Poláci zoufale bojovali, ale proti početnější a vyzbrojenější německé armádě neměli šanci. 17. září Polsko navíc napadl z východu i Sovětský svaz a 6. října 1939 Polsko padlo. Jeho území bylo rozděleno mezi Německo, Sovětský svaz, Litvu a Slovensko.
Na straně Polska bojovali pouze čeští vojáci, kteří po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava utíkali právě přes Polsko, aby se zapojili do boje proti Hitlerovi v zahraničí. Na začátku války bylo v Polsku tisíc vojáků z bývalého Československa a 190 letců.
Dne 3. září vznikla dekretem prezidenta Ignacyho Moścického Legie Čechů a Slováků – jednotka českých a slovenských vlastenců, kteří chtěli bojovat v řadách polské armády proti okupantům. Poláci a Češi pak společně bojovali i na mnoha dalších válečných frontách. Jedním z nich byl i Josef Balejka, který sloužil v době vypuknutí války u polského letectva v Dęblinu.
„Najednou přišlo 1. září 1939, válka. Ráno jsme byli ještě na letišti, připravovali jsme se a o ničem jsme nevěděli. Asi v deset hodin přiletělo tři sta německých bombardovacích letadel a rozsekali naše letiště na kousky. Já a moji tři kamarádi jsme si dali letadla na druhý konec letiště, tak nebyla rozbitá,“ vzpomínal na první den války a německou brutalitu na polském území:
Tisíc pilotů republice
Josef Balejka se narodil v roce 1917 ve Valašských Kloboukách a letcem se toužil stát od dětství. „Vždycky, když jsem přišel ze školy, jsem musel jít pást kozy. A jeden den jsem takhle nad mračny viděl letadlo. A tak jsem si řekl: ,Já se musím stát pilotem´ To byl můj první cíl, který jsem chtěl za každou cenu vykonat."
Za svým snem šel, i když se nedostal do letecké školy v Prostějově. Vyučil se strojním mechanikem a letecký výcvik absolvoval v Užhorodě, kde měl strýce a kde fungovala Masarykova letecká liga zajišťující akci Tisíc pilotů republice.
„To byla jedna z největších akcí, která existovala, a velice úspěšná. Český národ totiž hlásal: vzduch je naše moře. Jelikož jsme neměli nikde dokola moře, tak byl naším mořem vzduch. Tak jsem se přihlásil a opravdu jsem byl přijat. To byly nejkrásnější chvíle mého života, když jsem se začal učit lítat,“ vzpomínal na své začátky, které nebyly jednoduché – ubytování měl sice u svého strýce, ale musel si najít práci, která by se dala vykonávat zároveň s výcvikem.
„Jezdil jsem s traktorem, každý den u firmy, která stavěla v Užhorodě kanál u elektrárny. Ráno jsem vstával o tři čtvrtě na čtyři, skočil na kolo, jel jsem na letiště. Někdy jsem lítal hodinku, někdy víc. Potom jsem skočil na kolo a jel jsem do práce. Tam jsem sedl na traktor a válcoval jsem břehy. A kolem čtvrté hodiny jsem zase skočil na kolo a jel na letiště. Můj nejkrásnější zážitek byl, že jsem mohl vzlétnout do vzduchu.“
Útěk do Polska
Létání mu šlo, a tak se mohl dále zdokonalovat v leteckých školách v Piešťanech a v Praze-Kbelích a poté ho přijali do leteckých jednotek v Piešťanech a v Prostějově. Tam ho zastihla německá okupace. Československá armáda byla po 15. březnu 1939 rozpuštěna o on začal okamžitě plánovat útěk do Polska.
Po měsíci překročil hranice do Polska u Radvanic nedaleko od Ostravy s pomocí české převaděčky. Aby oklamali německou hlídku, předstírali milující se pár. „Byl to jediný romantický útěk československého vojáka do zahraničí,“ popsal svůj útěk s úsměvem.
S dalšími dvaceti letci dorazili do Krakova, kde existovala československá vojenská skupina a kde je čekalo nemilé překvapení. Francie je přijme, ale jen poté, co podepíší smlouvu na pět let do Cizinecké legie.
„To byla pro nás letce hrozná rána. Ale měli jsme štěstí. Den před tím, než jsme měli v Gdyni nastoupit na loď a odjet do Francie, za námi přijel polský plukovník, který hledal dobrovolníky do polského letectva. Nikdo se nechtěl přihlásit, protože jsme mysleli, že do Francie se dostaneme, a do Cizinecké legie nevstoupíme. Jak se později ukázalo, nebyla to pravda a ten, kdo do Francie přijel, do Cizinecké legie jít musel.“
Když Poláci pohrozili, že transport 300 letců z přístavu nepustí, přihlásilo se třináct letců. „Poslali nás do Dęblina, kde byla důstojnická letecká škola, a tam nás Poláci opravdu krásně přijali.“
Úspěchy českého čtyřlístku
V polském letectvu se seznámil s dalšími třemi Čechy – Vilémem Košařem (nebo i Wilhelm Koszarz), Matějem Pavlovičem a Josefem Františkem. Spolu utvořili nerozlučnou čtveřici, která se proslavila v bojích, které vypukly po 1. září 1939.
„Ta naše čtyřka se velice proslavila. Neměli jsme bomby, protože jsme létali jen na školních letadlech. Tak jsme shazovali ruční granáty. Poškodili jsme dost německých tanků a byli jsme za to Poláky vyznamenáni.“
Polskému letectvu rychle docházely bomby a nebylo schopno ani zabezpečit účinné vzdušné krytí polským pozemním jednotkám, které decimovala německá Luftwaffe. 17. září navíc Polsko napadl z východu Sovětský svaz.
„Rusové postupovali na západ, protože měli s Němcema dohodu, že zaberou jednu část Polska a Němci tu druhou. Tak nám nezbývalo, než odletět pryč.“
Když se Polsko dostalo pod německou a sovětskou okupační správu, ocitli se českoslovenští vojáci na polském území v nebezpečí. Sověti zadržené československé vojáky uvěznili v internačních táborech, Němci je považovali za zrádce a v Protektorátu věznili jejich příbuzné v táboře ve Svatobořicích u Kyjova.
Zklamání v Haifě
Josefu Balejkovi a jeho kamarádům se podařilo odletět do Rumunska, kde se při návštěvě luxusního bukurešťského baru seznámili s českou zpěvačkou. Ta prchajícím českým letcům obstarala falešné pasy a lodní lístky za peníze, které na cestu dostali od Poláků. V přístavu Constanta nastoupili na loď Dacia a pluli do Athén, Alexandrie, Haify do Bejrútu, kde na ně čekali zástupci československého velvyslanectví.
K jejich zklamání je poslali do kasáren francouzské Cizinecké legie a po týdnu lodí poslali do Marseille, kde měli pokračovat v základním vojenském výcviku. Do oblak jim pomohl seržant polského původu, který si všiml stužky Polského válečného kříže na Balejkově uniformě.
Když se dozvěděl, že bojovali v Polsku, zařídil jim propuštění z Cizinecké legie a poslal je vlakem do Paříže, kde se na polském velvyslanectví shledali s bývalým velitelem z Dęblinu. Ten jim zařídil zařazení do leteckých formací bránících Paříž.
Ale ani Francie nedokázala německému tlaku dlouho vzdorovat. 18. června 1940 nastoupil při evakuaci francouzských a spojeneckých vojáků na menší polskou loď, která přistála v Anglii, kde se opět sešel se svými třemi kamarády. Jako Poláci byli zařazeni do 303. polské perutě.
Esa v bitvě o Anglii v polských uniformách
„Napsal jsem tajně na české vyslanectví v Londýně, že jsme tady, že jsme mezi Poláky a co máme dělat. Vzápětí jsem dostal odpověď od nějakého velitele, že máme zůstat mezi Poláky, prý jsme se proslavili v Polsku, a naše vláda má zájem na prohlubování spolupráce s Poláky.“
V legendární polské peruti se František Josef proslavil tak, že se stal nejslavnějším pilotem v bitvě o Anglii. „Sestřelil sedmnáct letadel za tři týdny, to bylo neuvěřitelné. Ještě po válce se o něm vykládalo, jaký to byl hrdina. Ale chudák byl ‚přelétaný‘, startovali jsme i čtyřikrát denně. A jednou při přistání chytil křídlem o strom a zabil se.“
V roce 1941 zahynuli také Vilém Košař a Matěj Pavlovič. „Pro mě to byla hrozná rána. Byli jsme čtyři kamarádi a zůstal jsem já jediný. Tak jsem začal pít. Všichni říkali: ,Josefe, nepij, nebo tě Němci sestřelí. Ožeň se.“
Josef Balejka rady poslechl a v říjnu 1941 se oženil s Angličankou Irene Bates. Při jednom návratu z bojového letu unikal německým stíhačkám a na základnu se vrátil s poškozeným letadlem a se zraněními, která mu znemožnila létat ve výškách. Byl zařazen na místo leteckého instruktora, a když se jeho zdravotní stav zlepšil, posílil 311. československou bombardovací peruť. V jejích řadách se dočkal konce války.
Další útěk do Anglie
Vrátil se domů, kde na něj však čekala nepříjemná povinnost. Musel navštívit rodiče svých padlých kamarádů. „Musel jsem jít říci jejich rodičům, jak zahynuli. Bylo to velice nepříjemné.“
V Československu ale Balejka dlouho nepobyl. Ve volbách roku 1946 zvítězila KSČ a Balejkova reakce byla jednoznačná: vystoupil z armády a vrátil se do Anglie, kde se znovu oženil a s druhou ženou Marion vychoval dceru Ann. Získal licenci pilota civilních dopravních letounů a létal jako obchodní pilot Britské Guayany v Jižní Americe.
Po roce 1989 se vrátil se do rodných Valašských Klobouk, kde žil se svou třetí ženou Marií. „Jsem zde velice šťastný a neustále vzpomínám na ty svoje kamarády. Doufám, že tady ukončím své putování na tomto světě,“ uvedl v roce 2003.
Jeho přání se mu splnilo, v rodný Valašských Kloboukách zemřel v červenci 2004.
Tento článek vznikl ve spolupráci s Polským institutem.
