„Nevěděl jsem samozřejmě nic... Když jsem tam přišel, ničemu jsem nerozuměl,“ vzpomíná Jiří Kovanda na výstavu díla Marcela Duchampa ve Špálově galerii, která v době jeho dospívání na přelomu 60. a 70. let určila směr, jakým začal přemýšlet o vlastní tvorbě. Tehdy byl čerstvě vyučeným zedníkem a všechno, co se dozvídal o umění, si musel objevit sám nebo s pomocí svých přátel.
Zpočátku se realizoval jako kreslíř, tvořil koláže a psal básně. „Člověk si uvědomoval tu nenormalitu světa okolo, ale snažil se v rámci možností fungovat podle svých představ,“ říká o životě na začátku normalizace.
V té době se doslechl o performanci, tehdy novém a lákavém způsobu uměleckého vyjádření ve veřejném prostoru: „Nadchlo mě, že můžu dělat umění, ke kterému nepotřebuju vůbec nic. To bylo nesmírně osvobozující.“ Jeho akce se obvykle týkaly chování na veřejnosti a existujících psychologických bariér, které s ním souvisejí. Jedna z performancí například spočívala v tom, že jezdil na eskalátoru obráceně, takže hleděl do očí člověku stojícímu za ním, nebo stál na chodníku na Václavském náměstí s rozpaženýma rukama. I tak malá odlišnost od toho, co je považováno za běžné, znamenala v sešněrované době normalizace velkou provokaci.
Na akcích, které opodál tajně dokumentoval amatérský fotograf, kolemjdoucí reagovali většinou odtažitě a snažili se nemít s extravagancí nic společného. Pořádal také „tajné“ akce v interiérech, na které mohli přijít jen osobně pozvaní lidé.
První veřejná výstava Jiřího Kovandy se uskutečnila roku 1976 ve Varšavě, ke konci osmdesátých let už mohl vystavovat i v menších a méně známých prostorech v Československu. Koncem 70. let performance opustil a začal se věnovat konceptuálnímu umění a vytváření objektových instalací.
„Vždy jsem se zajímal spíše o psychologické principy lidského chování než o politický ‚statement‘. Snažil jsem se dělat věci čitelné pro každého člověka bez ohledu na to, v jakém žije zřízení,“ říká Jiří Kovanda. Možná i to je důvodem, proč je jeho dílo tak úspěšné v celosvětovém měřítku. Jeho díla má ve svých sbírkách Centre Georges Pompidou v Paříži, Muzeum moderního umění ve Vídni nebo londýnská galerie Tate Modern.