Století příběhů. Zlomový rok 1969 (3.) – Armáda „zakročila“

Demonstrace proti sovětské okupaci, které propukly v mnoha československých městech v srpnu 1969, byly nadlouho posledními masovými občanskými protesty proti totalitnímu režimu. Účastnilo se jich odhadem přes sto tisíc lidí a vedení státu a KSČ je s použitím Lidových milicí, Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armády brutálně potlačilo.

Výsledkem zákroků ozbrojených složek bylo pět mrtvých, vyšší desítky zraněných, dva a půl tisíce zatčených. Následovaly soudy a různé další perzekuce, to všechno proto, aby se země obsazená cizími vojáky vrátila k osvědčenému komunistickému pořádku... 

Pětapadesátému výročí těchto událostí a zlomovému roku 1969 jsme věnovali třídílnou sérii ze speciálního podcastového cyklu Století příběhů, který vzniká ve spolupráci Českého rozhlasu Plus a Paměti národa. Pořad připravují Adam Drda a Mikuláš Kroupa. První část série byla zaměřena na dění v Praze, ve druhé vzpomínali pamětníci na tehdejší situaci v moravské metropoli. Třetí a závěrečný díl se mimo jiné zabývá lidmi, kteří tehdy stáli proti demonstrantům. 

Varování před záškodníky

„Razantní potlačení projevů občanské nespokojenosti očekávali a požadovali od čs. komunistických kolaborantů jejich ‚sovětští přátelé‘, ale hlavní odpovědnost za organizaci zásahu a za jeho podobu měli českoslovenští politici,“ říká publicista a spoluautor pořadu Adam Drda a dodává: „Nově zvolený generální tajemník KSČ Gustáv Husák chtěl dokázat okupantům, že je mužem na svém místě, ale poměrně hanebně se chovali i mnozí výraznější reformní komunisté, k nimž lidé získali důvěru během Pražského jara. Najednou mohl každý vidět, že to nejsou stoupenci svobody a demokratizace, že v duchu svých stranických kariér půjdou proti vlastnímu národu, ale nikoli proti Moskvě.“ 

Dokládá to mimo jiné projev někdejšího reformisty a předsedy vlády Oldřicha Černíka, který již s předstihem varoval: „Přicházející srpnové dny jsou pro některé lidi záminkou, jak z odstupu jednoho roku prokázat neudržitelnost naší vnitřní a zahraniční politické orientace. Organizátoři těchto akcí jsou titíž lidé, kteří po lednu roku 1968 zneužili očistného proudu, který nastoupila KSČ. Tito organizátoři zvolili letos novou taktiku. Opět se snaží, ale tentokrát potajmu vyvolávat neklid a vytvářet atmosféru strachu. Vědí, že v takové atmosféře může i drobná iniciativa přerůst v rozsáhlý konflikt s velmi složitými následky.“ 

Netřeba dodávat, že demonstrace se neodvíjely od žádného temného spiknutí, nýbrž je spontánně pořádali občané, kteří se nesmířili s propagandistickým překroucením reality: nepřijali vojenskou agresi a odmítali také přijmout propagandistické výklady, podle nichž byla okupace „bratrskou pomocí“. 

Ozbrojená pěst dělnické třídy – a „lidová armáda“

Podle historiků i pamětníků si při krutých zásazích v srpnu 1969 počínali nejhůř příslušníci Lidových milicí, kteří také mají zřejmě na svědomí nejvíc obětí. Představovali komunistickou stranickou armádu, která stála do značné míry mimo zákon. Milice tvořili oddaní soudruzi, civilní zaměstnanci různých továren a podniků, nevycvičení, nervózní, často nenávistní lidé. Při demonstracích bili i ženy a starší lidi, pro zásah dostali ostré náboje.

Navíc Lidové milice už za sebou měly politické čistky (slušnější lidé je opustili nebo byli vyhozeni) podobně jako Sbor národní bezpečnosti. Historici uvádějí, že příslušníci SNB nejenže většinou neměli morální zábrany pro účast na tvrdých zásazích v srpnu 1969, ale sami se dokonce iniciativně hlásili.

Symbolická a chmurná pak byla role československé armády: v srpnu 1968 nebránila napadenou zemi a nechránila její obyvatele, zato o rok později dostala příkaz a nastoupila proti vlastním lidem. Byl to i určitý test armádní loajality: ačkoli i v ČSLA již proběhly a dále probíhaly politické čistky, vedení KSČ mělo obavy z toho, jak se budou chovat důstojníci na nižších úrovních, a především vojáci základní služby.

Podle historika Milana Bárty „s nasazením armády a s její spoluprací s jednotkami Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí počítaly plány na potlačení demonstrací už od samého začátku, kdy se začaly připravovat, tedy od června roku 1969. V krajní variantě se pak chystalo i vyhlášení stanného práva a výjimečného stavu.“ Armáda během demonstrací nastoupila v řádu tisíců vojáků a s velkým množstvím techniky – bylo to její jediné masivní nasazení proti občanům Československa do listopadu 1989.

Mezi vojáky základní služby, kteří tehdy zasahovali proti demonstrantům v Praze, byl Václav Valeš, který poskytl rozhovor Paměti národa. Vzpomíná na chvíli, kdy příslušníci jeho jednotky vystoupili z obrněných transportérů: „Byli jsme naveleni, že se postavíme přes celou šíři Václavského náměstí. A teď před námi dav asi deseti tisíc lidí, kteří když nás viděli, tak ztichli. A my jsme dostali rozkaz postupovat vpřed… Byli jsme vyzbrojeni obušky a papírovými rourkami se slzným plynem… No a my jsme z toho byli hrozně v šoku a byli jsme v těch brigadýrkách… Dav ztichnul a najednou na nás začal křičet: ‚Zelený gestapo, táhněte do lesů!‘“

Československá lidová armáda v srpnu 1969 potvrdila, že jejím hlavním smyslem není ochrana Československa a jeho obyvatel, ale že je v první řadě jedním z mocenských nástrojů KSČ a součástí sovětských imperiálních zájmů. V roce 1969 se Československo na dvacet let vrátilo k nesvobodě a totalitní diktatuře – a sovětská okupační síla, proti níž lidé na demonstracích protestovali, v něm zůstala až do roku 1991. Více se dozvíte v cyklu Století příběhů.