Mašínové na mušce aneb Palba z osmi úhlů: Václav Švéda (7.)

„Nepověsili ho. Prostě uvázali na naviják lano a strhli mu vaz,“ řekl Radslav Švéda v roce 2018 dokumentaristovi Vítu Lucukovi o smrti svého otce. „Jeho popel rozprášili neznámo kde. Máma po něm později pátrala, ale nikdo jí nic neřekl. Vzali jsme trochu hlíny z hromadného hrobu z Ďáblic a dali jsme ji k našemu rodinnému hrobu.“

Václav Švéda znal dobře Josefa a Ctirada Mašínovi a po zkušenostech s komunistickým režimem se začátkem padesátých let 20. století zapojil do jejich odbojové skupiny. Ctiradu Mašínovi pomáhal při vypalování stohů v okolí Pivína, s Josefem Mašínem přepadl auto převážející mzdy zaměstnanců Kovolis Hedvikov. Při loupeži zastřelil Josef Mašín pokladníka Josefa Rošického. Václav Švéda se podílel také na krádeži bezmála 100 kilogramů trhaviny donarit v dole Kaňk u Kutné Hory. 

TÁTU VIDĚL PŘED POPRAVOU. DĚLILO JE PLETIVO

Během útěku skupiny do Západního Berlína v roce 1953 utrpěl Václav Švéda na území východního Německa těžké střelné zranění v boji s Volkspolizei a po předání do komunistického Československa si při procesu v roce 1955 vyslechl rozsudek smrti. Jeho syn ho mohl necelý měsíc před popravou navštívit ve vězení s babičkou a sestrou. „Bylo tam jemné pletivo a mříže, kudy se nedalo nic prostrčit. Na tátu mám jen matné vzpomínky,“ svěřil se Radslav Švéda.

Nejbližší příbuzní Radslava Švédy doplatili na uchvácení moci komunisty jako málokdo jiný. Po politickém převratu v únoru 1948 vystěhovali komunističtí funkcionáři jeho prarodiče Kasparidesovi z domu a znárodnili jim továrnu v Kolíně. V roce 1950 rodičům Radslava Švédy pro změnu zkonfiskovali hospodářství v Lošanech a rodinu také vystěhovali. 

Po dopadení Václava Švédy v Německu skončila před soudem skoro celá rodina. Matka Ludmila pykala ve vězení deset let, děda František sedm let a strýcové Vratislav a Zdeněk jedenáct let. Všem zabavili majetky.

PŘÍBUZNÍ MAMINKY PŘEŽILI NACISTICKÉ KRIMINÁLY

Radslav Švéda se narodil 2. září 1949 v Praze jako mladší ze dvou dětí rodičům Václavovi a Ludmile Švédovým. Jeho otec pocházel z obce Pivín, položené jihovýchodně od Prostějova. Jako syn československého legionáře z Ruska prošel Václav Švéda společně s dvěma bratry vlasteneckou výchovou a díky své tělesné zdatnosti vynikal v Sokole.

Na začátku druhé světové války se v devatenácti letech rozhodl pro útěk k československým zahraničním jednotkám. Po neúspěšném pokusu o překročení hranic skončil v Kounicových kolejích v Brně. Z vězení se mu ale podařilo uprchnout a pod falešnou totožností a s doklady svého mrtvého bratrance se pak ukrýval v Německu. V roce 1942 se snažil dostat přes Švýcarsko do Velké Británie, ale švýcarské úřady Václava vydaly zpět a berlínský soud ho poslal na patnáct let do vězení. Domů se vrátil až po konci války.

V roce 1946 se Václav Švéda oženil s Ludmilou Kasparidesovou, kterou znal již z doby gymnaziálního studia v Kolíně. Její otec Josef Kasparides a strýc Jan Kasparides zažili hrůzné podmínky v nacistických kriminálech. Za napojení na odbojovou organizaci Obrana národa je v srpnu 1942 dokonce odsoudili k trestu smrti. Jen díky chytrým právním kličkám obhájců se dařilo vykonání trestu smrti oddalovat a dočkali se konce války.

Manželka Josefa Kasparidese Božena byla v příbuzenském stavu s rodinou Mašínovou. Bezdětná Božena Mašínová z obav o zabavení statku nacistickými úřady v souvislosti s odbojem Josefa Mašína staršího v roce 1940 adoptovala Ludmilu Kasparidesovou, dceru Boženy Kasparidesové, a přepsala na ni hospodářství v Lošanech s padesáti hektary polností. Tam posléze Ludmila a Václav Švédovi bydleli se svými dvěma dětmi.

MAMINKA PŘIŠLA ZA DESET LET

Černým datem se pro rodinu stal 25. únor 1948. Komunistická strana tehdy provedla převrat a krátce poté rozjela rozsáhlý útok na soukromé podnikatele. Už v dubnu stejného roku Národní shromáždění přijalo zákon o znárodnění průmyslových podniků zaměstnávajících více než padesát lidí. Rodině Kasparidesových tak sebrali továrnu na výrobu stavebního kování v Kolíně. Manžele Švédovy označili za kulaky a v roce 1950 jim v rámci kolektivizace zabavili hospodářství v Lošanech. Václav Švéda se pak živil jako krmič prasat a později jako horník. O dva roky později se museli i s dvěma malými dětmi vystěhovat. Usadili se u rodičů Václava Švédy v Pivíně.

Václav Švéda nevydržel sedět se založenýma rukama a přidal se k odbojové skupině bratrů Mašínů. Začátkem října 1953 se vydal se čtyřmi druhy přes východní Německo do západního Berlína, ale policie ho zadržela v lese u Waldowa.

25. listopadu 1953, ještě před vydáním Václava Švédy do Československa, si StB přijela přímo do Pivína pro jeho manželku, dědu a dva strýce. Zatýkání v rodině patřilo mezi první dětské vzpomínky Radslava Švédy. 

NA NÁVŠTĚVY DO BASY JEZDIL PŘECPANÝM VLAKEM

O čtyřletého Radslava a jeho o tři roky starší sestru Ludmilu se pak starala jedenašedesátiletá babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk chodila pracovat na družstevní pole, musela zvládat výchovu dětí, starost o domácnost a občasné výpady lidí ovlivněných komunistickou propagandou. „Na babičku jsme byli fixovaní. Ale hrozilo, že nás dají do dětského domova,“ dodává Radslav Švéda.

Ve dnech 25. až 29. ledna 1953 proběhl politický monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédových a dalšími čtrnácti lidmi. Tři z nich skončili na popravišti – Václav Švéda, Zbyněk Janota a Ctibor Novák. Ludmilu Švédovou za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti poslali na osmnáct let do vězení. Šestašedesátiletého dědečka pamětníka Františka Švédu odsoudili k patnácti letům vězení a strýce Zdeňka a Vratislava Švédovi za napojení na odbojovou skupinu ke dvaceti letům. Oba strýce během jejich věznění opustily manželky.

Matka Radslava Švédy prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Smutnou součástí dětství jejího syna se staly pravidelné návštěvy věznic. „Bylo to stresující, je vám šest let a v nacpaném rychlíku stojíte na jedné noze, ke všemu ještě nevyspalí. Jedete na hodinovou návštěvu někde v Leopoldově a pak zpět. Psychiku člověka to poznamenalo,“ vzpomínal Radslav Švéda, který si s maminkou pravidelně dopisoval, ale navštívit ji směl jen jednou za čtvrt roku. 

MAMINKA MĚLA PŘI NÁVŠTĚVÁCH SLZY V OČÍCH

Pravidelné návštěvy věznic orámovaly také dětství Radslavovy sestry Ludmily. Byla o tři roky starší než bratr. Nechápala, proč nemůže jako ostatní děti trávit dětství s milovanou maminkou a proč ji může spatřit jen občas v zamřížované budově. Navíc jen na pár minut.

„Těšila jsem se, že ji uvidím, ale se strachem, protože ona měla samozřejmě pořád slzy v očích,“ upozornila. Maminka ji už v útlém věku naučila plést, a tak jí do vězení jednou přivezla vlastnoručně upletený svetr. „Ve věznici v Pardubicích měli jednu hrozně zlou bachařku. Viděla, jak mamince svetr během návštěvy ukazuji. Maminka říkala, že od té doby se k ní chovala mnohem lépe.“

První se po amnestii v roce 1960 z vězení vrátil děda František. „Když stařeček otevřel vrata a stál ve dveřích, tak stařenka omdlela,“ svěřila se Ludmila Zouharová. Dědečkovi bylo po propuštění na svobodu 73 let, ale nehledě na pokročilý věk zedničil a vydělával peníze. Po několika letech se mu podařilo vyplatit polovinu domu zabavenou státem a získat ji zpátky pro rodinu.

MĚLA SKORO SAMÉ JEDNIČKY, ALE MUSELA DO PRÁCE

V červnu 1962 dokončila Ludmila základní školu. Toužila dál studovat, ale babička jí sehnala místo dělnice v textilní továrně v Moravské Třebové. V pouhých šestnácti letech tak musela opustit domov a pracovat ve dvousměnném provozu.

„Stařenka věděla, že jsou se stařečkem už staří a maminka měla být ve vězení ještě devět let. Kdyby se s nimi něco stalo, tak kdo by se postaral o mého bratra? Takže jsem vyšla devítku s jednou dvojkou z chemie, a musela jsem do práce. Bylo pro mě hrozné, že jsem odešla do neznámého prostředí,“ vyprávěla Ludmila Zouharová. V místní textilní továrně pracovala bezmála čtyřicet let až do penze.

V roce 1963 propustili po bezmála deseti letech za mřížemi maminku Ludmilu Švédovou a o rok později oba strýce. „Dostala jsem telegram, že se maminka vrací domů. Nemohla jsem se dočkat rána a celou noc jsem nespala,“ uvedla. Její matku pak nechtěl nikdo zaměstnat, a tak nastoupila jako uklízečka v Oděvním podniku Prostějov. Přitom stále musela splácet soudní výlohy.

Nejhůře však nesla narušení vztahu s dětmi způsobené dlouholetým vězením. 

DESET LET ODLOUČENÍ SE NA NICH PODEPSALO

Jejího mladšího bratra návrat maminky překvapil. „Ani jsme nevěděli, že přijede. Objevila se ve dveřích, bylo to neočekávané a bezprostřední a pak jsme si vykládali až do noci,“ prozradil Radslav Švéda. Po desetiletém odloučení však k sobě matka se synem hledali cestu jen obtížně.

O rok později propustili také oba strýce. Krátce po návratu matky domů Radslav Švéda nastoupil do učení na zámečníka v Ostravě, kde přes týden bydlel na internátě. Matka se do města také přestěhovala.

Radslav Švéda po vyučení pracoval v železárnách v Prostějově. V roce 1970 se oženil s Danuší Žondrovou, s níž měl později tři děti. Když v roce 1989 jeho nejstarší syn narukoval na povinnou vojenskou službu, objevil se v posudku z obce přípis, že jeho dědu popravili za protistátní činnost.

CO VÍC MĚL TÁTA SNÉST, ABY SE ZAČAL BRÁNIT?

Ludmila Švédová se dožila pádu komunistického režimu, nikoliv navrácení rodinného majetku. Zemřela v osmašedesáti letech v roce 1991. Z továrny v Kolíně nic nezůstalo a navrácení polností se táhlo dlouhé měsíce. Radslav Švéda si v Pivíně otevřel zámečnickou dílnu. „Začínal jsem s holýma rukama. Měl jsem jen rozbrusku a svářečku a dnes má náš podnik třicet zaměstnanců,“ vyprávěl.

K odkazu svého otce se vždy hrdě hlásil, a proto mu vadilo, že po sametové revoluci nepřišel zákaz komunistické strany. 

Václav Švéda napsal rodině před popravou dopis na rozloučenou, který se ale pozůstalým dostal do rukou takřka po čtyřiceti letech po pádu komunistického režimu.