V roce 1969, především 20. a 21. srpna, proběhly v Praze, v Brně a v dalších městech masové demonstrace proti sovětské okupaci Československa. Bylo to první výročí okupace a v zemi se za ten jeden rok od srpna 1968 všechno změnilo. Občanské protesty tvrdě potlačila státní moc. Nikoli sovětská armáda, jak by se snad dalo čekat, ale domácí politické vedení státu a KSČ (včetně reformních komunistů) a československé ozbrojené složky: armáda, Sbor národní bezpečnosti, Lidové milice.
Zásahy proti protestujícím byly tehdy brutální: zůstalo po nich pět mrtvých a mnoho zraněných – na těle i na duši. Uvádí se, že proti demonstrantům nastoupilo 20 tisíc vojáků, 30 tisíc příslušníků Veřejné bezpečnosti a Státní bezpečnosti, desítky tisíc milicionářů. V ulicích byly stovky tanků a obrněných transportérů. Asi 2500 lidí bylo zatčeno, podstatná část z nich později dostala tresty na základě speciálního zákonného opatření, jemuž se přezdívalo „pendrekový zákon“.
O demonstracích v srpnu 1969 se málo mluvilo a psalo kupodivu i po pádu komunismu. Přitom to byly zlomové události ve zlomovém roce, kdy se Československo po krátkém politickém uvolnění vracelo a nakonec taky vrátilo k tuhému totalitnímu režimu. Novou třídílnou sérii ze speciálního podcastového cyklu Století příběhů tedy věnujeme především těmto protestům a jejich obětem. Století příběhů vzniká ve spolupráci Českého rozhlasu Plus a Paměti národa. Pořad připravují Adam Drda a Mikuláš Kroupa.
Tři mrtví v Praze
První část Století příběhů je zaměřena především na situaci v Praze. V srpnu 1969 se mezi tisíci jinými lidmi zúčastnil veřejných protestů i pozdější český premiér, předseda sociální demokracie a eurokomisař Vladimír Špidla (* 1951), tehdy gymnaziální student. V osmašedesátém ho silně zasáhla invaze „spřátelených armád“ – vzpomíná, že vylepoval plakáty proti okupaci a přistihla ho sovětská hlídka:
O rok později Špidla protestoval spolu s tisíci dalšími lidmi v pražských ulicích: „Byla to docela tvrdá řež. Začal policejní útok, který demonstranti odrazili. Byl jsem mezi nimi, tedy v davu... Prostě ti policisté utekli, a pak vyjely tanky a začalo se střílet. Nevím, jestli to byly slepé nebo ostré náboje, to jsem nepoznal… Byly to naše tanky. Pamatuju si, jak vždycky vyjely transportéry a zazněly pokyny: ‚Pořádková četo, sesednout! Obušky připravit!‘ Byly tam také Lidové milice a to bylo právě docela drsné, protože ti milicionáři zřejmě nebyli vycvičení, takže se báli, a byli proto velice brutální.“
Dne 20. srpna 1969 nedaleko od pražského Obecního domu zabili zřejmě Lidoví milicionáři, tedy členové jakési komunistické stranické armády, osmnáctiletého zednického učně Františka Kohouta, jemuž prostřelili hlavu. A jen o kousek dál zabili ve stejný den devatenáctiletého elektrikáře Vladimíra Krubu – zemřel vzápětí v nemocnici Na Františku. O den později byl ze samopalu postřelen čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který se k protestům připletl náhodou na cestě z výletu – zemřel 24. srpna. Střelci nebyli nikdy vypátráni.
Vladimír Špidla: „Několik hodin mě mučili“
S lidmi zatčenými během protestů zacházeli příslušníci Veřejné bezpečnosti a Lidoví milicionáři se značnou krutostí. K tomu se váže další vzpomínka Vladimíra Špidly, který byl 21. srpna 1969 zatčen v centru Prahy, když si šel vyzvednout gramofonovou desku:
„A když jsem šel po Václavském náměstí, sebrala mě policejní hlídka, odvedla mě do Krakovské ulice... A můžu říct, že mě asi tak dvě, dvě a půl hodiny opravdu mučili. Ne nějaký třetí stupeň, ale spočívalo to třeba v tom, že jsem se musel posadit a nějaký mladý hošík mi říkal: ‚Ach, já mám tak umlácenou ruku...‘ A buch! – Dal mi pěstí do obličeje. Já jsem udělal kotrmelec, oni na mě řvali, že se musím zase posadit, zase jsem musel dát takhle ruce, zase do mě bouchli… Probíhal jsem uličkou, pak mě mlátili obušky, takže krev stříkala opravdu až do stropu, bylo to drsný… Dodělali mě tak, že pak už jsem ležel na zemi a tekly mi slzy, snažil jsem se utéct, ale oni mě vždycky skopli.“
Potlačení demonstrací v srpnu 1969 představovalo jeden z rozhodujících kroků směrem k dlouhému období tuhého totalitního režimu, které je dodnes označováno komunistickým termínem „normalizace“. Více se dozvíte v pořadu, v němž se Adam Drda a Mikuláš Kroupa zaměřují také na roli někdejších komunistických reformistů: od dubna 1969 byl sice hlavou KSČ Gustáv Husák, ale například zmíněný „pendrekový zákon“ podepsali také protagonisté pražského jara Alexander Dubček a Oldřich Černík. Druhá část Století příběhů – 1969 bude věnována především demonstracím v Brně. I tam totiž byli mrtví.
V čem se „speciál“ liší? Především by měl Příběhy 20. století rozvíjet, věnovat se podrobněji, na větším prostoru a živou formou určitým historickým fenoménům – není tedy zaměřen v první řadě na jeden lidský osud a jednu lidskou paměť, ale na události, které se odrazily v mnoha životech.
Století příběhů se soustřeďuje na témata, která odkazují k událostem české historie 20. století, a přitom jsou mnohdy opomíjená, zapomínaná nebo je jejich převládající interpretace sporná.