Veřejně opakovaná lež v politice, která navíc vyvolává strach, může přivést úplný rozvrat společnosti. Dokladů bychom našli v historii spoustu, snad není potřeba chodit daleko. Všechny totalitní systémy a státy s těmito dvěma faktory pracují. Kde soused „díky“ politikům začne nenávidět souseda a nakonec si podají ruce strach s apatií, tam jdou životně důležité věci, jako jsou stabilita státu a fungování demokracie, k ledu.
Aby se toto nestalo, je dobré si všímat taktiky, kterou potenciální autoritáři uplatňují ve volebních kampaních. Z jejich chování se dá do značné míry předem usuzovat, jak by se ve funkci chovali. Kromě kontinuálního používání polopravd nebo vyslovených výmyslů je u nich obvyklá vzteklost, využívání negativních emocí u sebe i u svých příznivců a především pečlivé vykreslování nepřítele komplementárně spojené s mesianistickým komplexem a naprosto nereálnými sliby, ale reálnými hrozbami. A pochopitelně je v jejich chování typická snaha o ovládání médií.
V přímé prezidentské volbě, nota bene v jejím druhém kole, kde se z principu nějakému druhu konfrontace nelze vyhnout, to všechno platí dvojnásob.
Udělejme si malou rekapitulaci, v našem podcastu už jsme ostatně minule zevrubně probrali volební kampaň probíhající přesně před deseti lety. Od roku 2013 každých pět let zažíváme dejà vu.
V roce 2013 se v režii Miloše Zemana hrozilo Sudeťáky, v roce 2018 migranty. Letos to Andrej Babiš ani nedávkoval, vybalil to rovnou na tiskové konferenci večer po vyhlášení výsledků prvního kola. „Bouchnul mu muničák“, konstatuje lakonicky Jan Dobrovský a dodává:
„Volební kampaně mohou nechat zemi úplně zpustošenou. Dá se tomu říkat moskevská taktika. Rozstřílím všechno na maděru, pak přijdu s úsměvem do kouřícího spáleniště a zapíchnu tam prapor. Ale jak potom budu chtít vládnout?“
Co ukazují billboardy, ze kterých jsou lidé strašeni, že vítězství jednoho z kandidátů na prezidenta bude znamenat zatažení země do války? Především to, že pokud taková kampaň zvítězí, získá tím legitimitu. Co nám touto „legitimitou“ hrozí? Přinejmenším skutečnost, že používání lži v kampani (Schwarzenberg vrátí majetky, Drahoš přivede migranty) se i potřetí vyplatilo.
Je možné, že se to projeví procesem, který už před lety začal například v Maďarsku. Kampaň expředsedy vlády Babiše je jako přes kopírák podobná té loňské Orbánově. On ji založil na strachu a umožnila mu získat ústavní většinu. Podobná dikce, podobná témata. Chybí už jen ten Soros.
Může se zdát trochu záhadou, proč právě Moskvou inspirovaná propaganda si Andreje Babiše vybrala za svého koně, pokud právě ten Babiš před dvěma lety ve funkci premiéra po kauze Vrbětice rozmetal ruskou ambasádu v Praze a leckdo by mohl považovat Andreje Babiše za prozápadního politika (viz. jeho časté vychloubání se známostmi v Evropské unii, na kterou ale zároveň nadává, kudy chodí). Vtip je v tom, že je prostě ohebný. A jednoznačnost, s jakou se ruská pátá kolona hodlá angažovat ve prospěch bývalého premiéra, nás nutí věřit tomu, že vědí, co dělají. Není asi náhodou, že Babiše podpořili mimo jiné skomírající čeští komunisté. A klíčovým bodem této propagandy je v situaci války na Ukrajině samozřejmě „vojna a mír“. K tomu poznámka Jana Dobrovského:
„Ve skutečnosti samozřejmě nikdo není pro válku, ale jim to nevadí k tomu, aby to slovo zneužili. A zneužívají ho úplně stejně jako bolševici před revolucí, kdy ‚mír‘ byl pro ně prapor, kterým mávali kolem sebe, aby ukázali na Západ, který chce rozvířit válku. Západ žádnou válku rozviřovat nechtěl, byl to jenom souboj technologické převahy. Ale to nevadilo, protože bez nepřítele nemůžeš mít v diktatuře sílu.“
„Pokud kandidáti nemají zpětnou vazbu a brzdu, je v tom velká míra nezodpovědnosti vůči státu,“ říká Jindřich Šídlo. „Už jen proto, že pak budeš muset spolupracovat s někým, na koho útočíš.“ Ale co se týče Maďarska, Šídlo nesouhlasí:
„Babiš nemá sílu z Česka udělat Maďarsko, to už by to se Zemanem udělali. Instituce jsou tady na to příliš silné. A taky obrana proti tomuto dvojbloku je dnes daleko silnější. Miloš Zeman přišel v roce 2013 do rozvalin. Obsadit a ukrást Česko z pozice prezidenta není dnes tak jednoduché.“
Na to má Jan Dobrovský už jen jedinou námitku: „Mechanismy jsou báječná věc, ale jde také o voliče. Pokud je politika bude unavovat neustálým strachem a vytvářením pocitu, že všechno je marné a nic nemá smysl, protože se vždycky objeví nějaká polopravda – viditelná, ale přitom proti ní není obrany – pak lidi postupně rezignují a nebudou se chtít politicky angažovat už ani jako voliči. Zatím se to naštěstí neděje.“
