To se myslím popírá celkem těžko, horší to už je s nějakou shodou, co s tím. Zda je možné nějak vypočítat nebo kvantifikovat, jak máme žít. A jestli je to vůbec žádoucí nebo jde o další slepou cestu.
Mohl byste čtenářům Magazínu Paměti národa knihu krátce představit?
V Destrukci sledujeme útěk hlavního hrdiny z města na venkov. Doufá, že najde klid, řád a jistotu. S narůstající panikou ale zjišťuje, že před rozpadem neutekl, ale šel mu naproti – někam, kde je vše mnohem dál. Rozpadá se vesnice, příroda, vztahy, lidé, smysl i jeho vlastní mysl. Je učitelem základní školy, ale s hrůzou si uvědomuje, že vlastně nemá, co by dětem řekl. Současně jsou to děti, kdo vidí věci, před kterými dospělí uhýbají pohledem. Ti participují na ničení světa svou prací pro továrnu a vše maskují frázemi, že to přece dělají pro děti. Vše je logické, správné a nevyhnutelné, a přesto je výsledek šílený.
Nervozitu může ve člověku vyvolat už nepravidelné číslování kapitol. Bylo cílem uvést čtenáře trochu do rozpaků, do role hlavního hrdiny?
Je to spíš takový detail nebo upozornění, že čas může běžet různým tempem.
„Můžeme nalézt spoustu drobných zlepšení, ale když se zastavíme u klimatické krize, nezlepšilo se nic.“
Je příběh popsaný v knize vaším obrazem budoucnosti, nebo možná toho, co se už nyní děje?
Řekl bych, že se kniha odehrává v přítomnosti. Nejspíš v ní není nic, co by okolo nás nebylo v různé míře a podobě přítomno.
S odstupem času od práce na knize, posunulo se alespoň něco k lepšímu?
Asi záleží, na co se budeme dívat. Můžeme nalézt spoustu drobných zlepšení, ale když se zastavíme například u klimatické krize, nezlepšilo se nic. Skleníkových plynů v atmosféře přibývá, teplota roste, máme za sebou další teplotní rekordy, povrchové vody oceánů dosáhly letos zcela nečekaných teplot a nikdo z nás neví, co vlastně bude, a která země začne hořet jako další v řadě. Na obzoru není nic, co by situaci mělo zvrátit. Vůbec nic.
Starosta mnohdy promlouvá s hlavním hrdinou ve stylu: „To za nás bylo všechno lepší…“ Odnaučíme se někdy poučovat nastupující generace?
Myslím, že to není možné. Odlišnou zkušenost než tu vlastní jsme nezískali, a tak nemáme nic jiného, čím nové poměřovat.
Jsme mezi sebou v naší zemi tak polarizováni jako postavy na vesnici?
Já vlastně nevím, jestli jsme vůbec nějak polarizovaní. Co vypadá jako polarizace, je často jen pře o detaily a dekorace, zatímco svět míří zcela neotřesen stále stejným směrem.
Paměť národa tvoří především výpovědi lidí, kteří popisují své životní osudy za války nebo minulého režimu. O čem budou vyprávět budoucí pamětníci?
Nedostatek témat asi nehrozí. V Česku nás myslím teprve čeká třeba debata a účtování s děním v devadesátých letech, co přesně toto období znamenalo pro další vývoj. Jakým způsobem ho deformovali největší výherci transformace, kteří pro sebe ukořistili největší majetky a pokřivili celý veřejný prostor svým vlivem. Ale možná to bude jen podružný detail, který přebije klimatická krize a otázka, jak jsme něco takového mohli vůbec dopustit. Myslím si, že to jednou nebude možné vysvětlit ani zdůvodnit.
„Představovat si na gauči sám sebe jako hrdinu je příliš snadné.“
Jsme dnes ochotní se obětovat pro něco, co nám dává smysl?
To si asi musí každý zodpovědět sám, ale myslím, že na to hypoteticky odpovídat nelze. Jedinou odpovědí je konkrétní jednání či jeho absence v konkrétní situaci. Představovat si na gauči sám sebe jako hrdinu je příliš snadné.
Chystáte nyní nějakou další publikaci?
Ještě to chvilku potrvá, ale připravuji knihu s pracovním názvem Utopie. Určitá myšlenková a tematická návaznost na Destrukci v nové publikaci bude, nicméně mým cílem není psát pokračování ani druhý díl. Zajímá mě, co se bude dít po konci světa.
Kniha nakonec pro hlavního hrdinu končí šťastně, pokud se to tak dá říci. Čeká nás, ať už jako lidstvo, nebo jako jednotlivce, také happyend?
Po většinu času existoval vesmír i tato planeta bez nás. Nesmíme se tak přeceňovat.
