Jiří Chotaš o knihách, které formují české filosofické myšlení

Vaše nakladatelství navazuje na samizdatovou činnost během normalizace. Existuje něco, co z ducha této éry přežívá v jeho dnešním fungování?

Naše nakladatelství vzniklo vědomě jako filosofický projekt. Název OIKOYMENH odkazuje jak na antické Řecko, tak na křesťanské společenství jako prostor, kde se setkává filosofie s vírou. Právě během normalizace byly oba tyto pilíře – filosofie i křesťanství – potlačovány. Mně samotnému pro filosofii otevřely oči bytové semináře Ladislava Hejdánka v 80. letech. A to vědomí, že filosofie není samozřejmost, ale něco, co je třeba pěstovat, v nás zůstalo dodnes. A i když se doba změnila, apel na kritické myšlení a duchovní základy evropské kultury zůstávají stejně důležité.

Jak se proměnilo publikum filosofické literatury od dob samizdatu po současnost? Hledají čtenáři v textech něco jiného?

Naším hlavním publikem jsou stále studenti vysokých škol, kteří často sahají po Platónových dialozích jako úvodu do filosofie. Dále jsou to odborníci z různých oborů, například historici si cení třeba Struktury vědeckých revolucí od Kuhna. A pak naše knížky samozřejmě čte i širší veřejnost, která od nás žádá další nové tituly, a to včetně čtenářů ze Slovenska, kde mají úspěch naše křesťansky laděné publikace. Zajímavým fenoménem je i skupina sběratelů, kteří si kupují celé edice, například mnohosvazkové Dějiny filosofie, chtějí je třeba i kvůli sebeprezentaci ve své kanceláři. Ale stále platí, že chceme nabízet základní texty pro vzdělávání, a proto je držíme dlouhodobě na trhu. Potřeba poznání základů evropské kultury je stejná jako dřív, a dnes možná ještě naléhavější.

Jaký význam má podle vás filosofie ve století válek, totalit a zpochybňování rozumu – tedy ve 20. století?

Filosofie je především reflexí a způsobem, jak myslíme a jak jednáme. Právě ve 20. století, kdy se otřásly základní jistoty, je její role nezastupitelná. Připomíná nám hodnoty, jakými jsou svoboda, lidská práva, tolerance k názorům druhých apod. Evropské myšlení nenabízí jednu jasnou odpověď, ale různé perspektivy, mezi nimiž si musíme vybrat. A to podle mě je předností evropského myšlení. Filosofie není pohodlná, často říká věci, které jdou proti hlavnímu proudu. Ale právě to je důležité – snažit se o vyslovení pravdy, i když to právě není populární. A tohle úsilí je dnes stejně aktuální jako dřív.

Je pro vás i dnes důležité zprostředkovávat texty, které vznikaly a vznikají mimo hlavní proud – jako třeba Patočkovu přednášku Může filosofie zaniknout?

Situace je dnes nesrovnatelně lepší než za normalizace. Texty, které dřív kolovaly mimo oficiální instituce, dnes můžeme běžně publikovat. Stále si ale zachováváme právo vydávat kritické texty, ať už se týkají institucí, politiky nebo samotné filosofie. Naše úloha zůstává v tomhle stále podobná. Chceme dát prostor textům, které přinášejí hlubší reflexi a nejsou jen součástí mainstreamu.

Eseje Svědkové budoucího času se věnují židovským myslitelům 20. století. Co je podle vás na tomto titulu zásadní?

Mám k němu osobní vztah, protože jedna z esejí je o Leo Straussovi, kterého jsem studoval v Chicagu. Byl to klasický politický filosof a jsem rád, že mu u nás dáváme prostor. Vnímáme náboženství v širším smyslu, ne jen jako instituci, ale jako kulturní rámec, do nějž patří i židovská tradice nebo buddhismus. Už jsme vydali dvě knihy o buddhistické filosofii a tři další připravujeme. Snažíme se tak oslovit širokou veřejnost, ale zároveň si udržujeme svou hranici, protože nepřijímáme texty náboženských sekt, i když nabízejí financování. Nejsme sektářský klub, ale odborné nakladatelství.

Kde tedy leží hranice, podle které určujete, co ještě patří do vašeho záběru, a co už ne?

Klíčová je odborná úroveň textu. Chceme udržet akademický standard, proto všechny tituly posuzuje ediční rada a dáváme je k recenzování. I když dostáváme mnoho nabídek, nepublikujeme vše, ale dbáme na kvalitu, což čtenáři poznají.

Co je podle vás nejzásadnějším momentem knihy Život ducha od Hannah Arendtové?

Jsem rád, že Arendtovou v češtině zpřístupňujeme systematicky, je to klasická politická filosofka. Po druhé světové válce se snažila obnovit hodnoty antiky, které moderní doba potlačila. Nejzásadnější je její průkopnická práce o původu totalitarismu. Ale vidím i limity jejího myšlení, nesouhlasím například s jejím názorem, že systém rad občanů by měl nahradit stávající politické strany. Je zajímavé, že u nás je Arendtová známější než třeba v Německu. 

Co je pro budoucnost největší výzvou další práce nakladatelství OIKOYMENH?

Snažíme se navázat na zakladatele – Aleše Havlíčka, Ladislava Hejdánka a Jakuba S. Trojana. Vnímáme nové trendy, ale těžištěm je pro nás stále evropská tradice. I když mladší generace umí dobře jazyky, většina čtenářů si filosofiický text raději přečte v češtině. Dobrý překlad je proto zásadní. Filosofie na rozdíl od přírodních věd není od jazyka oddělitelná a potřebuje mateřský jazyk. Pokud bychom na něj rezignovali a vše přešlo do angličtiny, byla by to nenahraditelná kulturní ztráta. A tomu chceme zabránit.