Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Posttraumatická stresová porucha se podle Andrije Sydorenka týká jen malé části lidí, kteří například nemají takovou psychickou odolnost jako ostatní. Mnozí z těch, u nichž se porucha projeví, však mají zdroje potřebné k zotavení. „Položila jsem si otázku, nakolik nás válka oslabila, a dospěla jsem k tomu, že jsme ve skutečnosti silnější než před ní. Vím lépe než kdy předtím, kdo jsem,“ říká jeho kolegyně Olha Sydorenko.
Olha Sydorenko je psychoanalytička a terapeutka. Je členkou představenstva Ukrajinské zastřešující asociace pro psychoterapii, kde působí jako analytička pro školení a dohled. Zároveň je ve vedení Evropské asociace pro psychoterapii.
Andrij Sydorenko je členem Ukrajinské zastřešující asociace pro psychoterapii. Pomáhá pacientům zvládat stres a trauma a vyrovnat se s posttraumatickou stresovou poruchou. V soukromé praxi se věnuje matkám s dětmi i vojenskému personálu. Absolvoval výměnný studijní program na Yaleově univerzitě zaměřený na metody zvládání stresu, traumatu a posttraumatické stresové poruchy.
Protože Andrij dokončuje doktorské studium, nemusí nastoupit vojenskou službu.
Andrij pomáhá pacientům zvládat posttraumatickou stresovou poruchu. Jde o závažný duševní stav, při němž psychika nedokáže zpracovat traumatickou událost nebo jejich sled. K příznakům patří vyčerpávající, trýznivé vzpomínky, které se svou naléhavostí blíží reálnému prožitku.
Obránce chrání vědomí, proč bojuje
Andrij si spolu s kolegy na veřejných prostranstvích všímá lidí, kteří se chovají násilně, pokřikují a nereagují přiměřeně situaci. Domnívá se však, že v ukrajinské společnosti se to děje mnohem méně než v ruské. „Jedním z důvodů je, že bráníme svou zemi a vojáci, kteří jdou bojovat, chápou smysl této nutnosti. Zároveň jim pomáhá stát a různé instituce, takže člověk vnímá, že existuje systém, který ho podporuje a poskytuje mu ochranu,“ vysvětluje rozdíl oproti Rusku, jehož vojáci bojují na cizím území a bez jasného důvodu.
Pacienty podle psychoterapeutů zdaleka netíží jen bezprostřední prožitky z bojiště. Na jejich duševním zdraví se podepisuje už skutečnost, že nemohou dostatečně ovlivnit svůj osud a mají jen omezené možnosti. Muži, na něž se vztahuje branná povinnost, v podstatě nesmějí opustit Ukrajinu, případně jsou nuceni nastoupit do války. Ženy okolnosti donutily odstěhovat se na Západ. Andrijovi pacienti přicházejí s nespavostí, pocitem prázdnoty vyvolaným nemožností plánovat budoucnost a vynakládat na ni úsilí. Mnozí trpí úzkostmi a obavami o blízké.
Andrij zmiňuje také pacienty s těžkými traumaty: ženy znásilněné ruskými okupanty, pozůstalé, kteří přišli o blízkého člověka, nebo přeživší leteckých útoků, kteří se ocitli v bezprostřední blízkosti výbuchu. Terapeut jim pomáhá zvládnout aktuální trauma a často se setkává i s vlivem traumat z minulosti. Zabývá se pacientovými pocity, sleduje, jaký význam přikládá situaci, v níž se nachází, a nakolik ji dokáže vyhodnotit. Zajímá ho také reakce organismu na traumatickou událost. „Někdy pacient přichází se zdánlivě jediným drobným problémem, ale když se zabýváme celým spektrem jeho osobnosti a zdroji, které má, stává se, že si řešení problému vyžádá i několik let,“ popisuje složitou terapii.
Obor zneužitý KGB
Dostat se na Ukrajině k psychologické pomoci bylo za Sovětského svazu i v letech následujících po jeho rozpadu obtížné. Psychologii tehdy bylo možné studovat jen na dvou univerzitách, v Charkově a Kyjevě.
V následujících letech se však psychologii začalo dostávat větší pozornosti. Po revoluci v roce 2014, následné válce na východě Ukrajiny a zejména po rozsáhlé ruské invazi v roce 2022 začala společnost psychology vyhledávat ve velké míře. „Lidé začali chodit k psychologům a brali péči o duševní zdraví stejně vážně jako léčbu jakýchkoli jiných zdravotních obtíží,“ dosvědčuje Andrij. Osobní setkání s psychologem, při němž člověk vnímá atmosféru i neverbální signály, se mezitím stalo luxusem. Často je proto nahrazují online sezení.
Stresující transformace
Svou daň na psychickém zdraví Ukrajinců si vybrala už transformace země v 90. letech. Ve společnosti přetrvávala postsovětská mentalita, socialistický systém se rozpadal a lidé v nejistotě měnili profese. „Koncem 90. let jsme zase měli časté výpadky elektřiny, ve Lvově tekla voda jen tři hodiny ráno a tři hodiny večer. Měnil se systém a byl to šok,“ vzpomíná Andrij na období, kdy v ulicích na každém kroku vídal vodovodní havárie.
Částečnou úlevu přinesla demokratizace po oranžové revoluci, vlně masových protestů po zmanipulovaných prezidentských volbách v listopadu 2004. V nich byl nejprve vyhlášen vítězem prokremelský kandidát Viktor Janukovyč, avšak po opakování druhého kola voleb zvítězil prozápadní Viktor Juščenko (pozn. red.).
„Když se Janukovyč v roce 2010 stal prezidentem, velká část zlepšení z Juščenkova období vzala za své a země se znovu obrátila k autoritářství. Naděje se opět rozplynuly. Tento cyklus krizí a stresu je všudypřítomný. Když pak Rusko v roce 2014 napadlo Ukrajinu, míra stresu, úzkosti a traumat ještě vzrostla,“ popisuje Andrij Sydorenko. Současná situace je podle něj jiná mimo jiné v tom, že muži nemohou odjet ani jinak výrazně ovlivnit svůj osud.
Strádají i sami terapeuti
Při pohledu na práci psychoterapeutů někdy zaniká, že tu nejsou jen traumatizovaní pacienti a silní, zdraví terapeuti, kteří jim pomáhají. „Právě teď jsme ve velmi zvláštní situaci. I já jsem traumatizovaná. Máme protivzdušné poplachy, které nás budí, i já mám podvědomí, i já žiji ve válce. Přitom vykonáváme náročnou práci, někdy už jen ze záložních zdrojů energie, které má každý člověk ve velmi obtížné situaci k dispozici,“ připomíná Olha Sydorenko.
Právě tyto rezervy podle Olhy stály za vynalézavostí a inovacemi ukrajinské armády. Především je ale potřeba vidět smysl svého konání. „Pokud máte dobrý důvod něco dělat, dokážete téměř cokoli,“ zdůrazňuje psycholožka. Připomíná vysoký počet dobrovolníků, kteří po začátku rozsáhlé invaze chtěli sloužit v armádě nebo jí pomáhali se zásobováním.
Další pomáhali uprchlíkům. „Do Lvova přicházely matky s dětmi a my jsme pro ně zajišťovali různé programy, například arteterapii. Pomoc těmto lidem obecně poháněl pocit sounáležitosti. Jako by celý národ sáhl po svých rezervách vnitřní energie. Dobře jsme si uvědomovali, kdo jsme, za co bojujeme, kdo je nepřítel a co je potřeba dělat. V jistém ohledu to bylo lepší než v čase, který invazi předcházel a v němž jsme už věděli, že se schyluje k potížím,“ dodává Olha.
Zásoby energie se však vyčerpávaly a slábla i prvotní naděje na brzký konec války. V roce 2023 už nebyl dostatek dobrovolníků a bylo jasné, že válka potrvá ještě dlouho. „I během války zažíváme lepší a horší období. Například minulá zima, kdy Rusko napadalo energetickou infrastrukturu, byla kvůli chladu velice těžká. Každá zima je kvůli nejistotě, zda bude fungovat topení, i psychicky náročnější. Lidé si o to více potřebují odpočinout a nabrat síly. Psychoterapie jim pomáhá vyrovnat se se stresem, úzkostmi a traumaty,“ vysvětluje Olha Sydorenko.
