O tom, zda armáda proti demonstrantům skutečně zasáhne, se rozhodovalo na jejích nejvyšších místech. V jednotlivých posádkách však panovala mnohem rozporuplnější nálada.
Oficiální postoj armády – příprava na zásah
Na nejvyšších místech armádního velení panovala nejprve ochota zasáhnout proti demonstracím. Ministr národní obrany Milán Václavík ještě 21. listopadu 1989 vydal rozkazy ke kontrole připravenosti pro obnovení pořádku v rámci akce nazvané „Zásah“. V posádkách probíhala cvičení a prověřovala se připravenost vojáků i speciálně vybraných odborníků. Politické orgány armády vyjadřovaly pevnou podporu vedení KSČ a vládě s důrazem na ochranu „vymožeností socialismu“.
Už 22. listopadu se ale začaly objevovat první známky odporu. Vojáci základní služby na řadě míst otevřeně podporovali Občanské fórum. Vedení armády přesto pokračovalo v přípravách zásahu a nezveřejňovalo skutečné nálady uvnitř svých řad. 24. listopadu ministr Václavík veřejně deklaroval připravenost armády zasáhnout, armáda však směla být nasazena až na základě příslušného politického rozhodnutí. Večer téhož dne odstoupilo předsednictvo ÚV KSČ včetně generálního tajemníka Milouše Jakeše.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Napětí, nejistota a rozporuplné postoje v řadách armády
Ve vojenských posádkách se situace velmi rychle měnila. Informace o revolučních událostech pronikaly přes informační blokádu díky poslechu Svobodné Evropy, letákům přinášeným z civilu a dokonce i korespondenci vojáků s opozičními aktivisty.
Mnoho důstojníků řešilo dilema: cítili loajalitu k režimu a obávali se reakce velení, zároveň však věděli, že řada vojáků začíná sympatizovat se studenty a jejich požadavky na změnu. Zatímco někteří z důstojníků dál hájili komunistický režim, jiní demonstranty tiše podporovali. Vojáci základní služby se obvykle stavěli na stranu demonstrantů, což vedlo k občasným konfliktům s nadřízenými.
Václav Sitta na demonstrace utíkal dírou v plotě
Václav Sitta (*1966) sloužil základní vojenskou službu v kasárnách v Praze-Ruzyni, kam nastoupil v lednu 1988. Vojáci tamního silničního stavebního praporu pracovali na výstavbě, údržbě a opravách dopravní infrastruktury, případně zajišťovali těžké stavební práce pro armádu i státní hospodářství. Ve druhém roce služby Václava Sittu přiřadili do automobilního skladu. „Stál jsem na kraji kasáren a byl jsem tam mimo kontrolu,“ dodává pamětník, který ve skladu tajně poslouchal Svobodnou Evropu. Z ní se v létě roku 1989 dozvěděl o petici Několik vět, která požadovala dodržování základních lidských práv a politických svobod.
„Ztotožnil jsem se s tím, ale neměl jsem to jak podepsat. Tak jsem prostě napsal na papír: podporuju, souhlasím, jsem seznámený s textem, moje jméno, adresa a podpis,“ vypráví Václav Sitta, který v kasárnách neměl k dispozici podpisové archy ani bezpečný kontakt. Svůj podpis chtěl předat přímo Václavu Havlovi, nakonec se však ve vojenské uniformě vydal za jeho bratrem Ivanem. „Doma jsem ho zastihl až při několikáté návštěvě. Zpětně jsem se dozvěděl, že tam zrovna opravovali most a v dělnické buňce byli estébáci.“
V listopadu 1989 se situace v Praze rychle měnila. Václav Sitta chodil na demonstrace před i po 17. listopadu, někdy v uniformě, jindy v civilu bez občanského průkazu. Vylézal z kasáren dírou v plotě, protože vojáci měli zákaz vycházek. Věděl, že pokud by ho chytili, mohl by mít vážné potíže. Vzpomíná, že v kasárnách se šířila varování před „kontrarevolucí“ a o nutnosti udržet pořádek. Neustále se opakovala politická školení a vojáci slýchali prohlášení o jednotě armády se stranou. Mezi nimi kolovaly i obavy, že dostanou červené barety a budou nasazeni proti demonstrantům. Václav Sitta vnímal nervozitu na obou stranách: studenti se ho jako vojáka ptali, jak se armáda zachová, zatímco vojákům vysvětloval, že demonstranti nejsou nepřátelé ani výtržníci. „Byl jsem takovou francouzskou spojkou mezi těmi studenty a vojáky,“ říká.
Přidejte se do ⇒Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy.
Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.
Miroslav Kobza odmítl splnit rozkaz
Miroslav Kobza (*1969) sloužil u radiostanice protivzdušné obrany v Českých Budějovicích, kde také často ladili Svobodnou Evropu. Během služební cesty se 19. listopadu 1989 ocitl v Praze, kde se osobně dozvěděl o zásahu proti demonstrantům na Národní třídě, který proběhl o dva dny dříve.
Asi tři dny před generální stávkou vyhlášenou na 27. listopadu svolali velitelé v kasárnách v Českých Budějovicích vojáky do kinosálu. „Říkali nám, že si vezmeme zbraně a budeme chránit budějovické fabriky – Kohinorku a Motor,“ vzpomíná Miroslav Kobza, který se proti rozkazu veřejně postavil. „Řekl jsem velitelům, že do toho nejdu. Jsem voják a mám chránit proti vnějšímu nepříteli. Po svých lidech střílet nebudu. Jestli mě zavřou, ať to udělají, ale dělat to nebudu. Teď oni nevěděli, co mají dělat,“ vzpomíná na vyhrocené chvíle Miroslav Kobza. Za neuposlechnutí mu přitom hrozilo vězení. „Postavila se za mě celá rota. A tak jsme nakonec nešli. Nevím, jestli by k tomu vůbec došlo. Na letišti bylo víc útvarů a nevím, že by tam byl některý vyslaný. Pravda je, že o tom asi uvažovali. Naštěstí se to pak zvrhlo, takže kolem nás chodili po špičkách.“
Jakub Zindulka – revoluce v uniformě umělce
Jakub Zindulka (*1966) nastoupil v červenci 1989 jako absolvent vysoké školy na roční vojenskou službu do Armádního uměleckého souboru. Hned po nástupu se zjišťovalo, kdo z příchozích podepsal prohlášení Několik vět. Například budoucí známý herec Ivan Trojan odmítl svůj podpis odvolat, a tak ho převeleli do Humenného. „V listopadu 1989 se všechno začalo rychle měnit a ani Armádní umělecký soubor nezůstal stranou. Byli tam civilní zaměstnanci, vojenský personál a my vojáci plnící vojenskou službu. Na jednom setkání jsme odhlasovali, že komunistický režim už dál nechceme. Výsledkem bylo, že náčelníka odvezli do nemocnice, protože se psychicky sesypal,“ říká Jakub Zindulka o dění v kasárnách na Pohořelci v samotném centru Prahy.
Krátce poté vojáci dostali k dispozici kancelář, objížděli další vojenské posádky a rozdávali jim přepsaná prohlášení. Na víkend před generální stávkou 27. listopadu 1989 získal Jakub Zindulka volno k opuštění posádky a odjel do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde na stroji přepisoval texty vyzývající ke stávce.
„A večer jsem si šel s kolegy stoupnout na jeviště, ovšem ve vojenské uniformě. Jít v civilu jsem si nelajznul. Strašně rád na to vzpomínám, byla to pro mě úleva. A když pak náměstí zaplnili škodováci, cítili jsme, že je vyhráno,“ říká.
Na západních hranicích
Roman Kopřiva (*1964) vystudoval Vysokou vojenskou školu ve Vyškově a v roce 1989 sloužil jako důstojník na západních hranicích u 2. průzkumného praporu v Chebu. Úkolem tohoto speciálního útvaru byl v té době zejména sledování státní hranice se Spolkovou republikou Německo. „Chodili jsme tam a pozorovali, co se děje. Druhá strana to dělala úplně stejně.“ Roman Kopřiva se tehdy dostával až k hraničním patníkům na hranici se západním Německem. „Pro mě to byl jistý druh prozření. Jako jeden z mála důstojníků jsem viděl, jak to vypadá na druhé straně. A že je to tam jiné, než jak se o tom u nás mluvilo. Tehdy jsem si uvědomil, že ne vše, co je člověku vkládáno do hlavy, je správné. Každý potřebuje určitý moment, kdy prozře, já to zažil na hranicích.“
V Chebu prožil i sametovou revoluci. O událostech 17. listopadu 1989 v Praze se dozvěděl z televize. S napětím čekal, co se na útvaru bude dít.
„Upřímně řečeno jsem si nedovedl představit, že bych s vojáky základní služby vyjel potlačovat demonstrace – a už vůbec ne se zbraní v ruce,“ vzpomíná. Proti demonstrantům jednotku nepovolali. „Nikdo v té době nevěděl, co má dělat. Teprve po nějaké době jsme dostali nařízení, že vojáky základní služby nemáme pouštět na vycházky a že s nimi nemáme komunikovat na téma společenských změn.“ Teprve po několika týdnech se situace v armádě začala vyjasňovat.
Pád komunistického režimu měl obrovské důsledky i pro armádu, která čelila dlouhé a náročné transformaci. Cesta vedla od Varšavské smlouvy – skomírajícího vojenského bloku pod vlivem Moskvy – k členství v Severoatlantické alianci (NATO), k níž Česká republika po letech náročných vyjednávání přistoupila v roce 1999.
SOUVISEJÍCÍ PAMĚTNÍCI
– Bedřich Ščerban (1964) – kapitán armádního hokejového týmu Dukla Jihlava, který v listopadu 1989 veřejně podpořil stávkující studenty.
– Patrik Augusta (1969) – hokejista Dukly Jihlava, který prožíval listopadové události jako voják základní služby.
– Petr Zámečník (1950) – důstojník Československé lidové armády, který zažil její fungování za normalizace i proměnu po roce 1989.






