpomíná Ivana Málková.
Když v lednu 1989 během Palachova týdne začalay demonstrace na Václavském náměstí, děti z její třídy, které bydlely v bezprostředním okolí, si toho nemohly nevšimnout a bezprostředně reagovaly. „Vnímaly to jako atrakci, neměly z toho strach,” vzpomíná Ivana Málková.
V létě 1989 se snažila mezi svými kolegyněmi ze školy šířit prohlášení Několik vět. „Měla jsem doma psací stroj a protože maminka pracovala jako sekretářka, měla jsem velkou zásobu kopíráků, takže jsem text prohlášení opisovala a rozdávala,” vzpomíná. „Se dvěma kolegyněmi jsem to probírala v soukromí a nabídla jsem jim text k podpisu. Obě si ho přečetly a odmítly ho podepsat, měly strach.“
Zachránil ji nečekaný zázrak
Ani listopad 1989 nepřinesl ve škole Na Smetance rychlé uvolnění poměrů. Naopak, atmosféra zůstala stejně rigidní jako předtím. Když Ivana Málková v prosinci 1989 připíchla na nástěnku podpisový arch na podporu volby Václava Havla prezidentem, třikrát ho někdo strhl. „Postupně se to ale začalo obracet a podepisovali to i lidé, kteří se předtím tvářili, že jsem nepřítel státu,” říká.
V podnicích i školách po celém Československu v té době probíhalo vyslovování důvěry či nedůvěry vedoucím pracovníkům. Ve škole Na Smetance to ale dopadlo jinak, než by se dalo očekávat. Komunistická ředitelka Jarmila Pachlová v tajném hlasování získala důvěru téměř všech zaměstnanců.
Pro ni osobně to znamenalo stupňující se potíže. Začátkem roku 1990 na ni dokonce někdo zavolal školní inspekci. Sílící tlak vyvrcholil tím, že měla být přeložena na jinou školu.
„Zachránil mě nečekaný zázrak,” říká Ivana Málková. „V únoru 1991 se mi ozvala spolužačka z gymnázia. Byla se synem u zápisu a když viděla chování učitelek, pochopila, že do takové školy svého syna dát nechce. Rozhodla se založit soukromou školu a vyzvala mě, abych do toho šla s ní.”
V září 1991 se tak Ivana Málková podílela na založení Školy hrou, jedné z prvních soukromých základních škol v tehdejším Československu, v níž měla možnost realizovat své pedagogické vize. „Chtěla jsem jen dělat svou práci s pocitem svobody a beze strachu, v přátelské atmosféře důvěry. Přestat učit podle nalinkovaných mantinelů. Ve státních školách trvalo velmi dlouho, než se tohle uvolnilo.”
