Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Eva Učíková, rozená Krčmová, se narodila 11. července 1932 v Brně jako jediné dítě Oldřicha a Marie Krčmových. Žili v jednom z bytů v domě tatínkových rodičů v Brně-Husovicích. Před válkou prožívala Eva klidné a šťastné dětství. Od malička milovala vodu a každou volnou chvíli trávila s matkou u nedaleké řeky, kam se chodily koupat. Tento idylický svět měl však brzy skončit – napětí v Evropě stále rostlo. V reakci na rostoucí hrozbu ze strany Německa byla 23. září 1938 vyhlášena mobilizace. Tatínek zůstával doma, protože jako zaměstnanec pošty byl považován za nezbytného a povolání k vojenské službě se ho netýkalo.
Úterý 10. listopadu 2026 v 19.00
Bazilika sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, Praha
Vstupenky od 490 Kč. Celá cena vstupného podpoří pomoc válečným veteránům a zaznamenávání jejich příběhů.
Pietní setkání začíná v 18.20 před bazilikou; samostatná registrace není nutná.
Začátek války oznámil ředitel ze školního rozhlasu
Naděje obyvatel, že se situace podaří urovnat, byly zmařeny podpisem mnichovské dohody, která přenechala příhraniční oblasti Německu. Téhož roku Eva nastoupila do obecné školy. O rok později, 1. září 1939, se během hodiny tělocviku z rozhlasu ozval hlas pana ředitele – učitelka požádala děti o klid a místností se rozléhala zpráva, jejíž význam jako malé děti ještě plně nechápaly: začala válka.
Při náletech musela sama do krytu
Válka rychle zasahovala do každodenního života – města se musela zatemňovat, potraviny i další zboží byly vydávány pouze na přídělové lístky. Velmi brzy se také začaly projevovat perzekuce židovských spoluobčanů, postupně omezovaných nesmyslnými zákazy a nařízeními a zbavovaných základních občanských práv. Evino bezstarostné dětství tak skončilo v sedmi letech. Otec pracoval na poště v brněnské pasáži Alfa, matka byla nuceně nasazena ve Zbrojovce, oba mívali noční směny, a malá Eva tak často zůstávala sama.
„Úřady rodičům řekly, že jsem dost stará. Když začaly houkat sirény, musela jsem si obléct kabát, vzít baterku a kufřík s rodným listem a jít sama do krytu na konci zahrady,“ vzpomíná. Město kvůli povinnému zatemnění tonulo ve tmě a cesta zahradou ke krytu ji děsila. Ze zvuku sirén má husí kůži dodnes. S matkou se pak dohodly, že bude nějaký čas pobývat u babičky v brněnské části Žabovřesky. Právě zde slyšela v listopadu 1944 z rádia zprávu o bombardování Zbrojovky. Nepřemýšlela, strach o matku byl větší než pud sebezáchovy. Utíkala městem k továrně. Ani jedné z nich se naštěstí nic nestalo.
..gif)
Rodinní přátelé se nevrátili
Za války museli jejich židovští přátelé, manželé Bienenstockovi (oba zubní lékaři), nastoupit do transportu. Před odjezdem prosili jejího otce, aby jim schoval krabičku se zlatem. Otec ze strachu odmítl. „Svěřili ji jinému známému, který si za zlato po válce postavil vilu. Z Osvětimi se nikdy nevrátili,“ dodává smutně.
Podle zveřejněných seznamů transportů vypravených z Brna šlo pravděpodobně o MUDr. Janinu Bienenstockovou a MUDr. Vojtěcha Bienenstocka, kteří odjeli 23. března 1942 transportem Ad z Brna do Terezína. MUDr. Vojtěch Bienenstock odtud odjel 28. září 1944 transportem Ek, č. 513, do Osvětimi. Válku nepřežil. MUDr. Janina Bienenstocková ho do Osvětimi následovala o něco později transportem Eo, č. 129, který byl vypraven 6. října 1944. Ani ona nepřežila.
Útěk před gestapem
Nejdramatičtější chvíle přišly v závěru války. Od roku 1944 se cílem bombardování opakovaně stávala Zbrojovka, kde byla nuceně nasazena matka. Na sklonku války jí hrozilo zatčení gestapem, protože přestala kvůli dceřině bezpečí do práce docházet. S Evou narychlo uprchla do Trpína u Svojanova, kde se skrývaly až do konce války v hostinci u známých.
Při velkém náletu na Brno v roce 1945 byla zasažena pasáž Alfa. Otec zde zůstal tři dny zasypaný v krytu, než se jej spolu s ostatními podařilo vyprostit. Ani v Trpíně neproběhlo osvobozování klidně. Koncem dubna už docházelo v okolí k bojům mezi partyzány a ustupujícími Němci.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Vedlejší vesnice mohla být vypálena
8. května 1945 došlo mezi Trpínem a Hlásnicí k zastřelení německého vojáka. Protože se tak stalo na katastru Hlásnice, obstoupila vesnici procházející jednotka – chystala se místní muže postřílet a vesnici vypálit. Drama bylo ukončeno přijetím zprávy o blížící se sovětské armádě a němečtí vojáci se dali na útěk.
Eva Učíková si z posledních dní války pamatuje, jak lehávali na štrozocích na zemi – postele byly naskládány u okna, aby dovnitř nepronikly střely.
Nový začátek ve Šternberku
Zřejmě roku 1946 se Krčmovi odstěhovali do Šternberku v rámci dosídlování pohraničí. Otec získal místo vedoucího pošty. Eva zde absolvovala poslední ročník měšťanky. Poté vystudovala rodinnou školu pro ženská povolání v Olomouci. Celý život pak pracovala jako účetní ve velkoobchodu s textilním zbožím ve Šternberku.
Ve Šternberku se také seznámila se svým budoucím mužem Karlem Učíkem, vojákem z povolání. Do města byl umístěn po absolvování vojenské školy v Hranicích. Sloužil u zdejší posádky. Brali se roku 1951. Roku 1952 se narodil syn Karel, v roce 1962 mladší Richard.
V padesátých letech manžela propustili z armády – někdo jej udal, že se na tanečním večeru ve Šternberském domě bavil se svým přítelem, který emigroval do Austrálie, a s bývalým letcem RAF panem Červeným. Po odchodu generála Čepičky z funkce mu byla navrácena hodnost a nabídnuto místo v Červeném Kostelci. Učíkovi se však rozhodli zůstat ve Šternberku. Manžel pak až do důchodu pracoval jako nákupčí ve Vojenském opravárenském podniku ve Šternberku.
Městem projížděly tanky
Relativní klid šedesátých let a naděje na politické a společenské rozvolnění v zemi ukončila 21. srpna 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy. Učíkovi se tuto zprávu dozvěděli ráno z rádia. Do Šternberku přijely polské jednotky. Děti byly zrovna s dědečkem v lese na houbách. Naštěstí se všichni vrátili v pořádku a vyprávěli, jak tankům mávali v domnění, že jde o vojenské cvičení.
S manželem se o politice doma nikdy příliš nebavili, ani jeden z nich nevstoupil do KSČ, žili rodinným životem, jezdili na chalupu. Sametovou revoluci roku 1989 sledovali spíše zpovzdálí, po svých životních zkušenostech také s určitou dávkou nejistoty. Roku 1992 odešla Eva Učíková do důchodu. Po smrti manžela se po čase přestěhovala v rámci Šternberku do Domova pro seniory Na Valech, kde žila i v době natáčení rozhovoru.
Příběh Evy Učíkové jsme mohli zaznamenat díky podpoře Olomouckého kraje a města Šternberk, děkujeme!
Paměť národa stále hledá nové pamětníky! Pokud víte o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
